Povídka: Dopis 03: Proměna

Stejně jako v Ozvěnách minulosti i v Proměně se dívám na děj Charlesovýma očima. Oproti ostatním spiskům je toto jen krátký pohled na scénu z hlavního příběhu. Respektujte autorství. Čtěte jen na vlastní nebezpečí.

Počet slov cca 1,700.

Epizody

Proměna

Věděl jsem, co riskuji? Svůj život, i ten jeho. Oba jsme však přistoupili na pravidla hry. William se spoléhal na mě a já na něj.

Bezpodmínečně.

To ovšem neznamená, že jsem nepociťoval strach. Můj nadpřirozený dar skýtal jisté výhody. Navzdory tomu se však situace nevyvíjela dobře a začala se obracet proti nám.

Má nevědomá schránka ležela zhroucená u stěny podzemního sálu již zaniklého sídla, osvětlená mihotavým plaménkem důlní lampy, jenž ustála první chvíle střetu s mým … tvůrcem. Vděčil jsem mu za svou nově nabytou krvežíznivost. Mohl jsem si za to sám.

Zrychlené hojení opravilo škody na mé hlavě, otřesené frakturou z blízkého setkání se zdejším strohým architektonickým stylem. Má krev se leskla na zdivu a spárami stékala na zem.

Zornice v mých duhovkách ožily a odhalily veskrze šokující obraz z posledního dějství. Do mých uší se zařízl výkřik a vzduch zaplnila vůně lidské krve. Srdce, které ji vhánělo do tepen, poplašeně bilo, posílené adrenalinem. Můj nepřítel zaměřil veškerou svou destruktivní pozornost na Williama.

Naservíroval jsem mu ho na stříbrném podnose. Jak jen jsem byl domýšlivý..

Zkusmo jsem pohnul rukou. Nejprve jednou a pak i druhou. První příjemná zpráva – mohu se hýbat. Přestal jsem křečovitě svírat svůj armádní Remington. Zmobilizoval jsem své síly a vrhl se po Williamově osiřelém revolveru, výmluvně spočívajícím několik málo stop ode mě.

Vyšvihl jsem se na nohy. Jedním cíleným pohybem jsem namířil a vypálil dvě rány. Projektily prorazily upírovu lebku a jejich energie ho strhla bokem. Neváhal jsem a po úspěšné trepanaci jsem přemířil doprostřed jeho hrudi. Další dvě kulky nadělaly paseku pod hrudní kostí. Nebyl jsem k němu zrovna přívětivý. Roztříštěná kost se bude déle hojit.

Zůstal ležet naznak, s očima dokořán. Věděl jsem, že tím naše setkání zdaleka nekončí. Musím jej zničit. Abych to mohl provést, William odsud musí zmizet. Neměl jsem čas přemýšlet nad jeho zraněním. Zvedl jsem jej za klopy ze země již lehce malátného a podepřel jej, aby se nezhroutil zpátky.

Čas zmedovatěl.

„Wille, musíš utéct!“ Pevným a rozhodným tónem jsem mu oznámil prostý fakt. Klopýtal po mém boku, opíraje se rukou o zeď chodby. S těžkým srdcem jsem se vysmekl a pobídl jej k běhu. Sotva pletl nohama. ‚Jen se nezastavuj, běž.‘ V duchu jsem jej povzbuzoval, když se ode mě krok za krokem vzdaloval.

To už jsem v rukou držel překvapení pro našeho hostitele. Lehce vylepšený dynamit s příměsí trinitrotoluenu a to hned ve dvou exemplářích. Mohl by mi zajistit klid na duši.

Letmý pohyb za mými zády však naznačoval, že se také mohu mýlit. Nebylo by to poprvé. Zápalný drát už hořel, jiskry osvětlovaly jinak temný koridor. Ke žhnoucí šňůře jsem přiložil druhý kousek. Krátké okno mezi jednotlivými explozemi mi poskytne malou výhodu, jak jsem doufal, k mému závěrečnému odchodu ze scény.

Můj přítel zakolísal a zaváhal.

‚To ne..‘ Prolétlo mi hlavou.

„Uteč! Běž!“ Vložil jsem do příkazu veškerý důraz, kterého jsem byl v dané situaci schopen a otočil se k němu zády. Pochopil rychle, i když nemohl vidět více, než dva jiskřící body ve tmě.

Jeho zaváhání bude mít následky.

Upír, jemuž jsem čtyřmi smrtelnými výstřely pomohl pozbýt vědomí přibližně na deset vteřin, již stál na nohou, rány se hojily před očima, ztráta krve celkem bezvýznamná.

Oheň se nebezpečně přiblížil k oběma rozbuškám. Nepřítel překonal vzdálenost, která nás dělila, nadlidskou rychlostí. Stejnou, jakou jsem ho udeřil hranou dlaně do spánku a půlobratem se vyhnul jeho tělu. Zároveň jsem upustil první výbušninu a než se po elegantní obloukové trajektorii protočila vzduchem společně s nepřítelem, zaklekl jsem za sarkofág, odkud jsem poslal i svůj druhý vzkaz.

