Povídka: Dopis: Ozvěny minulosti

Sepsala jsem prequel, který více vykreslí charaktery postav, vzájemné vztahy a nastíní něco z minulosti, přidá i pár nových a zavede mě do situací, v nichž poznám pravou tvář zainteresovaných osob. Příběh vznikal po nocích, za dnů karantény, po lesích a v opuštěných zaniklých místech v březnu a dubnu 2020. V době, ve které se odehrává sice bylo vše v plenkách, ale chtěla jsem mít charaktery osvícenější. Dalo to hodně práce a dvojí přepisování, respektujte autorství. Čtěte jen na vlastní nebezpečí.

Epizody

Kapitoly

Skotsko

Mé dny uprostřed hlubokých skotských lesů naplňovalo studium svazků, které jsem si nechával dovézt z Londýna. Věnoval jsem se jak novým poznatkům v lékařské vědě, jež chytila nový dech a do povědomí přicházely nové a nové metody léčby, tak archeologii a pročetl jsem i nejednu knihu o legendách. Vědecko-fantastické romány, živené pokrokem v průmyslu byly třešničkou na dortu.

Chtěl jsem si také prohloubit své znalosti chirurgie z doby mého působení v armádě. Tenkrát jsem jako každý mladý muž a i nejedna žena toužil po adrenalinovém dobrodružství a hrdinství, jehož jsem měl dosáhnout v řadách vojáků jako polní chirurg. Byl jsem svobodný a disponoval jsem potřebným vzděláním.

Už jsme nenechávali raněné napospas pomalé smrti a včasná pomoc jim mohla zajistit přežití. Dělal jsem všechno pro to, aby se i řadoví vojáci mohli vrátit domů do svých rodin a žít ještě dlouho po tom, co se dostali z bitevní vřavy. To bylo to nejmenší, čeho jsem tehdy chtěl dosáhnout.

Nemusel jsem to dělat. Nemusel jsem pod palbou a se zakrvácenýma rukama pomáhat klukům vyhrát jejich životní bitvu, ale chtěl jsem dát svému životu nějaký hlubší smysl.

Můj původ mi zaručoval nesčetné možnosti. Já se však toužil vypracovat i bez ohledu na něj. Zde jsem také poznal svého nejlepšího přítele Williama. Měl stejný smysl pro čest a pro povinnost i podobné zájmy.

A i když se člověk snaží moc se k nikomu nevázat, protože nikdy neví, co mu konflikt někde na konci světa přinese nebo vezme zítra, cítil jsem už tenkrát, že naše přátelství přetrvá a překlene období války.

Nejednou projevil odvahu za několik mužů, ale zasloužil se o záchranu mnohých životů, včetně toho mého. Lecčemus se ode mě přiučil a já poprvé využil svých výsad a nechal jej převelet ke zdravotníkům.

Naše cesty se od těch dob rozdělily jen několikrát. On se věnoval historii i profesně. Já jej zásoboval vědomostmi z rozsáhlé knihovny, jíž jsem později přesunul do Skotska a přenechal mu londýnskou residenci.

Společné cesty do světa za poznáním i za výzkumem, částečně archeo, částečně jsme sledovali stopy některých legend, dalo by se říci, naše přátelství utužily natolik, že jsem mu byl ochoten svěřit i svůj život.

Některé výpravy doprovázelo nebezpečí, plynoucí už z jejich podstaty. Zkoumali jsme ne úplně běžné jevy, lokality a příběhy. A i když se některé ukázaly jako liché, byly tu i ty, jež nás zavedly do úzkých. A stejně jako tehdy, i teď jsem čemusi na stopě. Čemusi dechberoucímu. A to díky staré kronice, zabývající se místními událostmi. Jak příznačné.

Zde mohu kdykoliv vyrazit do terénu a pátrat po archeologických lokalitách. Jedna se přímo nabízí. Vím, že jsou v lesích staré úvozy, přecijen netrávím svůj vzácný čas pouze za zdmi své knihovny s nosem zabořeným v zaprášených foliantech, či ve své laboratoři, kterou jsem si zřídil namísto jídelny. Ale častokrát se věnuji i průzkumu zdejších přírodních krás. Nechci být jeden z těch, co se ztratí ve vlastním lese.

Počítám s tím, že se zítra za rozbřesku vypravím prozkoumat další část staré cesty, abych mohl doplnit svou mapu. Moc rád bych Williama přizval k něčemu konkrétnímu. Pár let jsme se neviděli a od našich exkurzí uplynulo již mnoho vody.

Někdy to na mne dolehne. A i když absolvuji schůze se svými obchodními partnery a občas zajedu do města mezi lidi, být chvíli s někým, kdo mi rozumí i beze slov je vždycky povzbudivé. Zažít při tom něco neobvyklého už je jen bonus. O to více se těším, že se zítra někam dostanu a snad i odhalím nové skutečnosti.

S tou myšlenkou jsem odložil plánek kraje, do nějž jsem si zaznamenal několik nových značek a zhasl jsem petrolejovou lampu, která osvětlovala můj sekretář pod vysokým oknem s lomeným obloukem.

Do ruky jsem si vzal malý svícen s jednou svící a odebral jsem se do své ložnice, nacházející se na konci ochozu v horním patře, v němž byla i má stávající knihovna. Z ochozu se otevírala celá hlavní hala s mohutným krbem, v němž ještě lehce žířily uhlíky ve vrstvě popela. Když osvětlovaly pouze vnitřek okázalého krbu, působilo to dojmem pekelné brány.

