Povídka: Dopis

Romantická pohádka /s je inspirovaná tajemnými zámečky, výpravami do hlubokých lesů, mými oblíbenými tvory noci a také je hodně dlouhá a není dokonalá. Dalo to hodně práce a dvojí přepisování, respektujte autorství. Čtěte jen na vlastní nebezpečí. Občas chytnu slinu a něco naškrábu, upustím takzvaný spisovatelský tlak. Nedělám to moc často, což je, si myslím, škoda. Pořád přemýšlím nad tím, čím to vlastně je.

Epizody

Kapitoly

Dopis

Rozechvěle otevírám zažloutlou obálku s dopisem, který jsem už neočekával. Jaké zprávy mi asi přináší?

Na okno mé pracovny dopadá těžký déšť a i přes sametové závěsy dovnitř proniká trochu chladu zvenčí.

Světlo pouličních litinových lamp se už rozžehlo a rozzářilo bílou mlhu, která se snesla do večerních ulic. Paprsky rozptýleného světla oživovaly jinak ztemnělou místnost, jejíž stěny, obložené mahagonovým dřevem jich většinu pohlcovaly. Sledoval jsem jeho strukturu a na mysli mi vyvstávalo jakési neblahé tušení. Byl jsem zvědav, co Charlese přimělo napsat v tento nevlídný čas.

Drahý příteli,

již se stmívá a já ti při světle petrolejové lampy píši tento dopis. Dovol, abych tě po dlouhé době pozval do svého venkovského sídla, jak jsi s oblibou říkával a v němž jsi tak rád trávil čas studiem starých svazků z mé rozsáhlé knihovny.

Rád bych s tebou zavzpomínal na naše dobrodružné časy u armády i ve světě. Mám však pro tebe ještě jednu zprávu.

Snad se ti cesta z Londýna vyplatí a ty zde odhalíš nové skutečnosti v zaprášených foliantech, jemně překrytých pavučinami.

Od našeho posledního setkání uplynulo již pár let a já už do některých místností nechodím a občas odtamtud zaslechnu zvláštní zvuky, podobné kročejům či neznámým hlasům. Snad se mi to jen zdá a příčinou je zdejší studený vítr od jezera, jenž se prohání podél stěn a převrací navátý prach. I když bych přísahal, že v něm občas zahlédnu stopy.

Myslím si však, že to jen pracuje kazetové obložení stěn a má zjitřelá představivost. Meluzína zpívá v komíně krbu a staré kamenné kosti domu popraskávají pod tíhou podzimu. Jistě by sis přišel na své. Však nás tajemno vždy tak přitahovalo.

Sedím zde u vysokého okna s lomeným obloukem, jedna z horních tabulek praskla a dovnitř svítí dorůstající měsíc, který mezitím nahradil tmavě fialový západ slunce, téměř stejně tak krásný jako po výbuchu sopky Krakatau před několika lety, jistě víš. I měsíční svit zanechává na vláknech pavučin stříbřitou záři a na zdech s popraskanou omítkou kreslí zvláštní obrazy. Omluv však mé romantické popisy, nemohu si pomoci.

Lovecký zámeček vypadá jako ve snu a já mívám pocit, že se venku na nádvoří cosi pohybuje. Měsíční světlo se leskne na umdlévajících listech růžových keřů, jejichž větve už dávno přerostly nízké kamenné zídky, lemující příjezdovou cestu. Snad mě jen mate vítr a ta nebeská záře. Líbilo by se ti to. Za každým rohem čeká jiný příběh a jiná záhada, stvořená naší myslí, stačí ji jen nechat běžet.

Příteli, přijeď co nejdříve, ještě než přijde zima a průsmyky budou neprůjezdné. Koně budou jen těžko překonávat složitý terén. Budu tu na tebe osobně čekat a ty mi na oplátku vypovíš, co je nového v největším a nejmodernějším městě světa. A já ti rád ukáži, co nového jsem sehnal do své krásné knihovny. Svazek na první i druhý pohled vypadá staře, filigrány by odpovídaly sedmnáctému století a zdá se, že jde o originální zápis.

Jistě si vzpomínáš, po čem jsme tenkrát tak pátrali, než jsi odjel za svými záležitostmi. Dovol abych ti sdělil, že některé naše domněnky stran zkazků od starých obyvatel jsou založené na některých faktech, které jsem se rozhodl ověřit na vlastní pěst.

Ve zdejších hlubokých lesích leží tajemství, jenž by nemělo být zapomenuto. Mohlo by se zdát, že část zasypaného tunelu pod vývratem ohromného dubu, vedoucího kamsi do temnot nic neznamená a že chlad, dýchající z podzemí nepřináší šepot, jehož dozvuky slyším i zde, avšak má přirozená zvědavost mne dovedla až za hranici možností.

Nenápadný symbol v textu jsem čirou náhodou objevil i na jednom ze sloupků u vchodu do hlavního tunelu. Nemohu ti zde z pochopitelných důvodů vyjevit, co je na něm vyobrazeno. Pátral jsem však dál, abych se ujistil, že tě mohu kontaktovat.

Bylo velmi obtížné lokalitu objevit, a tak nepředpokládám, že by se na ní někdo ukázal.

Chvílemi jsem měl pocit, že snad zešílím, i když jsem si za dobu tvé nepřítomnosti zvykl hledat odpovědi na otázky převážně sám. Ale ihned jsem si připomněl, jak jsi směle a neohroženě vykročil do úplného neznáma. To mně, drahý příteli, dodalo nesmírnou odvahu a sílu pokračovat v pátrání. Takže přijeď hned, jak tě tvé povinnosti uvolní ze svých tenat, budu tu na tebe čekat a se mnou naše další dobrodružství.

Charles píše dopis. Charakter z povídky.
Charles píše dopis. Charakter z povídky.

Nesměle jsem se zahleděl na svůj těžký dřevěný kufr, připravený u dveří pokoje. Bude mi společníkem na dlouhé cestě na sever. Pomalými pohyby jsem dopis přepečlivě složil a uložil jej do vnitřní kapsy bavlněné košile. Snad jej nikde neztratím, je to mé jediné pouto z posledních let, a abych si to pojistil, beru si svého dobrého přítele s sebou.

Moderní šestikomorový Gasser s dlouhou hlavní, na rukojeti opatřený střenkami z ořechového dřeva, dodatečně ozdobeného mými iniciály W.A. jako William Anderson. Zbraň byla pýchou Rakousko-Uherské armády. Za dob působení v armádě se mi díky Charlesovi dostala do rukou. Ať už tam na nás čeká cokoliv, budu připraven.

„Charlesi, co se ti stalo..“ Vydechl jsem bezděčně a vykročil.

nahoru ^

Cesta na sever

Cesta na sever trvala celou noc a celý den. Seděl jsem v jídelním voze, abych si ukrátil čas. K večeři jsem si dopřál šťavnatý steak, křupavé smažené brambory a dobře vychlazený ležák. Na onu pozdní hodinu přišlo jen málo cestujících, kteří se chtěli občerstvit, a tak se mi mohl číšník často věnovat. I když pivo nepatří mezi mé nejoblíbenější pití, rozhodl jsem se, že si objednám rovnou dvě další. Věřil jsem, že jemné bublinky rozpustí vzrůstající pocit tísně, jenž se mi nalepil zezadu na krk už při cestě londýnským metrem na nádraží King’s Cross.

Opřel jsem se o pohodlné opěradlo, malá mosazná lampička, stojící na stole vydávala zlatavé světlo, kreslíce po dřevěném obložení vagónu. Monotónní rytmus jízdy narušovaly nápory větru a deště, bičujícího okna. Zadoufal jsem, aby mne příští den nestihla potopa. Dostat se k blízkosti Charlesova sídla vyžaduje alespoň jednu mnohahodinovou jízdu bryčkou. I když bych dal přednost luxusu kočáru. Což je velmi zvláštní. Některé z našich výprav si žádaly spaní pod širým nebem na tvrdé zemi, po níž lezli různí tvorové.

Za dobu, co působím v Londýně jako profesor historie, jsem asi pozapomněl, že venku číhá drsný svět. I když ne, tak zcela jsem nezapomněl. Můj spolehlivý revolver je mi kdykoliv k dispozici. Pouzdro se zbraní však nosím skrytě na ramenním popruhu, abych neděsil cestující.

Už lehce zastřeným zrakem jsem přehlédl vagon. Za skleněnou přepážkou v druhé části vozu seděly dvě dámy v jednoduchých cestovních šatech a naproti mě přes uličku postarší pán, věnující se svým novinám a bourbonu. Jinak zde bylo prázdno a klid, a tak jsem si dovolil znovu pročíst Charlesův dopis. Fakt, že mi dosud Charlie neodpověděl na telegram, vrhal na pomalý podzimní večer stín. Mohlo se stát cokoliv a možná jen zveličuji problém se spojením. Zítra večer se vše dozvím. Z města se musím dostat na venkov ještě téhož dne, i kdybych měl jet koňmo a sám. Kufr mi vždycky mohou dovézt později.

Vytáhl jsem z kapsy několik bankovek a položil je číšníkovi na stůl. Lehce jsem se poklonil dámám, které se na mně zvědavě podívaly a s přáním dobré noci jsem se vytratil do svého soukromého kupé v první třídě. Stěny i postel i zde zdobilo mahagonové dřevo a malé porcelánové umyvadlo v koutě mi zpříjemní ranní hygienu.

Revolver jsem uložil v čele postele, abych ho měl při ruce, i když pochybuji, že by mne někdo v noci přišel navštívit. Není zvykem vystavovat své bohatství na odiv, ale dbá se na vzhled a vystupování. Neoblékal jsem se nikterak zbohatlicky a můj velký otlučený kufr toho zažil už tolik, že přes šrámy není ani poznat rok výroby v době, kde jsem sloužil v armádě u zdravotníků.

Tehdy jsem měl štěstí na přátele a Charles zůstal jedním z nich. Díky němu jsem se uchytil v hlavním městě a díky němu jsem o mnohé zkušenosti bohatší, cestovat čtyřista mil za ním je to nejmenší, co mu mohu dát.

Kodrcání vlaku mě ukolébalo k neklidnému spánku. Stevard mě měl vzbudit brzy ráno před svítáním, abych se ještě stihl připravit na příjezd vlaku do cílové stanice. Trasa byla před nedávnem prodloužena dál na sever. K mému velkému štěstí. Parní lokomotiva dokázala na rovinách uhánět rychlostí až 75 mil v hodině, technický pokrok byl v plném rozpuku, vzdálenosti se zkracovaly. Co by kočáru s koňským spřežením trvalo několik dní, to předloni dokázal vlak urazit za pět a půl hodiny a nesou se hlasy, že s novými technologiemi přijdou stroje ještě rychlejší a že spojí starý svět s novým. Už nebudeme dlouhé dny trčet na lodích a hledět na širý oceán, ale pocestujeme vysoko nad Atlantikem. Ach, jaká úžasná budoucnost a ty nedozírné možnosti.

Ráno bylo stejně temné jako předcházející večer. Vlak se probíjel kupředu a z nebe stále padaly proudy vody. Vyhlídky na zlepšení odvála vůně snídaně, poslední jídlo před cestou do lesů a ke starému sídlu. Míchaná vejce, bílý chléb, šálek kávy a na prohřátí krapet whisky, čistě proto, že jsme míjeli hranici se Skotskem. Vzpomínám si, jak jsme se jednou vypravili na vysočinu a kromě zdejších přírodních krás, historie a památek, jsme také obdivovali nabídku nejedné destilérky. Musím podotknout, že Charles z toho vyvázl lépe než já. Jistě má nějaké skotské kořeny, i když tvrdí, že je jižan jako poleno, ale přestalo jej to tam bavit.

Podle něj se musí pátrat po tajemstvích i v končinách, kam civilizace ještě tak úplně nedorazila. Jsem toho názoru, že na věci tajemné mohu narazit i v Londýně, či Colchesteru, jehož historie sahá do prehistorického období a po posledních zemětřeseních mohlo leccos vyplout na povrch.

Myslím si, že kdybych jej požádal, přijede za mnou do Londýna. Určitě by stálo za to obnovit naše cesty.

Whisky mě zanechala v příjemném rozpoložení. Číšník se dotázal, zda si ještě dám, když si všiml, že mám dopito. Zdvořile jsem odmítl. Čekal mne náročný den. Sice mi cosi našeptávalo, abych si dopřál pár doušků, jen tu není nikdo, kdo by mne posléze sebral ze země, posadil na koně a postaral se o bezpečný přesun k cíli. Číšník s lehkou úklonou přešel ke dvěma debatujícím cestujícím, kterým očividně došla káva. Muž a mladá žena seděli na konci vagonu a byli pohledy zaklesnuti jeden do druhého, překvapeně vzhlédli, žena se nesměle pousmála a přikývla. Kávy není nikdy dost. Občas bych ji pil po pintách, kdybych potom nemusel třeba spát.

Chvilku jsem nezúčastněně hleděl do ranní tmy, v dálce jsem rozeznával tenkou namodralou linii horizontu, jak zjevně kdesi začalo svítat. Zanechal jsem za sebou spropitné a po návratu do kupé jsem si připravil kratší cestovní kabát s pelerínou, přes košili jsem si natáhl vestu a lehce vypasované sako, vše v černé. K výbavě patřil i nezbytný klobouk a kožené rukavice. A všechno to nakrásně zmokne.