Setrvačnost s upírem udeřila do protilehlého rohu, kam putoval i dynamit. Nečekal jsem na velký bengál a zmizel jsem v úzkém průchodu v kamenné zdi, vedoucím do nitra skály. Jeho přítomnost prozrazoval čerstvý vzduch, proudící skrze ledovou temnotu tajné ústupové chodby. Tehdy někdo myslel na zadní vrátka. Za mými zády se rozzářilo malé slunce.

Hrubé stěny ve skalním masivu splynuly v rozmazanou šmouhu. Podzemím postupně zahřměly dvě detonace a umlčely nelidský výkřik, jehož agonie mne zasáhla v srdci i v mysli. Zavrávoral jsem. Něco tak intenzívního jsem nečekal.

Horká tlaková vlna, která se přese mě vzápětí převalila, posílila mou snahu uniknout z tohoto pekla ven. Co nejrychleji.

Musím se dostat k Williamovi. Zapátral jsem po něm, jako kdybych mohl číst jeho myšlenky, zatímco jsem se probíjel vpřed, ke světlu, k naději, že jej naleznu živého.

‚Prosím.‘

Denní světlo mne bolestivě udeřilo do očí. Ach, zjevně mám své meze. Než se mé zornice přizpůsobily, pohyboval jsem se poslepu a četl terén svými upířími smysly. Znovu jsem zapátral po Williamovi. Věřil jsem, že se mohu na jeho vědomí napojit i z velké vzdálenosti, a to nejen díky mé drobné oběti.

Dostal jsem se až ke kráteru, ohraničenému hromadami suti. Pečlivě jsem si prohlédl spoušť, jíž jsem napáchal. Nic mi neuniklo. Přístupový koridor směřoval dolů ze svahu, a tak mé oči sledovaly jeho trosky až k vývratu. Kořeny působily pocuchaným dojmem. Dosah výbuchu byl vpravdě fenomenální, strůjce mé nově vzrůstající paniky, kterou jsem si nemohl dovolit. Ze všech sil jsem ji potlačil a zhluboka se nadechl.

K mým smyslům pronikla slabá vůně krve a cizí vědomí, visící na vlásku. Dole v mechu pod vývratem ležela snad až příliš nehybná silueta. Během okamžiku jsem překonal bitevní pole a po suti sklouzl k tělu.

Zatajil jsem dech a soustředil se na pravidelný rytmus jeho srdce. Bilo slabě. Mé oči těkaly z jeho nevidoucího výrazu, přes zraněné hrdlo až na jeho potrhané svršky a zpátky.

Nestihl to.

„Williame.“ Zašeptal jsem ještě docela příčetně. Do mých útrob se vkrádala mrazivá předtucha, jíž jsem se nemohl postavit. Zatínala své zledovatělé pařáty do míst, kde jsem ještě před okamžikem choval naději.

Sundal jsem si kožené rukavice a jemně jsem se dotkl jeho hrudi.

„Wille..“

‚Prosím.‘

Horečně jsem přemýšlel na co mám ještě právo a na co už ne. Ruka na jeho hrudi se chvěla, jako kdyby ani nebyla má. Na můj hlas nereagoval.

„Williame, prosím.“ Zopakoval jsem. Uvnitř mě se cosi roztříštilo. Ucítil jsem na tváři něco horkého, jedinou krůpěj, která si našla cestu na denní světlo.

Podepřel jsem jej pod rameny a pod hlavou, aby neležel na studené zemi. Čas běžel. Musel jsem se rozhodnout. Dokázal bych žít dál a alespoň se nepokusit…?

Mé dlaně zalévaly karmínové stružky. Střepiny, zasáhly ho druhotné střepiny. Hleděl kamsi za mé pravé rameno, nepřirozený lesk v jeho hnědozelených očích, pootevřené rty, z nichž unikal slabý dech. Byl daleko za hranicí návratu.

Nechal jsem jeho hlavu sklouznout ke straně. Jen natolik, abych odhalil to zranitelné místo pod čelistí. Tlak v mých horních špičácích zesílil.

Teď, než bude pozdě.

„Odpusť mi..“ zašeptal jsem napůl pro sebe a napůl pro něj. Přiblížil jsem své rty k jeho krku. Věděl jsem, co musím udělat. Snažil jsem se nenapáchat žádné větší škody. Díky tomu, jak jsou mé špičáky ostré, pronikly pod pokožku velice snadno.

Bez reakce.

Ústa mi zaplnila jeho horká sladká krev. Její síla mne hrozila zničit. I na pokraji šílenství jsem byl ještě stále schopen vnímat jeho vědomí i sestupnou srdeční odezvu. Instinkt mi velel přestat a já.. já jej uposlechl.