Otočil jsem se od zábradlí, přes nějž jsem onu záři chvíli pozoroval a vešel do ložnice. Stála v ní krásná vyřezávaná postel s nebesy. Tmavé leštěné dřevo se lesklo ve světle svíce. Zdobily jej florální ornamenty a vysoké sloupy, podpírající nebesa byly tvořeny umně propletenými kmínky vinné révy i se stylizovanými lístky. Úžasná řezbářská práce.

Cítil jsem se poněkud nepatřičně, když jsem uléhal do péřových duchen, jako kdyby ta snad až rozmařilá krása byla stvořena k obdivu a ne ke spánku. Na podobně precizně zpracovaném nočním stolku ležel můj armádní Remington s .45 LC náboji se středovým zápalem, zajišťující klid pro mou mysl. Přecijen žiji na samotě nad jezerem. Kdyby se mi něco stalo, zjistí to nejdříve chlapec z hostince, vozící mi sem občasně zásoby a vypomáhající okolo domu. Tehdy sezná, že se domácí neozývá.

Zahnal jsem však onu myšlenku, abych mohl v klidu spát. Musel jsem si cynicky uvědomit, že mně už by to bylo jedno a zároveň si dodat naděje, že zítra zase vyjde slunce a všechny stíny v mysli zažene svým jasným světlem. Usnul jsem hlubokým spánkem. Snil jsem. O noci v poušti, prozářené hvězdami, o šepotu ve stínech, o starých časech.

nahoru ^

Věc rozumu

Ráno přišlo rychle, měl jsem pocit jako bych sotva zamhouřil oči. Ještě byla tma, ale malé stříbrné kapesní hodinky ukazovaly šestou hodinu ranní. Chladný vzduch v domě nebyl moc přívětivý a s postupujícím podzimem to nebude o mnoho lepší. Vklouzl jsem do papučí a zabalil se do svého černého domácího pláště, zdobeného drobnými ornamentálními výšivkami na rukávech a klopách, provedenými ve stříbře. Drobné detaily mám rád. Sliboval mi bezpečný přesun v teple do mé moderní koupelny, kde jsem se chystal zatopit pod kotlem s vodou.

Nechal jsem zde vybudovat soudobé zázemí, abych tu mohl normálně žít a nikdo nebyl omezován nepohodlím. Díky tomu se mohl každý věnovat skutečně důležitým věcem anebo jen lenivě posedávat v jednom z rozměrných ušáků a celý den se věnovat poslechu hudby z gramofonu. Ideální pro nenapravitelné romantiky.

Ze zamlženého zrcadla na mě hleděly dvě jiskrné modré oči. Navlhčenými prsty jsem se snažil zkrotit své zvlněné blonďaté kučery, které mi spadaly až na ramena. Nějak se mi je podařilo opatřit stuhou a svázat je do culíku. Opláchl jsem si obličej, abych zahnal zbytky spánku. Nechal jsem kapky chvilku stékat po mé aristokraticky štíhlé tváři a zkoumavě si měřil dvoudenní strniště, jež jsem se rozhodl odstranit. V temném lese to sice nikdo neocení, ale mně je lépe bez toho.

Drobné rituály dělají den a šaty zase člověka. Oblékl jsem si bílou košili, širokou bavlněnou kravatu jsem si uvázal na vkusný uzel, černé kalhoty se šlemi, vestu a vypasované sako, zdokonalující linii, jíž jsem samozřejmě hned schoval pod dlouhý kožený jednořadý kabát v kovbojském stylu. Ten jsem si zvykl nosit mimo město, stejně jako široký opasek se stehenním pouzdrem na můj revolver, částečně překrytý sakem. Už zbývaly jen kožené rukavice, taktéž v černé.

Willovi by byl můj kabát velký. Můj tmavovlasý přítel je o půl hlavy menší než já, ale to nijak neznehodnocuje jeho charakter. Věděl jsem, že na něj budu myslet čím dál častěji. Chystám se jít do akce, i když bych měl asi počkat. Na druhou stranu chci mít v rukou něco, co by jej nadchlo, něco, kvůli čemu bude stát za to cestovat 400 mil na sever do divokých krajů.

Ach, jak mi chyběla jeho společnost i jeho akční nátura. Chtěl jsem jej zastoupit a hrdinně vkročit do neznáma jako první. I tentokrát jsem v hale zanechal nenápadný vzkaz na smluveném místě o tom, kam jsem odešel a svému věrnému koni jsem otevřel stáj. Nikdy nikdo nemluví o tom, co musí udělat předtím, než se vydá na cestu a protože žiji tak, jak žiji, toto je prosté minimum.

Sbalil jsem si vodu, jídlo a světlo do malé příruční brašny přes rameno, vyšel jsem z domu a za zídkou, lemující příjezdovou cestu jsem vstoupil do pralesa. Obrovské stromy tu rostly už stovky let, nikým nerušené a netknuté. Cestu mi křižovaly spadané tlející kmeny, obrostlé mechem. Z větví visely chumle lišejníků a pod nohama mi křupalo kamení se štěrkem.

Terén měl převážně stoupavou tendenci a rovná planina, na níž si vždy na chvíli odpočinu, byla ještě dost daleko od cílových souřadnic. Neváhal jsem, protože jsem tudy prošel již mnohokrát, znal jsem veškeré významné starší stromy a na méně přehledných úsecích jsem se orientoval podle svých značek. Úsvit už mi dávno ozařoval cestu, a tak jsem těch několik mil urazil ve slušném čase.