Za okny se začala míhat civilizace. Industriální předměstí nejprve ustoupila chudinské čtvrti, v níž žili převážně dělníci a jejich rodiny, aby ji vystřídaly parky, sídla středních vrstev, banky, muzea, obchody a galerie. Město křižovalo několik tramvají, tažených koňmi a v jeho jižní části protékala řeka, vlévající se po několika mílích do moře. Řeka se táhla dlouhým údolím až do hor, její meandry následovala obchodní stezka, známá již v románských časech. Po ní jsem se měl vydat dál. U nádraží si pronajmu bryčku a nechám se dopravit na venkov, snad najdu ochotnou duši, jejíž ochota bude náležitě odměněna.

nahoru ^

K zámečku

Ospalé nádražní ráno doprovázelo hemžení u nočních vlaků. Vystoupil jsem a se stevardovou pomocí jsem dopravil svůj kufr na perón. To už se ke mně hnal mladý klučina s vozíkem na zavazadla, aby se ujal ztraceného cestovatele a něco si vydělal. Na to, jaká zde byla zima, měl na sobě jen krátké kalhoty, hnědý kabátek na vytahané košili, čepici s kšiltem a trochu zubožené kožené boty minimálně o dvě čísla větší, než zrovna potřeboval. Černá čupřina mu zpod čepice trčela všemi směry, dokonalé vrabčí hnízdo.

„Pane, pane.“ Poskakoval a mával na mne, jako kdybychom se znali. „Za pár centů vám pomůžu s kufrem.“ Přistrčil vozík a zablokoval tak cestu dalším dychtivým pomocníčkům. Výpravčí, stojící u dýmající lokomotivy něco zabrblal, až se mu knír zatřásl a odehnal hejno hubených děcek z nástupiště.

„Víš, kde bych si tu mohl najmout bryčku? Cestuji daleko k horám.“ „Na venkov?“ Chlapec se zarazil a vykulenýma očima si mne změřil.

„A.. ano, vím, můj strýc má na hlavní ulici dům se stájí a vozí zboží.. a nebo lidi. Kam je třeba. Na venkov taky. Tramvají se moc daleko nedostanete. Pojďte za mnou, ukážu vám jeho dům!“ Vychrlil, sotva popadal dech. Je podnikavý a všímavý. O město jsem neprojevil zájem a on znal řešení, asi jsem mu zprvu nepřipadal jako někdo, kdo bych chtěl vyrazit na výlet do divočiny. Obzvlášť v tento den.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ Otázal jsem se ho, zatímco se s mým kufrem zručně proplétal mezi otupělými cestujícími. Nebe mezitím vydalo další záplavy vody a svítání přicházelo jenom velmi neochotně.

„Henry, pane, a nebo Hank. A vy?“ „William Anderson, ale můžeš mi říkat Wille.“ Počkali jsme, než přejede patrová tramvaj tažená dvěma mohutnými koňmi, tiše snášejícími nepříjemnou koupel, po té jsme pokračovali přes ulici až k nízké cihlové budově. Pod přístřešky vedle vchodu stály dvě bryčky a v otevřené stáji neklidně podupával hnědý kůň. Když jsme se přiblížili, zafrkal na pozdrav. Mám koně rád. Ani práce ve městě pro ně není jednoduchá. Statné zvíře dnes stojí malé jmění, málokdo si to může dovolit. Henryho strýc měl štěstí, když se zde uchytil.

„Dojdu pro strejdu, počkejte tady pod střechou, pane Wille.“ A s tou odběhl do domu, chráníce si rukou oči před dešťovými kapkami. V přízemí u stáje se svítilo, takže pan majitel už bdí a čeká na zákazníka nebo na povel z nákladové části nádraží.

Přistoupil jsem ke dveřím stáje, z levé ruky jsem si stáhl rukavici a pohladil hnědáka po nozdrách. Zvědavě se na mě podíval, v jeho očích se odráželo světlo plynových lamp na hlavní třídě. Zafuněl mi do dlaně a potřásl hlavou.

Z domu vyšel starší muž, na hlavě nezbytnou čepici s kšiltem, aby mu nepršelo alespoň do očí. Černý plnovous měl lehce prokvetlý šedinami a v pase byl trochu rozložitější než v ramenou. Silně mi potřásl pravicí, řka: „Kam to bude, pane Andersone? Chcete prý do hor. Můžeme se domluvit. Já jsem nějakej Turner. Vozím, co je třeba a koho je třeba.“ Jasně a k věci. Líbí se mi. Vyložil jsem mu tedy, že spěchám v důležité osobní záležitosti. Představil jsem se mu jako profesor historie, přičemž se pan Turner pousmál a prohlásil, že na inteligenta stojím moc rovně a ty voči, že už také leccos viděly. Mohl by klidně zastoupit mého známého detektiva.

Pozval mne do své skromné jizby. V rohu stála litinová kamínka a příjemně hřála. Rozložil jsem si plášť na židli, aby alespoň trochu oschl. Vyřešili jsme finanční záležitosti ohledně výdajů na cestu a i když si jistě všiml mého koženého ramenního pouzdra s revolverem, určeného ke skrytému nošení pod kabátem po vzoru amerických pistolníků, nedal vůbec nic najevo. Chlapec se mezitím vytratil zpátky na nádraží. Teď už zase bude tahat těžké kufry a navigovat zmatené cestovatele. Jeho strýc stráví následující dva dny na cestách.

„Tak, pane,“ zahlaholil, když vešel zpátky dovnitř. „Váš kufr je zakrytý voskovaným plátnem a aspoň jemu bude pěkně sucho. Cestou nás může překvapit nejen sníh, takže jsem rád, že mám s sebou bývalého vojáka, co si říká profesor.“ Pousmál se, když si všiml mého překvapeného výrazu.

Oba jsme se vyškrábali na kozlík a on pobídl hnědáka k pohybu. Jen co jsme se vymotali z mumraje civilizovaného města, vyjeli jsme mezi kamennými zídkami, táhnoucími se míle křížem krážem krajem, na políčka, pastviny a do lesů. Cestou jsme míjeli osady, samoty i ovčí farmy.

„Takže, pane profesore, co vás přivádí do zdejších krajů?“ Spustil, když pominul hlavní nápor deště. Kůň pomalu došlapoval do kaluží vody a vůz se s každým kamínkem a proláklinou otřásl. Setřel jsem si vodu z tváře a na okamžik zatoužil po kočího prostém obydlí. Od úst mi stoupala pára. Vzdálili jsme se od ledového moře, zima však nepovolila a pomalu se mi vkrádala až na kůži.

„Jedu navštívit starého přítele. Jeho velkou vášní je archeologie, folklor..“ odmlčel jsem se. Pan Turner nic neříkal a jen významně mlčel. „A už jsem jej nějakou dobu neviděl. Jistě bude mít spoustu nových poznatků o místní historii.“

„Myslíte válku o nezávislost? V těch krajích jsou jen duchové minulosti a země je prosáklá krví vojáků, kteří položili život za svobodu.“ Zdá se, že se muž na něco upamatoval, zatvrdil se a ztichl.

„Ano, válka je vždycky stejná. Dokáže jen brát.“ Přitakal jsem. Přitáhl jsem si plášť blíže k tělu. Pan Turner beze slova sáhl dozadu za kozlík a zpod plachtoví vytáhl láhev single malt whisky. „Dejte si, Wille. Vidím, že by se vám hodilo pár doušků nejlepší skotské medicíny.“ To jsem samozřejmě neodmítl a pořádně si zavdal. Cítil jsem příjemné teplo, rozehřívající mé prokřehlé kosti.

Podal jsem lahev panu Turnerovi. Udělal totéž a vrátil mi ji. „Wille, váš příběh je jistě mnohem zajímavější, než se vám chce vypovědět, ale dejte na má slova. To železo budete možná potřebovat. Obyčejně sem mnoho cestovatelů nezavítá. Někdy tudy vozím zboží do zapadlých osad, ale dál už se neodvažuji. V lese číhá různé neřádstvo, běhající po dvou nohách. Nejsem měkota, ale měl byste vědět, že místa se zlou minulostí lákají ztracené existence.“ V ten moment jsem pomyslel na chudáka Charlese a jeho panské útočiště.

„Co myslíte těmi ztracenými existencemi?“ „Blázny a dobrodruhy, kteří pak beze stopy mizí.“ Zahleděl se kamsi do dálav. „Ach tak. Nemějte obavy. Prošel jsem pouští i džunglí. Největším nebezpečím jsou otevřené pivnice a dobře zásobené sklepy.“ Nebudu mu vyprávět o našich pátracích akcích, z nichž se pár členů výpravy nevrátilo. Archeologie, paleontologie.. všechny tyto vědy mne nemohou připravit na konfrontaci s neznámem, i když o jeho existenci přináší důkazy v podobě artefaktů. Dokonce ani armádní výcvik a zkouška ohněm ne. Zbystří to smysly a zautomatizuje pohyby, čímže se zvýší šance na přežití, ale to je tak vše. Někdy to nestačí.

Napil jsem se a lahev uklidil pod nohy, aby byla při ruce. Podle toho, jak si pan Turner brumlal pod vousy jsem usoudil, že má sebevědomá poznámka ho pranic nepřesvědčila. Buď jsem špatný herec, nebo také něco ví. Řekl bych, že správná je druhá varianta. Ani jeden z nás se neměl k vyprávění. On byl zdejší a já pouhý náhodný cizinec, jehož zítřek odvane a už o něm nikdy neuslyší.

„Vážím si vaší ochoty vzít tuto práci.“ A myslel jsem to vážně. „Někdo na vás musí dohlížet a vy zase na někoho dalšího. Svět by byl bez toho už notně prohnilej.“ Výborně, jako kdybych slyšel Charlese.

„A kdo dohlíží na vás?“ Položil jsem jedinou správnou otázku. Pan Turner sáhl po lahvi a než ji odšpuntoval, prohlásil: „Malej Henry. A můžeš mi říkat Jacku. V těchhle krajích jde formálnost stranou. Za chvíli zastavíme, kůň si musí odpočinout a já též.“

Rozhodl jsem se, že si během pauzy připravím speciální náboje se stříbrným jádrem. Pro sichr. Mají spíše psychologický efekt.

Po šesti hodinách jízdy lesy okolo cesty postupně zhoustly. Z kopců proudil do údolí ledový vzduch a zaplňoval průsmyky. Listí, hrající všemi barvami podzimu ševelilo v korunách stromů a po zemi se převalovala mlha. Přízračné i okouzlující zároveň.

Pro náboje jsem musel do malého dřevěného pouzdra, uschovaného v kufru pod mými svršky. Kromě sady na čištění zbraně jsem vzal i záložní rakouský perkusní revolver systému Scheinigg, lehce upravený, a nějaké další věci. Vlastním i malou sbírku zdravotnických potřeb. Své zkušenosti z jednotky mohu tak uplatnit kdykoliv. Nesčetněkrát jsem Charlesovi asistoval a mnoho se od něj naučil, když léčil zraněné vojáky nebo civilisty.

Ještě jsem seděl na korbě a plnil bubínek svým speciálem, když se Jack vynořil z houštin a prohlásil, že bychom mohli pokračovat. Na jeho pohled jsem odpověděl, že si beru jeho radu k srdci. Jack se rozhodl ničemu se nedivit.

„Dobře děláš.“ Pronesl a zalovil ve své kožené brašně. Vytáhl z ní plátky sušeného masa, zabalené do kusu papíru a hned mi nabídl, ať se také najím. Přijal jsem to s povděkem, sám jsem si vzal pouze cestovní chléb a sýr už jsem snědl v noci, když jsem dostal hlad.

Zalovil znovu a vytáhl palnou zbraň, již si hned zastrčil za lem kalhot těsně vedle šlí. „Pro sichr. Nečekám potíže, ale jeden nikdy neví.“ A s tím se vyhoupl na kozlík. Zavřel jsem kufr, zajistil jej a posadil se vedle Jacka.

Když se zase vůz dal do pohybu rozbahněnou stezkou, Jack mi oznámil, že budeme na cestě až do tmy a v létě, že by byl býval jel rychleji a tedy dále, ale to že nemůže svému věrnému hnědákovi udělat. Zabrumlal jsem cosi jako že chápu a dál usilovně žvýkal sušené maso až mne svaly bolely.

Naším cílem se měla stát malá alkovna na křižovatce cest, vedoucích do několika osad. S trochou štěstí bych si tam mohl pronajmout koně a povoz. Charles na mě určitě nečeká. Jeho nenadálá odmlka je špatná zpráva jak pro mě, tak pro mé těžké zavazadlo.

„Už jsi přemýšlel, jak se dostaneš dál?“ Zeptal se Jack když dojedl. Jako kdyby mi četl myšlenky. „Ano, jistě. Seženu si koně hned jak dorazíme na místo.“ „Kdybys potřeboval pomoct, pořád jsem tu já. Odjedu až ráno. Od místních bych nic nečekal, hlavně odvahu ne.“ Pronesl vážným tónem Jack. „S tím počítám. Vyrazím i sám, pokud to bude nutné.“ Znělo to jistěji než jak jsem se ve skutečnosti cítil.

„Má ve vás dobrého přítele.“ Poznamenal a trochu napjal opratě. Hnědák si odfrkl, ale šel dál. „Snad.“ Zapochyboval jsem.