Jeho krev se dostala do mého systému, kde se smísila s mou. Abych dokončil, co jsem začal, opřel jsem jej o své stehno a uvolnil tak obě ruce. Prokousl jsem své pravé zápěstí. Nebyl jsem k sobě zrovna jemný a dvojité bodnutí se mnou překvapivě trhlo. Měknu.

Vnutil jsem ranku jeho namodralým rtům a doufal jsem, že mu zbyla nějaká vůle žít.

„Napij se.“ Vyslal jsem telepatický impuls.

Nic.

Víčka mu ztěžkla.

Má krev bez užitku stékala z koutku jeho úst a ztrácela se v jeho kaštanových vlasech.

‚Dělám něco špatně?‘

Hlava mu poklesla.

„Williame.“ Chytil jsem jej za vlasy, abych ho udržel v pozici a znovu přiložil ranku k jeho rtům.

„Nevzdávej to.“ Panika mě mučila po několik nekonečně dlouhých vteřin.

‚Nevzdávej..‘

Pohnul se a konečně plně přijal, co jsem mu nabízel. Můj další telepatický impuls se setkat s odezvou. Byla v ní touha po životě, násobená žízní a vzrůstající sílou, kterou získával z mých žil. S každým douškem se blížil k nesmrtelnému vysvobození.

Aniž by si to uvědomoval, převzal iniciativu a pevně mou ruku sevřel, abych se nemohl odtáhnout. Nemohl si pomoci. Nechal jsem ho. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem, aby žil.

Zatočila se mi hlava. Uniklo mi bezděčné zasténání. Povolil jsem stisk v jeho vlasech a opřel se o mokrý mech.

„Nepřestávej.“ Povzbudil jsem ho, když vědomě zaváhal. Svůj slabý hlas jsem téměř nepoznával.

„Ne.. to už stačí, Charlie.“ Odvrátil hlavu a pomalu otevřel oči. Viděl, co jsem tenkrát spatřil i já. Jeho aura zářila blankytně modrou barvou. Naše pohledy se setkaly. Můj dar z jeho tváře setřel únavu i bolest. Jeho prsty se mě lehce dotkly, jako kdyby se chtěl ujistit, že jsem skutečný.

„Poprvé je to nejintenzivnější.“ Věnoval jsem mu úsměv. Věděl jsem, že mne za to všechno nebude nenávidět.

„Myslel jsem, že tě výbuch zabil.“ Zašeptal nezřetelně. Jemně jsem z jeho tváře setřel stopu po krvi.

„Unikl jsem chodbou ve skále. Nevšimli jsme si jí.“ Odmlčel jsem se, abych si uspořádal myšlenky. „Snažil jsem se dostat ven co nejrychleji. Věděl jsem, že tě výbuch zasáhne a zanechá za sebou spoušť,“ hlas se mi krátce zadrhl, „mohl jsem jen doufat.“

„Neměl jsem sílu. Uvnitř jsem udělal chybu. Jen jsem potupně čekal, až si mé rány vyberou svou daň.“ Doznával se. Neměl k čemu. Riskovali jsme už tolikrát.

„Ano.. tu daň jsem nakonec vybral já sám, nemohl jsem dopustit..“ Hledal jsem slova, kterými bych vyjádřil, jak moc mi na něm záleží.

„Upíří polibek.“ Poznamenal a jemně sevřel mé poraněné zápěstí. Nebyl z těch, kteří utíkají před neznámem.

„Omlouvám se.“ Zaměřil jsem pohled na své zápěstí. Hojilo se pomalu. „Mám to v povaze. Dal jsem ti, co jsem mohl.“ Oznámil jsem mu stejně dramaticky, jako kdybych mu řekl, že zítra bude pršet.

„Děkuji ti. Příliš jsem riskoval. Neměl jsem ani tu nejmenší šanci.“ Přiznal se. Jako kdyby to snad byla jeho chyba.

„Já tě sem přivedl.“ Odmítal jsem něco takového připustit.

„Vždycky jsme si kryli záda, Charlie.“ Ujišťoval mě.

„Nemrzí tě, že jsi pozbyl možnosti zjistit, proč tě tehdy nechal jít?“ Trápilo ho to. Nemuselo. Měl jsem svou teorii.

„Mám dojem, že mne bral jako pojistku, primární pouto se světem, do nějž jsem jej nevědomky uvedl. Ale asi byl nakonec docela zklamán, když jsem se nevyvedl podle jeho představ.“ Po krátké pauze jsem dodal: „pojď, odvedu tě domů.“

Když jsem si byl jist, že má dost sil, pomohl jsem mu pomalu vstát. Vyzvedl jsem z drobné suti jeho kabát s pelerínou a přehodil mu ho přes ramena.

„Připravený?“ Zeptal jsem se Williama.

Zvedl hlavu, přikývl a pousmál se. „Vždycky.“