V kronice se kromě textových informací dochovaly i náčrtky a mapy. Sice jim chyběly stěžejní detaily, jako je měřítko, ale protože už jsem pár objektů lokalizoval, bylo pro mne snazší odhadnout i ten zbytek. Pro všechno ostatní mám svůj starý armádní kompas.

Přiblížilo se pozdní dopoledne a já vkročil na prastarou obchodní stezku. Dosti zarostlou stezku. Mezi stromy jsem spatřil zaoblený hraniční kámen, lehce čnící z půdy. To mi vlilo do žil novou energii. Byla to známka civilizace, známka přítomnosti člověka a zaniklého panství. Dál jsem sledoval nezřetelné okraje cesty a mohutné kmeny dubů, které ji lemovaly v pravidelných rozestupech. Cesta samotná zmizela nejprve pod mladým lesem, z něhož se vyčlenili jen ti nejsilnější jedinci, a ostatní stromy zahynuly v jejich stínech. Na první pohled by nešlo poznat, že stojím na staré silnici.

A proto tak miluji výpravy do neznáma. Jedině tak jsem se naučil rozeznávat i nenápadné odlišnosti v reliéfu krajiny, značící lidskou činnost a ne přírodní útvar. Objevy mne samozřejmě nadchly a rozhodl jsem se je zaznamenat do své mapy. Při té příležitosti se trochu posilním. Netoužím přijít na místo unavený.

Pojedl jsem chlebovou placku a plátek sušeného masa od hostinského z poslední obydlené zastávky na cestě k mému sídlu.

Prostudoval jsem plánek. Budu dál sledovat cestu a ta by mne měla dovést, kam potřebuji. Na papíře je vždy vše jasné a i ty vzdálenosti působí o dost kratším dojmem. Odhadl jsem, že budu pokračovat ještě asi čtvrt míle a že když budu pečlivě sledovat cestu, neměl bych minout.

Podzimní slunce mne svými hřejivými paprsky hladilo po tvářích. Barevné listí se jemně třepetalo ve větvích a lesem se nesl zpěv ptactva. Užíval jsem si chvíli klidu a míru. Pomalu jsem se vydal na poslední úsek cesty, jenž mne zavedl na malou planinu, sousedící se svažující se loučkou.

Co mne však zaujalo jako první, byl osamoceně stojící, lidskou rukou opracovaný plochý kámen. Nakláněl se na stranu a obrůstaly jej šlahouny trnitého ostružiní. Na chvilku jsem odložil svou brašnu a odstranil z kamene pevná rostlinná lanka, táhnoucí se vysokou trávou do daleka. Odhalil jsem tak velice zašlý nápis.

„To není možné.“ Zašeptal jsem vzrušeným hlasem. Z pravé ruky jsem si stáhl koženou rukavici a lehce se chvějícími prsty přejel po hrubém povrchu, obkroužil jsem nezřetelné symboly a očistil je od nánosu jehličí z modřínů, rostoucích v okolí.

Pořídil jsem opis do svého poznámkového bloku, stejně jako rozměry, umístění vzhledem k severu a vše, co jsem považoval za důležité, jsem si zaznamenal. Připojil jsem i pár rychlých náčrtků objevu. O tomto místě se v kronice přímo psalo a tím se potvrdilo, že jsem na stopě něčemu většímu. Porozhlédnu se zde.

Les působil prastaře a neprostupně. Louka po mé levici naopak vypadala velice slibně. Vystoupal jsem o několik yardů výše po svahu. Můj pohled se se zaujetím zastavil na obrovském kmeni vyvráceného dubu, který nejspíše udolala bouře. Neudržel se v kamenitém podloží. Jeho kořeny trčely do výše. Jáma po vývratu mohla být alespoň metr hluboká. Co mne však záhy zarazilo, byla neobvyklá pravidelnost některých kamenných bloků, vytržených ze země a rozhozených okolo kořenového systému staletého velikána.

Obešel jsem kořeny, trčící do vzduchu jako rozevřený vějíř a zůstal překvapeně hledět na nenápadný otvor v zemi, černající se pod vývratem. Opatrně jsem si klekl k okraji a nahlédl dovnitř. Ta trocha světla, jež tam pronikala, odhalovala jakýsi tunel a hromadu suti, svažující se až k podlaze o 7 stop níže. Zkusmo jsem zatlačil na valenou klenbu stropu. Nic se nepohnulo. Nechtěl jsem nic uspěchat, a tak jsem si do zápisníku zaznamenal nálezový stav lokality.

Svlékl jsem si kabát i sako a protáhl se otvorem dovnitř. Když jsem stanul na udusané podlaze, zapálil jsem svíci a pečlivě si prohlédl stěny z hrubých kamenných kvádrů, aby mi nic neuniklo. Nebylo na nich nic neobvyklého, postoupil jsem tedy dále do tmy. Ovanul mne nebývalý chlad. Od pusy mi stoupala pára a ve vzduchu se vznášel prach.

Nechal jsem poslední paprsky denního světla za zády a přiblížil se ke stěně naproti vstupu. Rýsovaly se v ní dubové dveře, tenkrát jistě hojně pobité železem. Dřevo vypadalo zpráchnivěle a kování rozežrala koroze. Zámek byl úplně nečitelný a klika chyběla. Hlavou mi běžela jediná myšlenka.