Stmívání na sebe nenechalo dlouho čekat. Dny se stále více krátily, a tak už v pět odpoledne šíralo. Brzy budeme muset rozsvítit lampu. I tak ale na cestu moc neuvidíme. Nechtěl jsem jet na noc. K zámečku sice vede dostatečně široká cesta, ale staré stromy ji stíní ze všech stran. Někdy odtamtud není vidět ani nebe. Nehledě na to, že k Charliemu je to ještě lán cesty. Jedinou mou nadějí mohla být čistá obloha, zářící hvězdami.

K pivnici jsme přijeli již za tmy. Byl jsem po cestě velmi unavený a můj plášť potřeboval alespoň trochu oschnout, nedovolil jsem si však dlouho otálet. S Jackem jsem se chtěl rozloučit, a tak jsem mu zaplatil večeři a pintu piva, aby z toho pobytu v horách také něco měl. Hostinský byl obchodní duše a hned mi nabídl pokoj v patře domu. Poděkoval jsem mu a zeptal se ho na koně a povoz. Trochu jej to zarazilo.

„Pane, kam chcete v tuto hodinu cestovat? Počkejte do rána. Naše pokoje jsou malé a jen střídmě zařízené, ale jsou čisté a Eleanor, má drahá žena, se vám postará o cestovní oděv.“ Pokýval směrem k mému, teď již lehce zablácenému zevnějšku. „Ráno vám seženu koně, ale na výlety je už dost zima, pane.“ Rozumoval dál. Ve zrůžovělé tváři se mu perlil pot a omastek z kuchyně. Zdálo se, že má na starosti téměř celý hostinec. Zástěru měl trochu umouněnou od sazí, rukávy košile vyhrnuté nad lokty, aby si je nezašpinil, když pracoval. Na prošedivělých vlasech nenosil žádnou čepici. V horku u kamen by mu jen překážela.

„Děkuji, za vaši pohostinnost, ale k zámečku se musím dostat ještě dnes. “ Když viděl, že svůj noční přesun myslím vážně, zamračil se a pomalu spustil: „Jistě, ale já už jsem koně prodal, abych mohl opravit svůj hostinec. Ráno by měl dorazit poštmistr a ten by vám mohl pomoct, je to dobrý chlap. Zásoby pak přivážejí jednou za týden a ..“

Pocítil jsem něčí stisk na svém levém rameni, následován již známým hlasem. „Wille, pojď za mnou. Omluvte nás.“ Hostinský si viditelně oddychl, když se mne ujal Jack. „Můj kůň z toho nebude nejšťastnější, ale až se o něj pacholek postará, snad by nás zvládl odvézt, kam potřebuješ. “ Pronesl Jack a zavdal si z korbelu pěnivého moku. „O zbytek už se musíš postarat sám. Ráno už budu pryč. Nechci, aby malej Hank zvlčil, jestli mi rozumíš.“

„Děkuji ti Jacku. Vysvětlím ti kudy se vydáme.“ A tak jsem mu popsal cestu k loveckému zámečku. Charles netrpěl nouzí o peníze a vidina získat zapadlé sídlo v lesích jej poháněla kupředu. Zmizet ze smradlavého a zabláceného Londýna byl jeden z jeho snů a nemohl si dopřát nic menšího než ten dům. Rod, který v něm po staletí žil, již vymíral a nejmladší člen rodiny toužil po životě ve velkoměstě. Rodinné sídlo prodal lacino a protože má světoběžník Charles různé konexe a kontakty, zámeček byl záhy jeho. To bylo před osmi lety. Od těch dob jsem jej párkrát navštívil a vždycky jsem zůstal déle, než jsem původně plánoval. Tehdy jsem trávil na cestách i několik dní a nepohodlí mi říkalo pane. Stačilo pár let ve městě a mé tělo si začíná zoufat, když trochu sprchne. Je to úsměvné. Měli bychom zase procestovat kus světa. S tou představou mě bodlo u srdce. Jack dojedl a rozloučili jsme se s hostinským.

Kůň byl připravený, napojený, vyhřebelcovaný a žvýkal seno z velkého jutového pytle pod nosem. Jack ho poplácal po pleci. „Neboj, starý brachu, ještě jedna jízda a pak zasloužený odpočinek.“ Promluvil na něj. Na další cestu nám nesměle svítila lampa, připevněná na dřevěném sloupku na korbě.

Budova zámku stála nad jezerem a z terasy či balkonu bylo možné dohlédnout na jeho hladinu. Mlha se během večera zvedla a nahradil ji štiplavý mráz. Dlouhé míle pomalu utíkaly a z lesa se nesly hlasy zvěře. Sem tam jsem zahlédl odlesk páru očí, který se záhy vytratil do tmy.

Vysoké duby a buky střídaly borovice či smrky nebo bílé kmeny bříz. Zemi pokryl koberec čerstvě spadaného listí, vznášejícího se za koly vozu. Kvůli nepřehlednému terénu jsme nemohli příliš spěchat. Neodvážil bych se jet rychle ani s trasy znalým koněm. V některých zatáčkách se cesta hluboce zařezávala do kamenitého podloží a břehy se zvedaly do výše. Podél cesty se táhla strouha a odváděla vodu.

Čím blíže jsme se ocitali zámku, tím upraveněji okolí cesty působilo. Spadl mi kámen ze srdce, když jsme vyjeli z poslední zatáčky a před námi se objevilo prostranství zámečku s širokou příjezdovou cestou, lemovanou zídkou. Cesta tvořila ovál, aby se kočáry a povozy mohly pohodlně otáčet. V levé části odsud vedla odbočka ke stájím a dozadu za zámeček k terase. Vzhlížel jsem na zdi patrové budovy a k mému příjemnému zjištění se v několika oknech svítilo. Podívali jsme se s Jackem na sebe.

nahoru ^

Shledání

„Tak to vypadá, že je tvůj přítel v pořádku. Bylo mi ctí, Wille.“ Potřásl mi rukou. „Díky, Jacku, za vše.“ Snažil jsem se působit klidným dojmem, ale tep se mi splašeně rozletěl kupředu. Jack mi pomohl s kufrem ke dveřím. Nejistě jsem natáhl ruku a zaklepal velkým měděným kruhem klepadla se lví hlavou.

Jack už seděl zpátky na kozlíku, opratě v rukou. Jen čekal až přijde pán domu, aby mohl vklidu odjet. Bezmyšlenkovitě jsem se dotkl kapsy s dopisem, když jsem zaslechl jisté kroky, znějící po tvrdé podlaze z leštěného dřeva. Dveře se otevřely a v nich stanul Charles. Za ním v obrovské vstupní hale zářil mohutný krb.

Charlesovi se po tváři rozlil šibalský úsměv, zvlněné blonďaté vlasy mu spadaly až k ramenům, hedvábná stuha se snažila neposedné pramínky i trochu krotit, leč marné to bylo. Jeho aristokraticky štíhlá postava mě téměř o půl hlavy převyšovala. Vždycky jsem byl jako menší bratr a to nejen vzrůstem, ale i neposednou povahou, která mne dostávala do lecjakých trablů, z nichž mě Charles posléze zachraňoval.

„Williame, vítám tě. “ Krátce a silně mne objal. Když mě pustil, podíval se na Jacka a pokývnutím hlavy jej pozdravil.

„Jack Turner, veze mne až z města, je to spolehlivý člověk.“ Oznámil jsem mu, když jsem po jeho medvědím objetí znovu chytil dech.

„Jsem vám zavázán.“ Charles k němu přistoupil a podával mu malé kožené pouzdro. „Jistě se vám budou hodit. V dnešních časech je vzdělání důležité, víte, co tím myslím.“ Jack přijal pouzdro a zběžně nahlédl dovnitř. Překvapení v jeho tváři vystřídal stoický klid. Právě pro sebe i pro Hanka získal malé jmění. „Naložím s tím co nejlépe.“ Pokynul Charlesovi a pobídl koně do kroku. „Sbohem, pánové.“ Zahlaholil do zvuků bryčky, pomalu obkroužil cestu a zmizel v lese.

„Charlesi,“ začal jsem ještě mezi dveřmi.

„Wille, pojď dovnitř.“ Položil můj kufr do vstupní síně a dveře za námi zajistil těžkou závorou. V krbu plápolal oheň a osvětloval dvě velká kožená křesla a zdobený dřevěný stolek, na němž se skvěla otevřená láhev a zpola vypitá sklenka whisky.

Okolo zdí stály vitríny všeho druhu a v nich byly vystaveny Charlesovy sbírky artefaktů a zbraní. Tmavé kazetové obložení stěn pohlcovalo světlo z několika svícnů. Pod velkým schodištěm, táhnoucím se podél levé stěny až na odpočívadlo s balustrádami bylo několikero dveří do sklepení, kuchyně, laboratoře a moderní koupelny. Knihovna, ložnice a studovna náležely do prvního patra. Charles si v přízemí zbudoval vědeckou studovnu a laboratoř. Jakožto hrdý majitel nejnovějšího lékařského vybavení si dovolil obětovat původní jídelnu pro vlastní účely. V knihovně, jejíž dveře se nacházely uprostřed ochozu v prvním patře, centrálně vedle velkého krbu, jsem se mohl začíst do nepřeberného množství svazků z různých období, encyklopedií i lidové literatury, pojednání, či studovat mapy a plánovat cesty u obrovského globusu. Vysoká lomená okna během dne dodávala množství potřebného světla. Ložnice se pak nacházely po stranách ochozu, vzdálené od sebe, aby se lidé nerušili navzájem, přičemž knihovna zde působila jako středový bod. Ke společenskému setkávání sloužila přístupová hala s krbem, ale to se obvykle omezilo na mou maličkost a pár obchodníků.

Následoval jsem jej k věšáku. Byl jsem rád, že si mohu sundat cestovní plášť i sako. Oboje doznalo blátivých skvrn a plášť byl nasáklý dešťovou vodou. Své pouzdro se zbraní jsem zanechal na odkládacím stolku vedle kabátu a vešel jsem do haly.

„Posaď se, donesu ti něco k jídlu.“ Otočil se a zmizel v malé kuchyni. S úlevou jsem se usadil do rozměrného ušáku a blahořečil jeho vynálezci. U krbu bylo příjemné teplo. Obrovská polena popraskávala a plameny mihotavě osvětlovaly dlaždice před krbem. Na chvilku jsem si dovolil zavřít oči, i když jsem byl pevně rozhodnut položit Charlesovi tisíc a jednu otázku. Že se mezitím vrátil s podnosem a karafou pramenité vody jsem samozřejmě nepostřehl. Tiše vše položil na stolek po mé levici a sám se posadil do druhého křesla.

Na podnosu stála malá olejová lampa a jemně ozařovala nejbližší okolí. Když jsem zase přišel k sobě, nechci tvrdit, že jsem usnul, Charles už svíral sklenku a trpělivě čekal až se dám dohromady.

„Jak dlouho jsi na cestě?“ Zeptal se svým pevným tichým hlasem, který by dokázal uspat i vlkodlaka. Ostatně mít uklidňující a přesvědčivý hlas je pro polního medika důležitá výhoda. Zraněný voják mu musel uvěřit, že bude vše v pořádku, aby zmírnil následky stresu a šoku.

„Asi osmadvacet hodin. Svezl jsem se nočním expresem.“ Nalil jsem si vodu do křišťálové skleničky a dychtivě ji vypil. Chutnala mnohem lépe než voda ve velkoměstě. V luxusní restauraci by stála majlant. Charles vyprázdnil svou sklenku a hned si dolil další whisky. Nabídl i mně. Jen jsem přikývl na souhlas, když jsem ukusoval z velkého kusu sýra a chlebové placky. Vše bylo chutné a čerstvé. Museli mu přivézt zásoby, nebo si pro ně sám jezdí. Tác jsem poměrně rychle vyprázdnil, ani jsem si neuvědomil, jaký jsem měl hlad. Charles se zase usmíval.

„Vezmi si z mých skromných zásob, co potřebuješ. Buď tu jako doma, ložnici máš k dispozici, nic se tam nezměnilo. Dovol ale, abych tě varoval před touhou jít neozbrojený ven. Nesou se hlasy, že se krajem toulá banda.“

„Proto ta závora?“ Zeptal jsem se se zájmem.

„Nejenom proto.“ Zahleděl se na mne svýma modrýma očima, jako kdyby studoval jak dalece jsem ochoten riskovat.

„To ale nebude ten pravý důvod.“ Zkusil jsem to.

„Ne, to nebude.“ V zamyšlení sklonil hlavu, v dlaních držel sklenku s pitím a sledoval zlatavě se lesknoucí hladinu. Měl jsem pocit, že jej cosi tíží. Nevěděl jsem jak začít. A nebo odkud. Dopřál jsem si doušek whisky.

„Charlesi, tvůj dopis.“ Nadechl jsem se a rozhodl se, že už ty palčivé otázky nebudu déle odkládat.

„Ano, proto jsi tady.“ Dodal.

„Když jsi mi neodpověděl na telegram, rozhodl jsem se okamžitě odcestovat z Londýna. Měl jsem neblahé tušení, že ses pustil na nebezpečnou stezku sám. Nikdy bych si neodpustil, kdybych kvůli tomu přišel o nejlepšího přítele. Naše podniky byly dost často velmi nebezpečné a jen anděl strážný nás nejspíše celou dobu ochraňoval.“ Odmlčel jsem se, abych si uspořádal myšlenky.

„Dlužím ti omluvu za svou absenci. Telegram, o kterém hovoříš, mi však nebyl doručen. Cesty jsou zrádné, lidé nespolehliví. Poštmistr se neukázal ani tady ani v hostinci, ze kterého jsi přijel a já byl velmi zaneprázdněný. Očekával jsem, že se jednoho dne objevíš na prahu. Věděl jsem, že na mne nezapomeneš a že se na tebe mohu spolehnout.“ Díval se mi do očí, aby svým slovům dodal váhu.

„Nebyl doručen..“ vydechl jsem úlevou. Ach, má zjitřelá představivost. „Připadám si trochu hloupě.“ Dodal jsem a dopil ohnivou tekutinu.

„Stran tvých obav ohledně objevů. Zítra bychom se mohli vypravit na místo, o němž jsem se ti zmínil. Ráno ti ukáži kroniku, jež mne nasměrovala. Kraj je plný historicky zajímavých míst, která by si zasloužila bližšího archeologického průzkumu. Ale zanechme proteď otázek. Jistě by sis rád odpočinul.“

„Máš pravdu, zítra je také den.“ Neměl jsem energii cokoliv namítat. Prostý fakt, že je Charles v pořádku mi bohatě stačil k tomu, abych v poklidu usnul pod jeho střechou.

nahoru ^

Kniha

Vzbudil jsem se brzy ráno. Ještě chvíli jsem ležel v péřových duchnách ve vyřezávané posteli s nebesy. Za okny byla ještě tma a dům tonul v tichu. Kachlová kamna v rohu místnosti už nehřála. Uvědomil jsem si, že by bylo nad Charlesovy síly starat se celé dny o mé pohodlí a že je načase začít něco dělat. Otočil jsem se k vysokému nočnímu stolku, nahmatal jsem zápalky a rozsvítil bronzovou lampu se stínidlem z bílého skla. Na stolku ležel můj revolver a přes opěradlo židle vedle okna viselo jeho pouzdro. Nevzpomínal jsem si na to, že bych si byl revolver ze vstupní haly vůbec bral, ani na to, kdy jsem vlastně padl do peřin, musel jsem být neskutečně unavený.

Pomalu jsem vstal a s petrolejkou v ruce jsem se vypravil do koupelny, oplývající vymoženostmi jako je bojler s horkou vodou. Tento luxus postrádaly mnohé byty v lepších čtvrtích hlavního města. Cestou jsem si povšiml, že dveře druhé ložnice jsou otevřené a uvnitř že je tma, ticho a chlad, jako kdyby tam nikdo nebyl. Napadlo mne, že zase usnul na sofa v pracovně, když dlouho do noci studoval učené svazky. Rozhlédl jsem se, zda nezahlédnu světlo pod některými z dveří a skutečně. V knihovně se svítilo, nebylo tedy pochyb, že je Charles zase ve svém živlu. Rozhodl jsem se, že jej nebudu rušit a obstarám si ranní hygienu a snídani.

Užíval jsem si ten pocit, kdy je ze mne nový člověk. Oblékl jsem si přes košili s vestou méně formální, ale stále dobře padnoucí sako, místo hedvábné černé kravaty jsem sáhl po bavlněném žabó bílé barvy. I když jsme v divočině, nemusím nutně vypadat jako divoch. Zkrotil jsem své tmavé kučery a uvázal je stuhou do krátkého ohonu. Upravil jsem naškrobený límeček s ohnutými rohy a naaranžoval žabó tak, aby látka zakryla knoflíky mé bílé košile. Klobouk jsem nechal netknutý, i když pokrývka hlavy je dobrou vizitkou gentlemana, avšak pocit svobody, který mi vléval do žil sílu a povznášel ducha mi dovolil některá pravidla porušit a zde to nebude nikomu vadit. Ze stejného důvodu jsem chodil s hladce oholenou tváří. Cítil jsem se tak lépe a i Charlie dával přednost této nevšední módě.

Vracel jsem se nahoru do pokoje, když se dveře knihovny otevřely a stanul v nich Charles. Pokynul mi, abych šel za ním dovnitř a zavedl mě pod okno, kde stál sekretář. Na něm byla rozložena menší kniha a v ní stál nějaký zápis. Pod ní ležel výřez z mapy s několika ručně nakreslenými značkami.

„To je ono?“ Zeptal jsem se a pohlédl na něj.

„Ano.“ Přitakal.

„Navrhuji, abychom vyrazili co nejdříve, terén není pro koně schůdný a budeme si muset vzít i osvětlení.“ Poslouchal jsem jej, zatímco jsem studoval rozevřené stránky.

„.. a potom ho zabili, jeho ducha zahnali a na sedm západů dveře uzamkli a dům nad ním zapálili. Onoho léta ustaly útoky. Mnohé oběti tomu tvoru přičteny byly a dlouho předlouho ženy oplakávaly své muže a muži oplakávali své ženy.“

Na stránce byl vyobrazen stylizovaný člověk – démon s až přehnaně velkými zuby a drápy a v pravém dolním rohu malý symbol draka.

„V lesích pamětní kámen ku varování všech vztyčen byl a kraj zůstav opuštěn, znovu zpustl, život se do něj už nevrátil.“ Dočetl jsem odstavec a jen zběžně prohlédl další stránku s načrtnutou mapou, na níž se dalo rozeznat jezero, nějaké hory a kámen. Měřítko chybělo.

„Předpokládám, že jsi objevil kámen a zbytek na sebe nenechal dlouho čekat.“ Zkonstatoval jsem, obraceje zažloutlé listy staré kroniky, kterou kdysi někdo sepsal, aby zaznamenal dávné události, ale už si nelámal hlavu s podrobnostmi. Kroniky byly takové a člověk je musel brát s rezervou. Charles mi mou domněnku potvrdil přikývnutím.

„Ano. Téměř zasypanou chodbu jsem objevil díky vývratu obrovského dubu, jehož kořenový systém vytrhl několik opracovaných kamenů z hluboko pohřbeného zdiva. V tunelu ležela hromada suti a zeminy, ale dala se odklidit lidskými silami. Dlouho jsem na místě pracoval, abych mohl bezpečně stanout uvnitř a nehrozilo zřícení. Valená klenba je však velmi pevná a vzadu ve tmě jsem objevil i ty vzpomínané dveře. Ve sloupku u dveří jsem našel onen symbol z knihy.“ Posadil se na druhou židli a se zanícením vyprávěl své poznatky, zatímco přicházelo jitro.

„Klíč nakonec nebyl potřeba, silné dřevo zpráchnivělo a kování sežrala koroze. Stačila rána páčidlem a zbytky jsem vylomil z pantů. Dovnitř jsem šel vybaven petrolejkou, nezbytným páčidlem a svým revolverem, abych si dodal odvahy. I když střílet v podzemních prostorách není z nejlepších nápadů. Očekával jsem nějakou místnost, ale za dveřmi chodba pokračovala dál. Při pohledu do chladné temnoty ve mně náhle pokleslo srdce. Pocit tísně mě neopouštěl, avšak snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, myslíce při tom na tebe. Hrubou kamennou chodbu vystřídal širší tunel pro dva muže, měl omítnuté stěny. Chtěl jsem vědět, kam až tunel vede. Minul jsem několik postranních místností s obloukovitými stropy a zasypanými větracími otvory. Prošel jsem posledním průchodem a ocitl se ve velkém sále. Strop se v něm zvedl do dvojnásobné výše. Trochu jím prosakovala voda, ale podlaha byla pevná a suchá. Je v něm několik držáků pro louče a u dveří a na jedné ze stěn pár výklenků pro lampy.

Rozhlédl jsem se, abych se přesvědčil, že odsud vede jen jediná cesta a vtom jsem spatřil hranatý kamenný objekt, připomínající hrobku. Musel jsem se přesvědčit, zda je příběh pravdivý a jako naprostý hlupák jsem se hrobku pokusil otevřít. Měl jsem toho nechat a počkat na londýnskou kavalerii.“ Nepřítomně se pousmál. Až teď jsem si všiml, jak je pobledlý. Jen jeho modré oči byly jasné a živé. Musel jsem se zeptat, i když by mi to jistě vypověděl sám.

„Co se tam stalo?“ Položil jsem onu palčivou otázku.

„Když jsem víko konečně trochu posunul stranou..“ Otočil svůj pohled k oknu a vycházejícímu slunci. „Zaslechl jsem šepot, nesl se v proudu vzduchu. Uhasil plamen v mé lampě a zanechal mne v naprosté tmě. Něco se v ní pohnulo. Vytáhl jsem revolver a vystřelil ve směru šepotu. Rána mě ohlušila, nic jsem však nezasáhl. Za to něco zasáhlo mne. Plnou rychlostí. Pocítil jsem náraz snad ve všech kostech těla. Odmrštil mne. Tvrdý dopad doprovázela ostrá bolest v zádech, o revolver jsem přišel při nárazu. Cinkl o zeď někde za mnou. Má snaha dostat se ke zbrani vzala za své, když jsem zjistil, že nemohu pohnout nohama. Bylo mi jasné, že jsem podepsal svůj ortel. Krvácel jsem, náraz mi protrhl kůži na zátylku, ale nebylo to nic tak vážného jako ztracený cit v dolních končetinách. To jsem si alespoň myslel. V černočerné tmě, daleko od denního světla jsem nemohl nic, než se začít modlit. K tomu ovšem nedošlo. Věděl jsem, že nade mnou stojí, že cítí krev a že mě zabije. To bylo poslední, co si pamatuji. Když jsem přišel k sobě, zjistil jsem, že je krásný den, jenže den o čtyřiadvacet hodin později. A já musím přijít na to, proč mne nechal jít. Pustil jsem zlo z klece, Wille, jsem vinen v plném rozsahu.“ Dokončil své vyprávění. Uvědomil jsem si, že mi na zátylku vstávají chloupky hrůzou.

Teď už chápu, revolver se na mém nočním stolku neocitl náhodou. Vsadím se, že Charles byl celou noc vzhůru, aby střežil perimetr.

„Co tvá zranění?“ Přešel jsem fakt, že se právě přiznal k osvobození neznámého zla.

„Jsem vpořádku. Necitlivost byla zjevně způsobena traumatickým tlakem na nervy.“ Vysvětlil.

„Půjdu s tebou. Vždy jsi při mně stál a máš pravdu, asi to bude naše největší dobrodružství.“ Vypadalo to, že z něho spadlo ohromné břímě, když zjistil, že jej zbaběle neopustím.

nahoru ^

Jitro

Připravil jsem si obě palné zbraně. Upravený Scheinigg s dlouhou oktagonální hlavní. Má dobrý dostřel. A Gasser, čekající na svou příležitost, uložený v mém ramenním pouzdře. Přes něj jsem přehodil svůj cestovní plášť a natáhl si kožené rukavice. Boty jsem vyměnil za pohodlnější model, vhodný do terénu. Vázaly se až nad kotníky a disponovaly ocelovou špičkou. Charles si oblékl dlouhý jednořadý kožený kabát, který jsem na něm ještě neviděl. Věci pro přežití v divočině jsem nacpal do krosny z lehkého rámu a plátěného vaku, ležely v chodbě za hlavními dveřmi a čekaly až se vydáme na pochod. Rozhodl jsem se, že počkám na cestě před vchodem, zatímco Charles ještě zmizel někde v domě.

Venku už bylo světlo, ale protože se přihnala oblačnost a obloha se pokryla šedomodrými mraky, panovalo přítmí. Charles vyšel za mnou ven, vypadalo to, že se mnou chce ještě něco probrat, když ke mně náhle přistoupil. Ve stejný moment se ozval zvuk výstřelu. Rychle z mého ramenního pouzdra vytáhl Gasser a druhou rukou mne zachytil pod levou paží, na místě se se mnou pootočil, aby se dostal mezi mě a střelce a smýkl mnou na zem. To už jsem cítil horký pramínek, který se rozeběhl po mé hrudi a stékal až na bok. Skvrna se rychle rozšiřovala a prosakovala skrze mé oblečení. Ještě jsem zahlédl, jak Charles nade mnou klečí na koleni a pálí ve směru nepřítele, zároveň mi tiskl pravou ruku k ráně. Střílel na někoho, koho jsem neviděl. Střelba utichla jako když utne. Ze stěny nad námi vyrazilo pár obláčků prachu, jak do ní narazily poslední projektily a úlomky kamene štiplavě zasáhly mou tvář.

Nechápal jsem, jak je mohl slyšet, když se zjevně schovávali někde za zídkou. Já si ničeho vůbec nevšiml – nevšiml jsem si dvou lupičů, na které padly přesně čtyři rány. Charles mi to bude muset vysvětlit. Skláněl se ke mně a jeho rty se bezhlesně pohybovaly, něco mi říkaly avšak já nedokázal zůstat při vědomí. Jen vzdáleně jsem vnímal bolest v hrudi i to jak mne Charles zvedá do náruče a odnáší mne do domu. Jako kdybych snad nic nevážil. Ocitl jsem se ve tmě.