„Co se za nimi asi skrývá?“ Než jsem se jich však pokusil dotknout, mému perifernímu vidění neunikl malý symbol draka, vytesaný na podpěrném sloupku vedle nich.

„Další vodítko, zajímavé.“ Zašeptal jsem do tmy. I tak mi můj šepot připadal až nepatřičně hlasitý. Zmlkl jsem a utišil i svůj dech, jako kdybych měl zaslechnout zvuky z druhé strany. Na tváři jsem cítil jemný průvan, jak studený vzduch proudil podzemím a drobnými prasklinami ve dveřích putoval ven.

Nezaslechl jsem však nic, co by připomínalo cokoliv živého. Stálo přede mnou rozhodnutí, zda pokračovat či se vrátit, kontaktovat Williama a přijít sem s lepším vybavením. Chvíli jsem váhal, než jsem se rozhodl, že by stálo za to být trochu trpělivější. Podzemí bylo téže názoru a poryv mi zhasil svíci. Vrátil jsem se tedy na denní světlo, opatřil svůj zápisník dalšími poznámkami a odpočal si natažený na kmeni stromu. V duchu už jsem psal Willovi dopis …

„Drahý příteli,

již se stmívá a já ti při světle petrolejové lampy píši tento dopis …“ Seděl jsem ve zšeřelé knihovně nad vzkazem, nafialovělý inkoust se vpíjel do papíru. Měsíční světlo pronikalo skleněnými tabulkami dovnitř a osvětlovalo můj sekretář a jeho nejbližší okolí.

Charles píše dopis. Charakter z povídky.
Charles píše dopis. Charakter z povídky.

Z lesů se táhla mlha a halila stromy, rostoucí pod okny knihovny, hladina jezera stříbřitě pableskovala pod měsíčními paprsky. Cítil jsem zvláštní neklid. Nemohl jsem dostat z hlavy vstup do zřejmě rozsáhlého sklepení, náležejícího ke zjevně velkému objektu, po němž jinak nezbylo ani stopy. Vítr, opírající se do okna, zněl téměř stejně, jako proudící vzduch v podzemí, jako kdyby z velké dálky přinášel nezřetelný šepot. Nebo se mi to jen zdálo? Každopádně ráno pojedu dopis odeslat.

Neponechal jsem nic náhodě a zajel jsem na nejbližší poštovní stanici, abych se ujistil, že jej příjemce dostane. Vždy mohu poslat i telegram, kdyby jej pošta někde založila. Domů jsem se vrátil až po poledni a uvažoval, co s načatým dnem. Snad bych jej mohl věnovat prosté přípravě věcí na zítřek.

nahoru ^

Do krosny z plátěného vaku na dřevěném rámu, zpevněném ocelovými úhelníky jsem postupně naskládal univerzální páčidlo, sekyrku, kotlík, do něhož bude patřit jídlo, zatím prázdnou polní lahev, lampu, zabalenou v dece a nějaké další předměty denní potřeby. Přidal jsem i malý zdravotnický kufřík a sadu pro péči o zbraň.

Svůj Remington jsem trochu opucoval a překontroloval náboje v komorách. Potrpěl jsem si na přesnost i důrazný argument, ačkoliv je zbraň jednočinná a střely spíše pomalejší, mají vysoký ranivý účinek. Něco za něco. Doposud mne nezklamala.

Již jsem byl rozhodnut, že se tam vrátím. Vím, ano, chtěl jsem na něj počkat, něco však bylo silnější, snad jsem si toužil dokázat, že to zvládnu i sám.

Dalšího dne jsem nemohl dospat a vstal ještě dříve, než je u mne obvyklé. Vzal jsem svůj zápisník, doplnil si zásoby a už před svítáním jsem byl na cestě lesem. Těch několik mil jsem překlenul doslova s hlavou v oblacích. V lese se převalovala mlha, dokud ji slunce nerozehnalo svými paprsky. Ve chvílích, kdy se střetly tyto dva světy, zářily bílou nicotou úžasné volumetrické paprsky a rozechvívaly mého uměleckého ducha. Jednou bych to rád zachytil olejovými barvami. Vtiskl jsem si ono přání do paměti a dopřál si ještě pár chvil romantických obrazů, dokud vítr neodvál poslední cáry závoje pryč.

Na místě určení jsem sundal krosnu a položil ji pod vyvrácený dub. Nechal jsem zde i svůj kabát a vzal si do ruky páčidlo. Začal jsem opatrně pracovat na vyčištění vstupního otvoru. Dával jsem si záležet, abych nepřehlédl drobné artefakty, ale zdálo se, že zde nenajdu nic zajímavého.

Kameny byly docela těžké a velmi jsem se nadřel, abych je posunul bokem. To už jsem pracoval jen v košili s vyhrnutými rukávy. Okolí vstupu jsem dostatečně zabezpečil a se sutí v tunelu si poradil rychle. Páčidlo jsem nechal dole, vyšvihl jsem se ven a trochu se očistil. Osvěžil jsem se a chvilku si odpočal. Tep mi běžel o překot a na zádech jsem cítil krůpěje potu. Z toho důvodu jsem si znovu oblékl své svršky, abych zbytečně neprochladl.

Rozsvítil jsem olejovou lampu a připravil se na sestup. Dolů jsem seskočil a sebral své páčidlo. Lampa vydávala docela solidní světlo. Postavil jsem ji do malého výklenku vedle ztrouchnivělých dveří a zaposlouchal se do nenadálého ticha. Bylo cítit napjatým očekáváním.