Na zemi zůstávala stružka tmavé krve. Charles Williamovo tělo přenesl do laboratoře a tam jej položil na pracovní stůl. Shodil při tom pár věcí, které předtím neuklidil. Z malé kožené brašny vyndal zavinovací pouzdro s několika nástroji a obvazy. Willovy nohy podložil svým pláštěm a zkontroloval mu puls, jenž se zdál slábnout. Dýchání bylo mělké a zornice nereagovaly. Charles vzal chirurgické nůžky a hbitě a přesně rozstřihl Williamovy svršky v okolí rány. Na zranění přitiskl bavlněný obvaz a vyvinul tlak na místa, kudy kulka prošla tělem. Snažil se zastavit silné krvácení. Tlakové obvazy pak při pacientově výdechu upevnil gázou na místě. Znovu zkontroloval puls. Na zápěstí byl téměř nehmatný, Williamova dlaň byla chladná na dotek a z tváře se mu ztrácela barva.

„Nemám moc času.“ Charles se zoufale rozhlédl kolem sebe. Ve vitríně u protější zdi ležely rozličné chirurgické nástroje a aparáty a on teď potřeboval jeden jediný. Vyndal aparát pro přímou transfuzi krve, sestávající z hadičky z indické gumy, dvou stříbrných kanyl a malého gumového měchýře uprostřed, fungujícího jako pomocné srdce. Dokonalá anastomóza mezi dárcem a příjemcem, snižující riziko trombózy a zavlečení cizích těles. Při pohledu na duté stříbrné kanyly se zachvěl, ale nebyl čas přemýšlet. Rozstříhl Willovy rukávy a vyhrnul si svůj. Zavedl kanylu do svého krevního řečiště. Když krev doputovala ke druhé kanyle a skápla na zem, zavedl kanylu do žíly Willovi, který mezitím úplně zesinal. Vyčerpaně si sedl na stoličku vedle stolu, zatímco životadárná tekutina vtékala do Willových žil. Průstřel již nekrvácel.

Charles zavřel oči a vzýval všechny svaté. Rána jej pálila, ale neměl na vybranou. „Vážně přitahuji problémy.“ Pomyslel si nahlas a uchopil Willa za ruku. Už nebyla tak chladná..

Musel jsem vypadat hrozně. Charles na mne hleděl smutnýma očima v pobledlé tváři.

„Já jsem umřel?“ Zachrčel jsem jeho směrem a postřehl jsem lehký náznak úsměvu.

„Málem.“ Zareagoval.

„Proč..“ Zmohl jsem se na další slovo.

„Myslím, že jsme jim překáželi při loupeži.“

„Proč.. žiju.“ Jen stěží jsem artikuloval.

„Ach. Transfuze krve. Za velmi primitivních podmínek ovšem. Ačkoliv to možná bude znít nepravděpodobně, tvá rána se dobře hojí. Neměj obavy.“ Ano, pocítil jsem ten jeho medicínský odstup.

„Děkuji.“ Oči se mi zase zavíraly. Musel jsem spát. Nejdůležitější otázku položím, až se mi vrátí síly, ale odpověď na ni už asi znám.

Scéna do povídky.
Scéna do povídky.

Čisté obvazy mi obepínaly hrudník. Už jsem zase ležel ve své posteli a od kachlových kamen sálalo horko. Byl jsem k němu přitahován jako vosa k medu. Vyžádal jsem si nějaké svršky, abych se nemusel cudně zakrývat peřinou. Hrdinně jsem se posadil, že se obléknu, když mne dohnala jakási slabost. Asi jsem trochu zesinal a možná i omdlel. Nepostřehl jsem, kdy mě Charles sebral ze země a uložil zpět do postele. Byl jsem slabý jako moucha a hladový jako vlk. Asi si toho všiml a donesl mi bramborové placky a sklenici vody. Úspornými pohyby jsem se pomalu nakrmil.

Toho dne jsem zkusil znovu vstát a obléci si decentní svršky, hodné gentlemana. Nelíbila se mi ona bezmocnost a fakt, že jsem přijel pomoci Charlesovi a zatím to bylo naopak. Vybičoval jsem se k výkonu a natáhl si čistou košili, kalhoty a zabalil se do banyanu. Model hodný bálu.

Sešel jsem schodiště, které mi v té chvíli připadalo nekonečné a dopotácel se ke křeslu, do nějž jsem se zabořil a poprosil přítomného Charlese, zda by mne nemohl utratit a nebo že se spokojím s dalšími plackami, pokud se mu nechce plýtvat municí.

„Vrací se ti humor. Brzy budeš vpořádku.“ Oznámil, když donesl další jídlo. K plackám přidal i dva velké plátky libové šunky od kosti, za což jsem mu byl neskonale vděčný, hotová hostina.

„O naše nezvané hosty jsem se postaral hned, jak se mi podařilo stabilizovat tvůj stav.“ Posadil se a nespouštěl ze mě oči. Jen jsem přikývl, protože jsem měl pusu plnou šunky.

„Můžu tě vzít na terasu, podíváš se na jezero, potřebuješ trochu světla a vzduchu.“ To byl spíše rozkaz než že by očekával můj souhlas. Nic jsem nenamítal. Horizontální poloha už mne unavovala.

Přinesl mi svou leštěnou vycházkovou hůl a pomohl mi vstát. Podpíral mne pod pravou rukou a já se jako válečný lazar pomalými kroky sunul k zadním dveřím laboratoře a ven na terasu.

Přes hradbu stromů bylo vidět na hladinu jezera. Venku zase chvilku svítilo slunce a rozzářilo barevný les. Chladivý vánek mi čechral rozpuštěné vlasy a tatam byly temné deštivé dny, které mne provázely na cestách. Z lesa se nesly písně ptactva. Má nálada se zlepšila, když jsem se hřál v paprscích slunce. Charles mne přestal ochranitelsky zajišťovat a zahleděl se do kraje. Divokého a nádherného. Člověku se ani nechtělo věřit, co ukrýval pod svými kořeny.

nahoru ^

Otázky

„Charlesi.“ Začal jsem. Trpělivě čekal na mou otázku.

„Jsem také jeden z vás?“ Zeptat jsem se musel. Fatální zranění se nevyléčí za čtyřiadvacet hodin. Jeho postřeh i jeho síla se vymykají běžným lidským měřítkům. Nehledě na to, že vůbec nespí a v mé přítomnosti ani jednou nejedl. Pil pouze kořalku.

„K tomu je potřeba více než jen pár kapek mé modré krve. Byl to jediný způsob, jediné možné řešení. Umíral jsi.“ Hleděl na mne, jako kdyby čekal na rozhřešení nebo můj útěk, cokoliv, co by mu prozradilo mé pocity stran jeho.. stavu.

„Takže nakonec je to pravda.“ Vydechl jsem v úžasu.

„Něco ano.“ Zahloubal se. „A některé legendy, jak vidíš, jsou zase jen pohádky.“ Odvrátil hlavu a slunce mu v očích vykreslilo naoranžovělé odlesky.

Přemýšlel jsem, zda bych se měl začít něčeho obávat, ale Charles už mi dokázal, že není divoké zvíře, které by se při pachu krve přestalo ovládat. Vždy měl vysokou sebekázeň a kontrolu nad svými emocemi, jinak by z něho nebyl tak dobrý polní chirurg.

„A náš nemesis?“ „Nejsem si jist, zda i nadále dlí na tak úžasném místě a čeká na můj návrat. I tak bychom tam možná mohli něco zjistit.“

„Charlie..“ Slabost se vrátila a podrazila mi nohy. Než jsem se však stihl okázale sesout k zemi, on mne zachytil. Pohmatem zkontroloval tep a spíše než ke mně promluvil k sobě. „Musíš se nejprve zotavit.“

Můj stav se den ode dne lepšil. Dokázal jsem vyjít na terasu i sám aniž by mi Charles musel dělat chůvu. Když viděl, že už zase nosím svou zbraň a nepadá mi z ruky, nechával mne občas samotného a vyrážel na svém hřebci do kraje shánět novinky.

Lapkové měli na svědomí poštmistra a lidé začali mít obavy o své životy. Neexistovalo, že by po setmění vycházeli z domu. Když pak náhle zmizeli dva z bandy, řádění utichlo. Jednoho rána se Charlie vrátil a oznámil mi, že vystopoval zbývající členy toho znamenitého spolku a uklidil je k jejich kumpánům. Teď svorně hnijí v jedné díře a lidé si mohou oddychnout.

Neměl bych jim za zlé, kdyby se spakovali i zbývající zálesáci a odjeli odtud. Jack měl tehdy dobrý nos na problémy. Asi bychom se museli obejít bez zásob z hostince, které mne udržovaly v dobrém rozpoložení a když se v hostinci doslechli, že jsem „onemocněl“, v balíčku se začaly objevovat i sladké medové koláče. Velmi mne to dojalo a po Charlesovi jsem nechal vyřídit mé neskonalé díky.

nahoru ^

Střet

Přiblížil se čas našeho odchodu k ruině v lesích. Charles byl trochu zamlklý. V předvečer výpravy jsem jej spatřil u stájí. Stál čelem ke svému nádhernému zvířeti a hladil ho po líci. Něco mu šeptal. Kůň tiše zafrkal a Charles se ke mně otočil.

„Pro všechny případy mu dávám volnost.“ S tím mu sundal ohlávku a pobídl jej k odchodu.

„Najde si cestu do hostince.“ Kůň před Charlesem zatančil staccato, proběhl kolem dokola přes celý dvůr, jako kdyby dával sbohem a odklusal do tmy. Charlie pověsil ohlávku na hřebík ve stáji a s malou lampou v ruce odcházel do domu.

„Pojď, připijeme si na zdar naší akce.“ Vyzval mne přes rameno. Souhlasil jsem, ale než jsem zašel dovnitř, vzhlédl jsem nad koruny stromů, černající se nad námi. Nebe mělo temně modrou barvu a zářily na něm jasné hvězdy. Čerstvý vánek zvěstoval blížící se zimu. Dokázal jsem si představit, jak úžasné to tu musí být, když na všem leží třpytivý sníh. S tím obrazem jsem vstoupil zpět do tepla, sálajícího od krbu.

Charles si opláchl ruce nad smaltovaným kuchyňským dřezem, otřel si je do bavlněného ručníku a sáhl po dvou křišťálových sklenkách. Přinesl je do salonku ke krbu a nalil do nich zlatavý nápoj. Vůně whisky se okamžitě rozlila po okolí. Pozvedl svou skleničku a slavnostně pronesl: „Na zítřek, nechť je štěstěna nápomocna.“ „Na zítřek, ať nás odvaha neopouští.“ Charles bez uzardění vypil sklenku do dna. Následoval jsem jeho příkladu a nechal si hned dolít.

„Něco jsem pro tebe připravil.“ Promluvil do popraskávání polen v krbu. Zalovil v kapse svého domácího pláště a vyndal podlouhlé dřevěné pouzdro se zaoblenými rohy.

„Je to pojistka.“ Dodal, když viděl jak jsem znejistěl. Odložil jsem sklenku na stůl a pouzdro pomalu otevřel. Bylo vyložené sametem tmavě modré barvy a ve třech na míru zhotovených přihrádkách ležely tři specifické předměty.

Díval jsem se na skleněnou ampuli s rudou tekutinou uvnitř. Ve světle ohně zářila rubínovou barvou. Na skalpel s diamantovým ostřím a na skleněnou injekční stříkačku s bronzovým pístem a stříbrnou dutou jehlou pod ochranným skleněným uzávěrem.

„Stabilizoval jsem vzorek a byl bych rád, kdybys jej měl stále při sobě.“ V jeho hlase zazněl naléhavý tón.

„Nezklamu tě.“ Uložil jsem si krabičku do vnitřní kapsy saka.

„Vím, že ne.“ Otočil hlavu ke krbu a opřel se do křesla.

„Mimochodem, náboje se stříbrným jádrem opravdu mohou pomoct. K mírné alergické reakci, pokud si nepěstuješ imunitu, takže na ty bych už moc nespoléhal.“ Zahleděl se do svého pití.

„Pochybuješ?“ Zeptal se mě, když jsem nic neříkal.

„Někde v hloubi pochybuji o všem. Skrývá se za tím skepse, ubírající naději na úspěch.“ Dopil jsem a další si už nenechal nalít. „Zítřek vše rozhodne.“ Vstal jsem a zanechal jej samotného u krbu.

Rozsvítil jsem u sebe několik lamp a otevřel svůj kufr. Vyndal jsem sadu pro údržbu zbraní a oba dva revolvery pečlivě zkontroloval. Z pruhu plátna jsem vybalil armádní bajonet, který mi nejspíš bude k ničemu, ale i tak jsem jej připevnil k opasku se stehenním pouzdrem pro můj druhý revolver. Toho večera jsem zle usínal. Stejně jako ve válce i nyní zde viselo napětí a hrozící katastrofa. Svět tam venku si dál žil svým životem, nezměněn, zatímco my jsme se chystali svést nerovný boj s ďáblem. Tak dlouho jsme zjevně hledali osud, až nám vyšel v ústrety. Nemohli jsme dopustit, aby se historie opakovala. S tou myšlenkou jsem konečně usnul neklidným spánkem.

Úsvit jako by odrážel naše chmurné rozpoložení. Venku ležela mlha a mraky skryly slunce. Ze stromů už opadala většina listí, takže tu stály jen jejich černé kmeny s holými větvemi, nataženými k nebesům. Charles si vzal jen malou armádní brašnu přes rameno, z popruhu visela důlní lampa s velkou skleněnou čočkou na přední straně. Má krosna již byla připravená od minula, uložil jsem do ní jen čerstvé jídlo a polní láhev s vodou. Tvářil jsem se, jako že to má smysl.

„Hlavu vzhůru.“ Snažil se mne povzbudit. „Nejdeme do prohrané bitvy.“ Tohle bývala má slova, než jsem se plně ponořil do své profese a dobrodružství šla stranou.

„Veď nás, Charlie.“ Donutil jsem se k úsměvu a vykročil za ním. Prošli jsme již poněkud zpustlou zahradou a hned za zídkou vkročili do pralesa. Stromy rostly na hromadách kamení, některé kmeny a větve se skláněly až k zemi, hojně porostlé zeleným mechem a chomáči stříbřitého lišejníku. Blahořečil jsem si za pevnou obuv. Kamenitý povrch, zasypaný listím, nebyl vůbec snadný k pokoření. Musel jsem dobře volit kroky a tím jsem zdržoval náš postup. Charles ale nic neříkal a jen trpělivě čekal.

„Cestou jsem si udělal pár značek.“ Ukázal na kůru nejbližšího stromu. „Když víš, kam se dívat, mohou ti pomoci v orientaci.“ V kůře bylo vyryto písmeno „C“.

„Tenkrát tu jistě vedly staré stezky. Po třech stech letech je těžké rozeznat úvoz od obyčejné rokle. Občas napoví mohutné staré stromy a stromořadí u odpočívadel a křižovatek. Pár jsem jich identifikoval jako možné ukazatele. Lepší stezku jsem dosud neobjevil, a tak se musíme probít náročnějším terénem.“ Rozumoval a poukazoval na staleté duby. Poslouchal jsem ho, ale sotva jsem popadal dech. Otočil se na mne.

„Odhaduji, že jsou před námi ještě tak čtyři míle.“ Když viděl můj zoufalý výraz, dodal: „Až překleneme tuto homoli, můžeme si odpočinout. Nahoře je malá mýtina, bývalé milířiště, řekl bych.“

„Uvítal bych to, pak zase půjdu rychleji.“ Zafuněl jsem. Pokýval hlavou a pokračoval ve výstupu na vrchol homole. Po cestě nebyl jediný rovný úsek, na kterém bych si mohl trochu odpočinout od neustálého stoupání, a tak jsem dál kladl nohu před nohu až dokud Charles nezavelel, že si dáme pauzu. Položil jsem krosnu na zem a svalil se na mohutný kmen stromu, který se zřítil už dávno. Rostl na něm huňatý mech a trsy hub žily z jeho tlejícího dřeva. Dopřál jsem si pár doušků vody a těžce jsem oddechoval.

Charles přestal hledět pod šedou kanopu lesa a posadil se vedle mne.

„Jak se cítíš?“ Zeptal se jako lékař.

„Jako přítěž.“ Řekl jsem mu pravdu, zatímco mi kontroloval tep na zápěstí, hledíce při tom na malé cibulové hodinky ze stříbra, které posléze uschoval ve vnitřní kapse svého kabátu.

„Ponesu ti krosnu, má drahá přítěži.“ S tím zvedl mé zavazadlo a vzal si ho na záda. „Následky zranění už téměř nejsou poznat. Měl bys vědět, že pro mě přítěž nikdy nebudeš. Lepšího přítele bych si nemohl přát a uvědomuji si, že ne každý má v životě takové štěstí.“ Uklonil se a podal mi ruku. Viděl jsem, že se lišácky usmívá a čeká, co mu na to řeknu. Přijal jsem jeho dlaň a nechal se vytáhnout na nohy.

„Někdy zníš opravdu přesvědčivě.“ Popíchl jsem jej.

„Někdy to myslím zcela vážně.“ Zareagoval. Nasadil si zpět svou koženou rukavici a vypravili jsme se na další úsek cesty.

Osvobozen od svého břímě jsem již nepajdal a dokonce se mi dařilo držet s Charlesem krok. Díky tomu jsme během dopoledne urazili většinu odhadované vzdálenosti a zastavili se u bludného kamene. Silné deště způsobily erozi jeho povrchu, znesnadňující přečtení varovného nápisu. Stál již lehce nakloněný do strany a zčásti zasypaný tlejícím listím a jehličím z modřínů. Za další stovky let by mohl zmizet v půdě úplně. S respektem jsem si pomník prohlížel. Charles už hleděl kamsi vzhůru po svahu.

„K tunelu už je to jen kousek. Neměli bychom váhat.“ V jeho hlase jsem rozpoznal lehké pochyby, ale to už mi adrenalin koloval v žilách. Rozhodl jsem se brát situaci tak, jak bude přicházet a vyrazil jsem kupředu. Brzy jsem spatřil obrovský vyvrácený strom a kamenné bloky pod jeho kořeny. Charles mou krosnu odložil pod kmen, aby byla chráněná před nepříznivými vlivy počasí a rozžehl malou důlní lampu, jejíž světlo nás bude v příštích okamžicích provázet podzemím. Otočil se ke mně a beze slova mne vybídl, abych se ozbrojil. Cestovní plášť a ramenní pouzdro jsem uložil pod krosnu. Gasser jsem sevřel v pravé ruce. Ale bude to stačit?

Podal mi lampu a já ji převzal. Z brašny vytáhl dva válečky dynamitu s rozbuškami a zápalným drátem a oba schoval v kapse pláště. Usmál se, když si všiml, že tohle jsem tedy nečekal. Svou brašnu zanechal u ostatních věcí. Sám si vzal svůj armádní Remington a jako první seskočil do otvoru v zemi. Když jsem byl uvnitř i já, naznačil mi, abych se držel dál za ním. Malá lampa osvětlovala tunel do vzdálenosti několika metrů. Čočka několikanásobně zesilovala účinek plaménku a umožnila mi vidět většinu detailů. I těch, kterých si Charlie tenkrát nevšiml dokud nebylo pozdě.

Nechali jsme za sebou zbytky světla, ztrácející se pod otvorem ve stropě a pokračovali vyvrácenými dveřmi dál. Postupoval kupředu a revolverem mířil do všech rohů a bočních místností, jež míjel. Já šel za ním podél protější stěny tunelu a u jedné z postranních místností jsem o cosi zakopl, spolkl jsem zděšení a podíval se dolů. Na zemi leželo mrtvé zvíře, vypadalo to na mladou srnku. Byla docela vysušená.

Když jsem se rozhlédl po místnosti, z níž trčela ven, nemohl jsem nerozeznat pár oblých objektů se dvěma důlky místo očí a hromádku kostí, překrytých staletým prachem. Mezi srnkou a kostmi existovala několikasetletá časová propast. Můj tep už se zase toužil rozeběhnout do nezměrných výšin a měl jsem co dělat, abych situaci zvládl.

I když jsou londýnské ulice podobně špinavé a o mrtvoly v nich není nouze, přecijen počítám s tím, že se se situací popasuji s chladnou hlavou. Zde to bylo ale něco jiného.

Charlie ustoupil o dva kroky nazad, revolver stále v pohotovosti. Dovolil si krátký pohled mým směrem. Jeho pohyb mne vrátil zpět do přítomného okamžiku, odvrátil jsem tvář od kostnice a kývl jsem na něj.

Společně jsme došli do velkého sálu, aniž bychom narazily na známky aktivity. Hranatý sarkofág stál na svém místě. Charles se zastavil a významně se na mne podíval. Něco bylo zřejmě jinak, než jak si to pamatoval. Přistoupil ke kamennému hrobu a pohlédl dovnitř. Neodolal jsem a posvítil jsem tam. Na dně ležely jen jakési špinavé hadry. Víko se válelo rozlomené u zadní stěny. Nikdo nebyl doma.

Podívali jsme se s Charlesem na sebe.

„Co to znamená?“ Pronesl jsem šeptem a moc jsem se snažil, aby se mi nechvěl hlas. Lampu jsem postavil na kamenný stupeň u hrobky a kužel světla namířil na černající se vchod.

„Znamená to, že je někde venku.“ Pronesl opatrně, hlaveň Remingtonu zvedl před sebe. „A naši návštěvu si jistě nenechá ujít.“ Dodal spěšně.

To bych ale nebyl já, kdyby mne nenapadla hloupá věc. Revolver jsem zastrčil za opasek, abych si mohl sundat koženou rukavici. Vytáhl jsem svůj bajonet z kovové pochvy a zvuk tření kovu o kov se rozlehl prostorem. „Tak bychom mu měli sdělit, že už na něj čekáme.“ Ostřím jsem rychle přejel přes svou dlaň a bajonet jsem zasunul zpět do pouzdra. Nechal jsem krev volně stékat na zem.

„Williame, co to děláš?“ Charles byl dvěma kroky u mě a tiskl mi svou dlaň k řezné ráně.

„Jsem jen člověk. Jsem návnada. Jedinou šanci tady máš ty, tak ji využij. Nesmí se dostat mezi lidi. Po staletích spánku byl jistě slabý a ty jsi mu padl do rány. Dál ale lovil zvířata. Proč lovil jen zvířata? Pořád jsem o tom přemýšlel. On nemá dost sil.“ Chrlil jsem ze sebe. „Až přijde, odpal to tu.“

Nasadil mi zpět mou rukavici a vrazil mi můj revolver do ruky. Sebral ten svůj, který mezitím odložil na okraj hrobky. Věnoval mi krátký pohled, jeho oči se horečnatě leskly. Jeho smysly ho náhle varovaly, když zaznamenaly pohyb. Otočil se směrem ke vchodu, stál mezi mnou a cílem. Ještě než stihl zafixovat zbraň i druhou rukou, už pálil po postavě. Střely se zakusovaly do kamenných zdí. Opsal oblouk a prach z tříštícího se materiálu zaplnil vzduch.

Snažil jsem se najít lepší palebné postavení, ale nedokázal jsem rozpoznat, kde se nepřítel zrovna nachází.

Když Charlesovi došly náboje, rozeběhl se proti něčemu, co se na zlomek vteřiny zastavilo uprostřed místnosti. Mířil jsem těsně vedle Charlese, ale marně. Ve světle lampy jsem zahlédl vysokou postavu ve staromódním rozevlátém šatě, stiskl jsem spoušť, ale ani já se nemohl trefit. Vyměnili si pár úderů a než jsem se nadál, letěl Charles vzduchem, aby v dalším okamžiku tvrdě narazil zády do zdi, několik stop nad zemí. Bez hlesu se sesul k zemi a na hrubých kamenných kvádrech ulpěla krev z proražené lebky.

Upír se zastavil a v jeho černých očích plála divokost. Nebylo v nich nic lidského. Jeho oděv byl značně rozedraný a kdysi možná bílá košile s nabíranými rukávy a krajkami černala zašlými skvrnami. Pach krve jej doháněl k šílenství a on se neovládal.

Zvolil jsem diplomacii zbraně a znovu po něm vystřelil. Podruhé už jsem to nestihl. Ztratil se mi ze zorného pole.

Můj revolver mi nepochopitelně odletěl z ruky a zaprášená podlaha mne náhle přepadla. Byl rychlý jako drak. Ještě jsem pohotově vytasil bajonet, ale i ten následoval mého věrného přítele Gassera kamsi do tmy. Netrvalo ani tři vteřiny a většina mých obranných systémů vzala za své. Nezbylo moc prostoru zužitkovat druhý revolver.

Upír se na mne snesl jako přízrak a jeho železný stisk mne přišpendlil na místě. V duchu jsem požádal Charlese o odpuštění. Upír mi strhl z hrdla vše, co mu mohlo bránit v přístupu k mé krční tepně a bolestivě se zakousl, jeho špičáky pronikly hluboko a napáchaly nenapravitelné škody. Zavyl jsem bolestí a mým tělem projela vlna naprosté hrůzy. Prvních pár vteřin jsem ještě bojoval, ale on se nehnul ani o píď. Má snaha celkem rychle zeslábla. Už jsem se viděl jako položku v černé kronice, když se ozvaly dva výstřely.

Energie projektilů mu prorazila lebku a strhla ho ze mě. Charles přistoupil blíže a vypálil další dva náboje do míst, kde tušil upírovo srdce. Nevěděl sice, na jak dlouho ho to dokáže zastavit, ale neztrácel čas, aby nad tím přemýšlel. Popadl mě za klopy a zdvihl ze země jako hadrového panáka.

„Wille, musíš utéct!“ Vlekl mě k východu a popostrčil mne kupředu, klopýtal jsem tmou, ale po několika krocích jsem se zastavil a otočil se za Charlesem. On už zapaloval první zápalný drát a za ním se dalo cosi do pohybu.

„Uteč! Běž!“ Zahřímal. Mé nohy jej poslechly a tělo automaticky následovalo. Čas neúprosně letěl. Charles se odvrátil, zatímco zapaloval druhý zápalný drát o ten první.

Upír se zvedl ze země. Z ran mu prýštila tmavá tekutina, ale to ho nezpomalilo od postupu k Charliemu. Drát už téměř dohořel až k rozbušce. Já se mezitím dostal ke dveřím ven. Chyběl poslední úsek.

nahoru ^

Poslední myšlenka

První exploze se ozvala snad příliš brzy a druhá ji těsně následovala. Tlaková vlna mne vymrštila ven společně se sprškou kamení. Celý svah se nadzvedl a pak poklesl do vzniklé kaverny. Detonace zaduněly krajem a ze země se zvedly obláčky kouře a prachu. Ještě nějakou dobu se k zemi snášela suť a dopadala okolo mého těla.