Když jsem zaklesl páčidlo mezi zámek a futro, měl jsem nebývale vtíravý pocit znesvěcení místa i přes to, že je spojeno s temnou minulostí. Navzdory tomu jsem zabral a dveře překvapivě povolily na první dobrou. Zcela nečekaně, až jsem na zlomek okamžiku ztratil rovnováhu. Když jsem zase chytil balanc, uchopil jsem částečně vyvrácené dveře za horní hranu a jedním rychlým chvatem jim pomohl na zem. Chodbu zaplnila oblaka prachu, ale to už jsem proklouzl dovnitř.

Prostor se rozšířil a stěny zde byly omítnuté. Tunel se táhl dál a po stranách se z něho oddělovaly další místnosti. Rozsáhlost lokality lze odhadnout i podle členitosti sklepa. Chtěl bych zdejší panství vidět za dnů jeho slávy.

Zhluboka jsem se nadechl neobvykle studeného vzduchu a pokračoval chodbou dál. Bezděčně jsem svíral páčidlo, jako kdyby to byl svatý štít, co mne může uchránit před všepohlcující temnotou. Pomyslel jsem na Williamova odvážného ducha a nechal se tou představou povzbudit.

Zběžně jsem nahlédl do bočních komor a prostudoval obloukovité křivky stropů. Dovnitř proniklo jen pár kapek vody a na stropě vytvořilo květy z minerálních usazenin. Větrací otvory zasypala zčernalá suť. Mocná vrstva suti a půdy nad mou hlavou vyvíjela tlak na pečlivě zbudovanou klenbu, která mu již celá staletí odolávala.

Dalšími kamennými futry jsem prošel do rozsáhlého sálu, dosahujícího dvojnásobné výše než přilehlá chodba. Představoval jsem si celý objekt v prostoru a v duchu si načrtával nákres. Vešlo se sem jistě mnoho zásob, ale neviděl jsem zde nic z jejich zbytků, kromě jediného podlouhlého objektu, vystupujícího ze tmy v zadní části sálu.

„Co je to?“ Studený vzduch mi vzal slova od úst. Pomalu jsem přešel k bodu zájmu. Na několika nízkých stupních nepochybně stál hrob, vytesaný z kamene. Měřil asi osm stop na délku, tři na šířku i na výšku. Monolitické víko postrádalo jakékoliv insignie a nemělo ani madla, za která by se dalo uchopit.

„Hrobka beze jména..“ V hlavě mi blesklo varování. Snad bych se toho neměl ani dotýkat. Položil jsem lampu na víko a rukou přejel po hraně.

„Kdo jsi?“ Našel jsem místo, do kterého jsem vsunul páčidlo. Někde hodně hluboko v mysli se začala rodit pochybnost stran mého jednání. Doprovázelo ji svědomí, soudící všechny mé kroky od momentu, kdy jsem zaklepal na první dveře.

Plnou vahou jsem se zavěsil za páčidlo, až nebezpečně zapružilo a doufal, že to bude stačit. Zvuk posouvajícího se kamene mi napověděl, že to se mnou ještě není tak zlé. Zlé se ukázalo být až to, co bezprostředně následovalo. Říkal jsem si o to.

Z útrob hrobky vyrazil poryv vzduchu a nesl s sebou zlověstný šepot. Instinktivně jsem se vzdálil a za cinkotu padajícího páčidla jsem ze svého stehenního pouzdra tasil revolver. Má lampa však zhasla a já zůstal stát v naprosté temnotě.

Ve zvucích odsouvající se náhrobní desky staletí starého hrobu, pohřbeného v zapomenutém podzemí požárem zničeného sídla nebyla ukryta jediná šťastná vyhlídka na budoucnost. Tma ještě více zhoustla a do mé hrudi se zakousl primitivní strach.

„Ach bože, co jsem to udělal..“ Ustupoval jsem pozadu k východu a revolverem mířil před sebe.

„Ať se stane cokoliv, nevzdám se, nevzdám to.“

Modulovaný šepot nabral na síle a něco se dalo do pohybu.

Můj pravý ukazovák jemně stiskl spoušť a držel ji ve stisknuté poloze, zbraň vystřelila a já ve světle plamene a jisker zahlédl vysokou nezřetelnou postavu v rozedraném a rozevlátém šatě. Malíkovou hranou levé ruky jsem znovu natáhl kohout a zbraň znovu vybuchla plamenem, ztratil jsem sice přesnost, ale na krátkou vzdálenost si to mohu dovolit.

K dalšímu výstřelu už jsem nedostal příležitost. Zasáhl mne plnou rychlostí a než si můj mozek uvědomil, co se s tělem děje, dopadl jsem tvrdě na zem o několik stop dál. Při té příležitosti mi revolver vylétl z ruky, protože jsem jej při nárazu upustil.

Zvonění v uších odeznívalo a nahradila jej vyostřující se bolest v zádech. Pulsovala z jednoho bodu a pomalu otevírala bránu agonii. Poranil jsem se také na zátylku a cítil jsem, jak mi do vlasů stékají pramínky krve.

S tím by se ještě dalo žít, avšak s tím, že jsem ztratil cit v dolních končetinách už ne. Nemohl jsem se od pasu dolů pohnout, a tak jsem jen pomyslel na to, že má zbraň leží někde na dosah a přitom tak daleko. V zádech mi plál černý oheň a hrůza se pokoušela o můj rozum. Vycítil jsem, že nade mnou stojí, i když jsem jej neviděl.

Z šepotu se vyčlenila slova a ze tmy zasyčel hluboký mužský hlas.

„Zapomeneš..“

Těžce jsem dýchal, abych se vyrovnal s bolestí. Zvládl jsem zformulovat pár slov do ponižující prosby.

„Prosím, nezabíjej mě..“

„Proč bych to dělal?“

Chladná, vyzáblá ruka sevřela můj krk, druhá obemkla mé pravé zápěstí a přirazila ho k zemi.

„Ach bože, ne!“ Blesklo mi hlavou, když jsem pochopil, co chce udělat. Vzepjal jsem se, nebo se o to alespoň pokusil. Má volná ruka se bezcílně zaklesla do jeho paže, svírající mé hrdlo. Můj poslední chabý pokus o vzdor mi vehnal do očí slzy. Jeho železný stisk však nepřipouštěl diskuzi.

„Odpusť, Wille.“ Věnoval jsem myšlenku příteli.

„Zapomeneš.“ Slyšel jsem v hlavě hlas muže, který mne držel v šachu. Proč mne prostě nezabije?

„Zapomenu, na co..“ Vyrazil jsem ze sebe slabým hlasem.

Zvedl mne ze země jako nic a bolest v mých zádech vybuchla. Můj výkřik vyrazil ze stropu pár obláčků prachu a černý oheň v mých útrobách sevřel srdce a pohltil zbytky rozumu.

Dva ostré špičáky rozervaly stěnu tepny na mém hrdle a poslaly mne do nové dimenze agonie. Bezmocně jsem otevřel ústa v němém výkřiku. Bral si můj život příliš rychle. Umíral jsem v rukách čtyři sta let starého upíra, kterého jsem probudil z věčného spánku. Má mysl se propadla do tmy, do míst, která snad už ani nejsou pravda..

***

nahoru ^

Válka

„Charlesi! Máme tady dalšího!“ Zvedl jsem hlavu od své zakrvácené práce a pohlédl směrem ke vchodu do lékařského stanu. Raněné nám přestali přinášet už před nějakou dobou. Vzduchem se nesly sporadické výstřely z pušek a z provizorních lůžek ve vojenské nemocnici se ozýval nářek vojáků britsko-indické armády.

„André, došij to.“ Zaúkoloval jsem druhého chirurga a přenechal mu vojáka s otevřenou zlomeninou stehenní kosti a tepenným krvácením. Zmrzačil ho vlastní kůň, když umíral pod útokem Afghánců.

André převzal peán, který jsem držel v ruce a pustil se do práce jako pravý profesionál. Ještě jsem zběžně překontroloval gumový turniket nad ránou i pod ní a důkladně si umyl ruce.

Mladý tmavovlasý důstojník v zaprášené khaki uniformě částečně přivlekl, částečně přinesl jiného mladíka. Oba měli na tvářích rány od šrapnelů.

Pomohl jsem mu nést jeho břímě. Podepřel jsem zraněného muže pod pravou paží. Jeho pokožka byla chladná a vlhká na dotek, jak se jeho krevní oběh centralizoval.

„Pomoz mi s ním támhle na to prázdné lůžko.“ Kývl jsem hlavou k provizorní posteli, na níž se leskla rudá skvrna od beznadějného případu.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptal jsem se ho.

„Will, pane.“ Podíval se směrem k lůžku a bez mrknutí oka dovlekl svého kamaráda na místo.

„Williame, budu tě tu potřebovat, dobře?“ Udržoval jsem s ním oční kontakt. Strach z jeho tváře pomalu mizel.

„Udělám, co je potřeba.“ Sdělil mi rozechvělým hlasem. Posadil se za kamarádovu hlavu a jemně ji uchopil do dlaní, zaklonil dozadu, aby zprůchodnil dýchací cesty. Zraněný se zimničně třásl a ztrácel vědomí, mohl by se začít dusit.

„Wille, to děláš, moc dobře. Pověz mi o něm něco.“ Zaměstnal jsem jeho mysl, abych zmírnil šok.

„Jsme s Oliverem u armády teprve třetí měsíc, je z nás nejmladší.. my.. přišli jsme o každého..“ Zlomil se mu hlas.

Kontroloval jsem Oliverovi puls, ten byl zrychlený a velmi slabý. Roztržený kabátec a košili uniformy jsem posunul stranou, abych se ujistil, že je má domněnka pravdivá. Ten pohyb s jeho tělem trhl, jak se látka dotýkala zraněného místa.

„Wille, podlož mu nohy, čímkoliv, prosím. Musí být výše než hlava.“ Dotkl jsem se jeho ramene, aby věděl, že na něj mluvím.

Vzal svou malou polní a udělal, co jsem mu řekl. Když viděl promodralou pokožku přes celou polovinu Oliverova břicha, zeptal se.

„Vnitřní krvácení?“

„Bohužel, nejspíše ano.“ Musíme ho dostat do skutečné nemocnice, kde podstoupí složitou operaci. Oliverova hruď se však přestala zvedat, nedýchal. Pátrat po tepu by byla ztráta času. Musel jsem začít urychleně jednat.

„Wille, zvládneš resuscitaci? Víš, co po tobě chci? Teď tě potřebuje nejvíce. Dva krátké klidové vdechy, až ti řeknu, zvládneš to?“ Jeho hnědozelené oči svítily obavami. Jen přikývl a klekl si po druhém boku zachraňovaného.