Pracně jsem se přetočil na záda a zůstal ležet. Byl jsem ošklivě potlučený a krvácel z mnoha ran. Zasáhly mne druhotné střepiny roztříštěného zdiva, když jsem nestihl včas prolézt otvorem ve stropě chodby ven. Chvíli jsem ležel v mokrém mechu a sbíral síly k jakémukoliv pohybu. Zahleděl jsem se na svou pravou ruku. Spočíval na ní potrhaný rukáv mého svrchníku a srkze díry prosvítala má nezvykle bílá pokožka. Rukou mi postupovalo brnění až k předloktí. Snažil jsem se pohnout prsty. Jen se zachvěly, ale sevřít jsem je nedokázal i když jsem se plně soustředil jen na ten jediný úkon.

Bylo mi jasné, že Charlesův dar z předchozího večera zůstane netknutý. Marných pokusů jsem zanechal až když svět začal ztrácet jasné kontury. Byla mi zima a já myslel jen na to, že Charles dostál své povinnosti, přijel jsem, abych byl svědkem jeho pádu. Přijel jsem pozdě. Poslední vědomá myšlenka patřila mému druhému revolveru, který mne tížil ve stehenním pouzdře. Ale asi to tak má být. Zemřít v hlubokých lesích zase nebyla tak špatná vyhlídka na věčnost.

nahoru ^

Krev

K mým uším doléhal vzdálený tichý hlas. Znovu a znovu vyslovoval mé jméno. Cítil jsem jak mi kdosi podpírá hlavu a ramena, abych neležel na studené zemi. Na zemi, která se mne chystala přijmout do své náruče.

Já ten hlas přeci znám. Mluví ke mně snad z jiného světa. Toužil jsem mu odpovědět, zformulovat slovo, jméno, nedokázal jsem to však. Vědomí mne opouštělo a zastírala jej konejšivá temnota, z níž mne nevytrhl ani čerstvý zdroj bolesti, pulsující v ráně na krku. Mohl jsem jen nezúčastněně sledovat svou derniéru.

Bolest náhle ustala. Zase ten hlas. Věřil jsem mu, i když mne zabíjel. Pocítil jsem však, že na mé rty dopadly první kapky horké tekutiny s výraznou železitou chutí, specifickou chutí. Přitiskl jsem rty ke zdroji a pil. S každým douškem jsem cítil příliv životodárné síly. Chtěl jsem více. Neuvědomoval jsem si, co dělám, když jsem sevřel jeho ruku, aby ji nemohl odtáhnout. Tiše zasténal. Nebojoval. Pomalu se mi vracela vůle a zřejmě i zbytky mého rozumu, když jsem si konečně uvědomil, že ten hlas patřil Charlesovi. Mému příteli Charlesovi.

Odvrátil jsem hlavu od jeho poraněného zápěstí a povolil svůj dravčí stisk.

„Nepřestávej.“ Šeptal. V jeho hlase jsem postřehl náznak vyčerpání.

„Ne, to už stačí, Charlie.“ Pomalu jsem otevřel oči a pohlédl na nový svět. Spatřil jsem hvězdy, hleděl jsem na slunce, koruny stromů nad našimi hlavami zářily majestátní stříbřitou aurou. Slyšel jsem nepřeberné množství hlasů zvířecí říše, podbarvené vzdáleným zurčením bystřiny. Zadíval jsem se Charlesovi do tváře.

„Poprvé je to nejintenzivnější.“ Unaveně se usmál. Jeho aura byla zářivě modrá jako jeho oči. Rozechvělými konečky prstů jsem se jej dotkl, abych se ujistil, že to není jen prchavý sen, jenž se s probuzením rozplyne. Byl skutečný stejně jako já.

„Myslel jsem, že tě výbuch zabil.“ Zašeptal jsem nezřetelně.

„Unikl jsem chodbou ve skále. Nevšimli jsme si jí.“ Odmlčel se, ale pak hned pokračoval. „Snažil jsem se dostat ven co nejrychleji. Věděl jsem, že tě výbuch zasáhne a zanechá za sebou spoušť, mohl jsem jen doufat.“

„Neměl jsem sílu. Uvnitř jsem udělal chybu. Jen jsem potupně čekal, až si mé rány vyberou svou daň.“

„Ano.. tu daň jsem nakonec vybral já sám, nemohl jsem dopustit..“ Těžko hledal slova.

„Upíří polibek.“ Poněkud ochraptěle jsem se zasmál a jemně sevřel jeho poraněné zápěstí, už nekrvácelo, hojilo se však pomalu.

„Omlouvám se.“ Podíval se na svou ruku. „Mám to v povaze. Dal jsem ti, co jsem mohl.“ Oznámil mi onu novinu, jako kdyby to bylo něco docela všedního.

„Děkuji ti. Příliš jsem riskoval. Neměl jsem ani tu nejmenší šanci.“ Přiznal jsem.

„Já tě sem přivedl.“

„Vždycky jsme si kryli záda, Charlie.“ A byla to pravda, můj příjezd toho byl důkazem.

„Nemrzí tě, že jsi pozbyl možnosti zjistit, proč tě tehdy nechal jít?“ Položil jsem mu tu otázku, protože jsem si kladl za vinu průběh událostí. Charlie mi však pohotově odpověděl.

„Mám dojem, že mne bral jako pojistku, primární pouto se světem, do nějž jsem jej nevědomky uvedl. Ale asi byl nakonec docela zklamán, když jsem se nevyvedl podle jeho představ.“ Pousmál se.

„Pojď.“ Pokračoval. „Odvedu tě domů.“ Pomohl mi vstát. Setřásl z našich věcí drobnou suť a přehodil mi přes ramena můj cestovní plášť s pelerínou. Vypadal jsem zuboženě. Jako vandrák, navracející se z bitvy. Charlieho kabát také utržil pár šrámů, ale jinak na něm střetnutí nezanechalo následky.

Z lesa jsme se dostali se setměním. Na dvoře nás čekalo překvapení v podobě Charlesova koně, který se z vlastní vůle vrátil. Hřívu měl trochu pocuchanou a srst se mu leskla potem. Přiklusal nám v ústrety a pohodil hlavou. Zdálo se, že do hostince nedorazil a jen se divoce toulal krajinou. Užíval si svobody v lesích. Charles k němu vztáhl ruku a popleskal ho po pleci.

„Ty můj ďáble, kde ses toulal?“ Na to mu hřebec odpověděl zafrkáním a čumákem ho šťouchl do kapsy kabátu.

„To víš, že se o tebe postarám. Wille, uvidíme se uvnitř. Tuto návštěvu jsem vůbec nečekal.“ Otočil se ke zvířeti a odvedl ho ke stájím. Kůň za ním poslušně kráčel i bez postroje a pobízení. To zvíře ho mělo rádo.

Zmizel jsem tedy za dveřmi, abych mohl upravit svůj pošramocený zevnějšek. Zbavil jsem se svého roztrhaného, propáleného a zkrvaveného oblečení. Tímto tempem nebudu mít za chvíli co na sebe.

Mému zraku neuniklo, že zmizela jizva po průstřelu, všechny ostatní rány se zhojily neuvěřitelně rychle a hlavně dokonale, dokonce i mé vlasy se zdály být bohatší a lesklejší. Pobyt v horách mi po fyzické stránce vysloveně prospěl.

V obrovském bojleru byla ještě horká voda, ale pro jistotu jsem přiložil do kamen pod ním. Tohoto luxusu jsem se vzdávat nechtěl, i když věřím, že bych mohl bezproblému skočit i do zamrzajícího jezera a přeplavat jej tam i nazpátek, možná to někdy zkusím, otestuji hranici možností.

V horké lázni jsem si vybavil chladný mokrý mech, zemitou vůni a pocit definitivnosti okamžiku, který mnou otřásl. Po zádech mi přejel mráz i v horké vodě. Neměl bych zapomínat na to, kdo jsem byl. Zajímalo by mne, jak to všechno vnímá Charlie, pod tou jeho slupkou medika, která mu dodává jistotu odstupu od hlubšího zkoumání sebe sama, se jistě skrývají zajímavé poznatky. Možná, že je lepší udržovat si chladný nadhled a možná, že odpovědi nezná ani on sám.

Když jsem vycházel z koupelny, znovuzrozený a v čistém oblečení, oheň v hlavním krbu už plápolal. Charlie byl usazen ve svém koženém křesle a jeho oči si mě zaujatě prohlížely.

nahoru ^

Oheň v srdci

„Oheň je pro mne symbol života, pojítko s minulostí. Necítím však lítost nad ztrátou svého bývalého já. Čeho bych se však nerad vzdával je společnost, která přede mnou v hrůze neuprchne a dobrá whisky.“ Pokynul sklenkou, v níž se zlatavě třpytil národní nápoj. Druhá sklenička už čekala jen na mne. Na mou nevyřčenou otázku dodal: „Mohu slyšet tvé myšlenky, pokud se na ně soustředím a ty mi to nemusíš dovolit, Wille. Naše schopnosti se mohou rozvíjet.“

„Co ještě umíš?“ Zeptal jsem se odlehčeným tónem.

„Přijít v poslední chvíli.. Neboj se, tvá nejtemnější tajemství jsou u mne v bezpečí.“ Usmál se.

Ano, hned jsem se cítil bezpečněji.

„Nestresuj se.“ Nemizel mu úsměv z tváře.

„Dej tomu trochu času.“ Poprosil jsem jej naoko a dolil jsem si pití.

„Může se upír opít?“ Plácl jsem a okamžitě se zastyděl.

„To je vskutku zajímavá otázka, která si zaslouží vlastního bádání. Můžeš to zkusit.“ Nasadil zcela vážnou tvář a dolil si také.

„Charlie,“ drala se mi na jazyk další otázka.

„Co.. z čeho..“ lokl jsem si. Měl jsem pocit, že mi nějak vyschlo v krku.

„Co vlastně jíme?“ Vyslovil za mě.

Přikývl jsem.

„Zvířecí krev stačí. Dá se přežít asi i na krvi, kterou si seženeš u každého řezníka. V lesích můžeš lovit, ale vydržíme i bez pravidelného přísunu oné vzácné tekutiny. Následky dlouhodobého půstu však doznívají doteď. Těžko odhadovat v jaké fázi přichází ztráta sebekontroly. Každopádně vyhladovělý upír není nic, co bys chtěl najít v temné kobce. Situace bývá značně násilnější, než jak se píše v knihách. Přičítám to faktu, že se málokterá oběť dožije sepsání svých pamětí.“ Přes tvář mu přelétl stín vzpomínek.

„I po těch letech měl sílu jako démon. Tehdy musel být strašný.“ Napadlo mne, že bychom se snadno mohli stát stejnými monstry.

„To, že jsme se ještě nevrhli zpustošit nejbližší osadu mi dává docela slušnou naději. Je tu však jedna spojitost s čerstvou lidskou krví a jeho nezměrnou sílou. Já mu tu zbraň vložil do rukou.“ Hovořil o svých poznatcích stran upírství a bylo na něm vidět, že je rád, že může mluvit otevřeně. Nechystal jsem se na zběsilý úprk a chtěl jsem vědět všechno, nač dosud přišel nebo co si myslí. Závisí na tom životy.

„Pil jsi mou krev. Co jsi cítil ty?“ Nadnesl jsem nesměle.

„Že tě nechci ztratit.“ Prohlásil a dolil si další whisky.

„Nezatoužil jsi ani na vteřinu.. být jako on? Beze špetky svědomí a soucitu?“ Možná už jsem moc tlačil na pilu a Charles mou provinilost prohlédl.

„Jako lékař tak někdy působím, že?“ Pronesl.

„Ne, povahu jsem nezdědil. A ano, cítil jsem se velmi silný. Krev je velmi opojná, když víš, jak s ní zacházet. Krev člověka ti dokáže pořádně zamotat hlavu. Při přeměně ale obvykle víš, proč to děláš a tvé tělo adekvátně reaguje, tvá mysl musí být stoprocentní jinak se může stát, že svůj protějšek zabiješ.“ Vysvětlil mi. „Pak už se nedá nic dělat.“ Doplnil.

Chvilku jsem nad tím přemýšlel. Lidé mi teď připadali jako křehké květiny, ale ze zkušenosti jsem věděl, že si musím dávat pozor na jejich trny. Cítil jsem také, že mi alkohol lehce stoupá do hlavy aniž by otupil mé smysly. Napadla mě ještě jedna věc, zcela nepatřičná situaci a já se zdráhal vyslovit ji nahlas. Charlieho úsměv mi prozradil, že mu to neušlo.

„Promiň. To se nedalo přeslechnout. Budeš muset zapracovat na svých obranných mechanismech.“ Dodal na srozuměnou. Cítil jsem se poněkud pokořen. Dám si pozor i na tu whisky. Chtěl jsem být statečnější a tak jsem se zeptal jinak.

„Není tento život odsouzen k věčné samotě?“

„Ach ano, na tom jediném doopravdy záleží. Co ti říká tvé srdce?“ Čímž mi to vůbec neusnadnil.