Napjal jsem paže a oběma rukama s propletenými prsty se opřel o střední část hrudní kosti, po každém stlačení jsem tlak uvolnil, aby se mohlo srdce naplnit krví.

„Až ti řeknu.“ Zašeptal jsem. „Připrav se.“

Po čele mi začal stékat pot a pálil mě v očích. Po třiceti stlačeních jsem předal štafetu Willovi. Rychle jsem si setřel pot z obličeje a připravil se na další sérii. William to snášel statečně. Techniku měl dobrou, nemusel jsem mu nic říkat. Zajímalo by mě, kde se to naučil.

Využil jsem těch pár vteřin k meditaci, vypnul jsem, zavřel oči a znovu se opřel o Oliverův hrudník. Započal jsem další sérii masáže srdce. Nepřipouštěl jsem si selhání. Nevěděl jsem, jak dlouho je ten hoch v tomto bídném stavu, ale myslel jsem jen na to, co se děje teď a tady pod mýma rukama. Brzy se unavím. Jestli to Oliver do té doby nezvládne, bude mě muset někdo vystřídat.

„André!“ Připravil jsem se na další sérii.

„Šiji. Nekrvácí. Nemůžu však od něj odejít.“ Zahuhlal, skloněn k ráně teď už svého pacienta.

Zhluboka jsem se nadechl, sebral své síly a pokračoval v oživování. Na spáncích mi naběhly žíly vyčerpáním. Oliver se nevracel z temnot, ve kterých dlel a já už další sérii jen těžko zvládnu. Byli jsme tu jediní zdravotníci a všechno leželo na našich bedrech, včetně těch nejtěžších rozhodnutí. Do pořádné nemocnice je to nejméně deset mil pouští a někdo z nás tam bude muset jet s Oliverem.

Čtvrtá série. Ukončili jsme druhou minutu a započali třetí. Kapičky potu mi stékaly po nose.

„Olivere, chlapče, vrať se.“ Snažil jsem se domluvit tělu, ležícímu přede mnou, jako kdyby mu to mohlo pomoci. A třeba ano, třeba může. Jeho tvář vyzařovala mír.

„Wille, připrav se.“ Vydechl jsem námahou. Přikývl na srozuměnou. Stáhl jsem se a opřel se rukama o stehna. Připravil jsem se čelit další vyčerpávající sérii. William se dotkl mých rukou ve chvíli, kdy jsem se nakláněl nad tělem.

„Udělám to.“ Řekl a rychle mě vystřídal. Sám byl unavený prožitými válečnými útrapami, ale snažil se neztrácet naději, to je důležité. Ta válka snad nebyla nikoho z nás tady.

Zvládl tři série, když se na něm začalo projevovat vyčerpání. Až nyní jsem si uvědomil, že krev na jeho uniformě patří jemu, ale nemohl jsem s tím teď nic udělat.

Oliver náhle zalapal po dechu a jeho ruce se po nás mdle ohnaly.

„Výborně, hochu, vítej zpátky.“ Změřil jsem mu puls na krční tepně. „Výborně.“ Stiskl jsem Willovi rameno. Sáhl jsem do našich zásob pro deku a Olivera do ní zabalil.

„Wille, pohlídej ho, mluv na něj, udrž ho v teple. Musíme ho dostat do skutečné nemocnice, dál odsud. André?“ Ohlédl jsem se na kolegu.

Vysoký štíhlý chirurg s černou kšticí se na mne otočil, v jeho modrých očích se zračila neskonalá únava.

„Minutku a zařídím transport s někým, kdo ho udrží při životě.“ Pracoval rychle a přesně. Doporučím ho. Může to dotáhnout mezi specialisty na Harley Street.

Přešel jsem k němu, znovu si očistil ruce a pomohl mu dokončit úkon. Do nemocnice pojedou i další ranění, máme pro ně speciální povoz s odpruženými nosítky, i tak to pro ně nebude jednoduché a o dost méně příjemné.

„André, měl bys jet ty.“ Navrhl jsem mu. „Rovnou tam zůstaň a odpočiň si, napíši ti potřebný dokument.“

„Jen jestli to tu zvládneš.“ Usmál se.

„Jistě.“ Přitakal jsem.

Znovu jsem si umyl ruce, abych žádnému ze zraněných nezpůsobil infekci. V některých kruzích se to dlouhá léta považovalo za nepodstatné a nikdo nebyl hnán k odpovědnosti.

Přešel jsem zpět ke dvojici vojáků. Oliver měl zavřené oči a pravidelně oddechoval. Will se nad ním skláněl. „Ollie, pojedeš do nemocnice, za holkama a pak domů, slibuju.“ Šeptal.

„Děkuji..“ Zvedl ke mně oči.

„Charles de Romanet.“

„Děkuji, Charlesi. Slíbil jsem Oliverovi, že se o něj postarám.“

„Svůj slib jsi dodržel. Mám teď na starosti rychlé doporučení, bude to jen minutka. Chlapci odvezou pár nejtěžších případů a můj dobrý kolega André se postará o to, aby byli všichni v pořádku.“

Pokýval hlavou a narovnal se. S povzdechem si promnul rameno. Přivřel oči nad náhlým bolestivým zaškubáním, které pocítil pod svým dotykem. Po jeho kazajce se rozlila nová tmavá skvrna.

Vzal jsem ho za ruku, kterou si tiskl k místu a jemně kazajku rozevřel. Jeho kdysi možná bílá košile kvetla rudou abstrakcí.