Zvedl se a popošel ke krbu. Zadíval se do plamenů. „Naše city a emoce jsou stejně intenzivní jako naše touhy. Veškerá krása nás dokáže hluboko zasáhnout. Jsme vnímaví i k těm nejjemnějším nuancím, které lidem obvykle unikají. Stejně intenzivně dokáže působit smutek, bolest či nenávist.“ Opřel se rukou o krbovou římsu. Plameny mu dodávaly ohnivou auru. Dopil své pití a sklenku bezmyšlenkovitě odložil.

V jeho pobledlé tváři se zračilo vyčerpání z posledních dní. Chtěl jsem mu odpovědět a dlouho jsem hledal vhodná slova. Odložil jsem svou skleničku na stůl a přistoupil blíže k ohni. Neslyšel mne nebo bloudil kdesi daleko. Pohlédl na mne až když jsem se jemně dotkl jeho paže.

„Charlie, rád bych zde nějakou dobu zůstal. Má nová.. přirozenost je dosud jako neovladatelná bouře, kterou zatím nedokáži usměrnit. Jen těžko nalézám slova, kterými bych vyjádřil, co mi říká mé srdce.“ Odtáhl jsem se. Můj dotyk na jeho ruce i ve vzduchu zanechal zlatavý opar, který se záhy rozplynul.

„Zůstaň.“ Přikývl na souhlas.

„Máme celá staletí před sebou. Můžeme poodhalit roušku tajemství našeho bytí.“ Vrátil se z míst ve kterých se ztrácela jeho mysl.

Toužil jsem říci více, ale na to ještě bude čas. Myslím, že to vytušil a že chápal, že jsem pořádně zmatený. On byl tehdy sám a sám se musel se vším vypořádat. Musel jsem obdivovat jeho vnitřní sílu.

„Wille, myslím, že si po dlouhé době dopřeji starý dobrý spánek, jako každý normální člověk. Tvůj apetit mě krapet vyčerpal.“ Připojil poslední letmý úsměv a odešel ke své ložnici, v níž už dlouho nikdo nespal.

Zůstal jsem sám se svými zjitřenými myšlenkami a pozoroval jsem řeřavé uhlíky v krbu. Měl jsem v plánu probrat se Charlesovou knihovnou a pokusit se z útržků informací vytvořit ucelenější obraz o nás. Nedoufal jsem příliš, že bych objevil něco, co jsem ještě nečetl. Zároveň jsem se nemohl zbavit myšlenek na onen akt, který vedl k mé přeměně a na sladkou chuť jeho krve. Její moc mne povznesla do výšin, měl jsem pocit, že mohu hory přenášet, svět nabral úžasných tvarů, barev, vůní i zvuků. Slyšel jsem bít jeho srdce těsně vedle svého a ptal se sám sebe, zda jsem takových pocitů vůbec hoden. Musel to vědět, ale dal mi prostor nad tím přemýšlet o samotě a pomalu vstřebávat fakta.

Je to vždycky takové?

Ano, máme celá staletí, avšak pomalu ve mně sílil pocit, že se brzy budu muset začít shánět po něčem přízemnějším, než je veškeré vědění lidstva.

Proběhl jsem knihovnou a zastavil se až na balkoně. Opřel jsem se o zábradlí a zahleděl se do korun stromů, na hladinu jezera, na níž se zrcadlil měsíc. Studený vítr mi čechral vlasy, profukoval límečkem košile a příjemně mrazil. Sledoval jsem tmavě modrý kraj a naslouchal hlasům nočních dravců. Toužil jsem se k nim přidat. Uvědomoval jsem si, že tato zkouška bude těžká a já v ní musím obstát. Přesto jsem se vrátil do domu a odešel do svého pokoje.

Na stolku u postele ležela známá dřevěná krabička a vedle ní můj zachráněný revolver. Nevěděl jsem, že ho měl Charlie u sebe, když prchal z podzemí. Toto gesto mne vrátilo na zem. Vzal jsem zbraň do ruky a prohlédl si ji. Byla vyčištěná a čerstvě naolejovaná. Komory bubínku zely prázdnotou. Uložil jsem Gasser zpět a sáhl po krabičce, abych ji otevřel. Obsah byl na svém místě. Ampule však doznala praskliny, stejně jako sklo injekční stříkačky.

Zatmělo se mi před očima. Dotkl jsem se unikající tekutiny. Mé smysly se toužily soustředit jen na tu jedinou krůpěj, jež mi utkvěla na bříšku prstu. Začínal jsem chápat jakou daň Charles zaplatil a s čím se musel potýkat, když mne tehdy postřelili a já krvácel jako dobytče. Ovládal se natolik, aby mne byl schopen ošetřit. Odložil jsem krabičku a krůpěj setřel o kalhoty.

Seděl jsem na kraji postele, hlavu vloženou v dlaních, když jsem vycítil pohyb u dveří. Stál v nich Charles a pokynul mi, abych šel za ním. Očividně mě nehodlal spustit z dohledu.

„Nepřináším ti moc klidné spaní.“ Zkonstatoval jsem.

V jedné ruce držel těžký trojramenný svícen a ve druhé klíč. „Už jsem si pomalu zvykl.“ Otočil se a vyšel na ochoz, kam jsem jej následoval.

„Pojď, ukáži ti tajné zásoby.“ Pronesl a vedl mě přes celý dům až ke dveřím pod schody. Ústily do tmavé schodišťové chodby, která se po pár metrech zalamovala a stáčela o 180 stupňů. Vedla dál do temnot. Zdi tvořil jen nahrubo otesaný kámen a na něm bylo pár držáků s loučemi, obalenými hustými pavučinami.

„Není to zrovna reprezentativní část.“ Poznamenal.

Uvědomil jsem si, že jsem tu nikdy předtím nebyl. O to více mne staré zdi fascinovaly.

„V jedné z cel najdeš i pramen s čistou vodou.“ Informoval mne.

Na konci chodby odemkl masivní dveře, pobité železem. Za nimi se nacházela chladná místnost. Charles vešel dovnitř a svícen postavil na židli u dveří. Po zemi se převaloval mlhavý příkrov a v podlaze se leskly ledové krychle. Stáli jsme ve spižírně. Bílé krystalky jinovatky pokrývaly stěny asi do dvou třetin výšky. Třpytily se ve světle svící. Bylo tu k nalezení pár prázdných polic a regál na vinné lahve a v něm leželo několik menších lahví s rudým obsahem.

„Jak jsem již řekl.“ Pokračoval Charles. „Podařilo se mi stabilizovat několik vzorků. Možná, že by šlo oddělit jednotlivé složky a dál s nimi experimentovat, ale nebyl čas, stejně tak důmyslnější zařízení na dlouhodobé uchovávání krevních konzerv dosud nebylo spolehlivě vynalezeno.“

„Zvířecí?“ Zeptal jsem se docela vážně, když jsem hleděl na hladké sklo, pableskující rubínovou barvou.

Postavil se tak, abych na lahve neviděl a docela vážně mi odvětil: „Lidská.“ Když zaznamenal nepřirozený lesk v mých očích, pevně mne uchopil za zápěstí.

„Ale, Wille, není to jako od zdroje, je jen zakonzervovaná, neber si toho moc. Já sám si nejsem jist, zda z toho můžeme žít.“ Sdělil mi své oprávněné obavy a já jej slyšel, ale byl jsem více než ochotný to na sobě vyzkoušet a podat mu podrobnou zprávu. Ustoupil.

„Koho jsi přesvědčil?“ Zeptal jsem se poněkud nedovtipně, když jsem zvedl jednu z lahví a odstranil zavoskovaný uzávěr. Nevoněla stejně jako Charlesova, spíše nakysle a já zapochyboval o svém úmyslu.

„Jednoho lapku.“

„Co se stalo s tím druhým?“ Zachytil jsem Charlesovu myšlenku. Zároveň jsem nepřestával pochybovat.

Charles si viditelně vzdychl. „Já ho zadávil, Wille, byl pomalý. Sice se rval jako lev, ale pro mne to bylo jen takové plácání. Zranil jsem jej a zbytek si jistě dokážeš představit. Obzvlášť po té, co jsem tě ošetřoval. Ani já nejsem dokonalý. Pro tvou bezpečnost jsem udělal, co bylo třeba. Mohu si jen vroucně přát, aby to tak nebylo vždycky. Jsem lékař a ne zabiják. Porušil jsem přísahu.“ Cítil se opravdu provinile. Namítl jsem, že to bylo v sebeobraně, on tomu ale nevěřil.

Řekl bych, že budoucnost nám přinese ještě mnoho krvavých kapitol a ne zrovna naší vinou.

Napil jsem se. Zpočátku nechutnala moc dobře, ale s každým dalším douškem mi to bylo více a více jedno. Lahev jsem vyprázdnil během pár vteřin a prázdnou ji odložil. Zadíval jsem se na vinný regál a uvědomil si, že bych ho celý vypil během chvíle.

Také mi došlo, že se těch krevních konzerv Charles ani nedotkl.

„Trestáš se za to, co jsi a co jsi udělal?“ Zeptal jsem se bezprostředně po té.

„Netrestám.“ Oponoval.

„Tak proč ta askeze?“ Nechápal jsem. Jeho pleť byla docela bledá, na rukou mu modře prosvítaly žilky a já měl obavy.

„Wille, prosím.“ Očima mne žádal, abych s tím přestal. Já měl však pocit, že Charlie může minulost snadno hodit za hlavu. Ať už se nechce napít kvůli etice nebo nějakému vyššímu principu, kterému jsem nerozuměl. Chtěl jsem, aby tu byl, teď a tady a netrýznil se za něco, co se stalo a co už nemůže ovlivnit. Chtěl jsem jej přesvědčit o své pravdě, alespoň pro tentokrát, i když ji možná nemám.

„Vezmi si tedy mou.“ Navrhl jsem, aniž bych si plně uvědomil význam svých slov. Charles zcela jistě nevěřil svým uším.

„Zopakuj to.“ Hlesl.

„Napij se mé krve. Potřebuješ to. Cítím se dobře, neublížíš mi.“ Při té poslední poznámce jsem trochu zapochyboval o své příčetnosti, ale rozhodl jsem se čelit situaci, kterou jsem vyprovokoval. Srdce mi bilo jako zvon.

Charlesova vůle se zdála neotřesitelná, ale má nabídka byla zcela dobrovolná, tedy úplně jiná situace. Zvedl jsem levou ruku a hranou nehtu na ukazováku jsem proťal pokožku na svém hrdle. Krůpěj mi skanula po křivce klíční kosti a vpila se do mé košile.

Charles se rozhodl sehrát svou roli v mé hře. Jako upír neměl co ztratit. Hleděl mi zpříma do očí, jako by čekal, že mu uteču. Přistoupil jsem těsně k němu a položil dlaň na jeho šíji. Zpozoroval jsem zase ten zlatavý opar emanující z mého dotyku.

Nebylo to zrovna nejromantičtější místo na podobnou zkušenost, ale už jsem si začínal zvykat.

„Williame..“ Vyslovil mé jméno a sklonil se ke mně. „Ty nevíš, co děláš.“ Zašeptal se rty těsně u toho tepajícího místa. Jeho vlasy mne šimraly na tváři. Pocítil jsem železné sevření jeho paží, jež mne objaly a dotyk jeho rtů.

Bylo v tom cosi erotického a já v jeho rukou zvláčněl jako hadrová loutka. Co se má stát, to se stane..

Dva ostré špičáky náhle prorazily kůži i stěnu tepny. Z drobných ranek se nitkovitě šířila bolest až nápadně hraničící s opojnou slastí. Můj výkřik zdusila náhlá ztráta půdy pod nohama. Pil mou krev plnými doušky a mé srdce proti jeho pomalu sláblo. Ruka se mi bezvládně svezla z jeho šíje a hlava mi poklesla dozadu. Ostré dýky se bolestivě stáhly.

Pocítil jsem závan studeného vzduchu i to, že jsem dopadl na cosi měkkého.

„Wille..“ Charlesův hlas zněl zoufale. „Wille, no tak, zatraceně!“ Zaklel.

Tep jsem měl hmatný a můj dech byl pravidelný. Musel si myslet, že mě zabil.

„Vidíš?“ Zašeptal jsem se zavřenými víčky. „Nic to nebylo.“ Usmál jsem se.

„Málem jsem tě zabil.“ Šeptal mi provinile do ucha.

„Ne. Musel by ses víc snažit, abys byl jako on.“ Oznámil jsem mu. Potřeboval to slyšet. Prošel zkouškou.

Když jsem otevřel oči, uvědomil jsem si, že ležím na své posteli. Charles se nade mnou skláněl. Celý zářil a do tváří se mu vrátila barva. Obklopoval nás zase ten zlatavý opar, který se pomalu vytrácel.

„Zdá se, že má medicína zafungovala. Teď už se snad nebudeš trestat za něco, co nejde odestát.“

„Máš nejspíš pravdu. Tvé metody jsou však dosti radikální a jde u nich o život.“

„Vždycky jsem měl šílené nápady.“ Projevil jsem krapet sebereflexe. „A netvrď mi, že sis to neužíval.“ Ale to už jsem tušil, jaká bude jeho reakce.

„Lhal bych ti, kdybych řekl, že ne.“ Přiznal se.

„Jsem koneckonců upír.“ Dodal.

Věnoval jsem mu úsměv. Mé tělo si ale potřebovalo odpočinout. Usnul jsem pod Charlesovým dohledem a zdály se mi sny, podbarvené posledními událostmi, o temných vodách, hlubokých lesích a krvi, jež se stala mým životem..

The End

Violinist with the wings.