„Jak dlouho máš ty šrapnely v sobě?“ Zeptal jsem se ho tichým hlasem, abych neprobudil a nevyděsil jeho přítele. Nevěděl jsem, jestli nás teď může slyšet.

„Pár hodin? Stalo se to, když jsem hledal Ollieho, zmizel v oblaku dýmu. Já, nejsem si jistý, pane.“

„Wille, jsem Charles, jsem jen polní chirurg. Neboj se, dám tě dohromady, jenom to ještě chvilku vydrž.“ Přitiskl jsem mu jeho dlaň zpět na ránu pod ramenem. Zvedl jsem se a popadl kus papíru ze svého stolu. Inkoustovým perem jsem naškrábal krátký požadavek pro velení, podepsal se svým jménem, aby to lépe pochopili a zavolal si Andrého.

Přiběhl z vedlejšího stanu, v ruce kožený lékařský kufřík a převzal ode mě zakrvácený vzkaz.

„André, vyřiď to. Nech mi sem poslat alespoň jednu sestru slečny Nightingalové a pospěšte si. Tihle muži vás teď potřebují více než maminku nebo generála Elphinstonea.“ Otočil jsem se od něj a vrátil se k Willovi. André si schoval dopis do náprsní kapsy své uniformy a rozeběhl se popohnat saniťáky. Společně pak na nosítkách vynesli tři nejhorší případy i s Oliverem. André se postará o to, aby s ním bylo správně zacházeno. V nemocnici bude mít šanci.

„Sbohem, kamaráde.“ Rozloučil se se mnou a zmizel za plachtou stanu.

„Sbohem a hodně štěstí.“ Odpověděl jsem stanové plachtě.

William se nejistě postavil a kazajku si přitáhl blíže k tělu.

„Potřebuji tě mít na operačním stole. Je tam lepší světlo. Pomůžu ti.“

„Ano.“

Odvedl jsem ho ke stolu. V kbelíku u jeho nohou ležely krvavé hadry, použitá gáza a místo trochu působilo jatečním dojmem. Nic, kam by chtěl kdokoliv dobrovolně vkročit. Ve vzduchu se vznášel pach desinfekce, krve a smrti. Suchý pouštní vítr nadouval těžké plátěné stěny a proháněl po zemi prach. Už jsem si na to všechno zvykl, ale pro pacienta, který přišel po svých, to mohl být nepříjemný šok.

Stáhl jsem špinavé prostěradlo, rozprášil po stole kyselinu karbolovou, aniž bych někoho poleptal a natáhl prostěradlo čisté. Zesílil jsem plameny ve dvou lampách na stojanech a posunul je ke stolu. Pomohl jsem Willovi posadit se na stůl a sundat si kazajku i košili.

V zádech neměl nic. Výbuch ho zasáhl do levé horní části hrudníku, šrapnely minuly klíční kost a naštěstí i všechny významné tepny, jinak by tu teď neseděl. Narušily cévy a svalovou tkáň, to spravím i v polních podmínkách. Naznačil jsem mu, aby si lehl.

„Asi jsou dost hluboko.“ Ve tváři se mu zračily obavy a na čele se mu perlil pot. Z několika ran s poměrně čistými okraji vytékala tmavá krev.

„Pohnuly se. Dostanu je všechny ven, ale jen s lokálním umrtvením. Anesteziolog právě odcestoval na dovolenou za děvčaty do nemocnice, nemohu mu to vyčítat.“ Pousmál jsem se nad tou představou.

William se zahleděl na své rány a pak se jeho pohled zastavil na mně. Jeho rty se usmály. „Dělej, co musíš, doktore.“ Svaly v obličeji se mu uvolnily. Vzal jsem tedy do ruky skleněnou injekční stříkačku s bronzovým pístem a stříbrnou dutou jehlou. Umrtvil jsem jedno poraněné místo po druhém. Odvrátil hlavu a zadíval se na můj pracovní stůl, jako kdyby to byl ten nejzajímavější objekt pod sluncem. Pravá ruka bezděčně sevřela okraj operačního lůžka.

„Sděl mi cokoliv, co se s tebou bude dít. Kdyby to moc bolelo, kdyby se ti točila hlava… cokoliv. Vyndám ten největší kus tady nahoře v rameni, zastavím krvácení a ránu sešiji pár stehy. Zabere to chvilku, ale pak budeš zase jako nový.“ Promlouval jsem k němu vlídným hlasem. „Věřím ti. Viděl jsem tvou obětavost. Není to nic, co by mne rozrušilo tak, jako chvíle tam venku.“

„Chceš o tom mluvit?“ Zeptal jsem se ho, zatímco jsem pracoval.

„Ano.“ Vydechl a přivřel oči, jako kdyby vzpomínal na to, co se stalo.

„V jeden moment jsme stáli na bitevním poli bok po boku a v další nás jeden od druhého odtrhl nepřátelský granát. Vymazal nás ze světa. Tehdy.. tehdy se zničí vše, čím jsme byli. Naše touhy, naše sny, celý náš život od toho prvního nadechnutí. Nejhorší chvíle a největší daň za další válku. Jsme jen pouhé figurky na šachovnici a historie na nás jednou zapomene.“

„Ano. Snažím se však zmírnit nekonečně krutou lidskou povahu tím, co dělám.“ Zareagoval jsem a soustředil se na úzké chirurgické kleště a na střepinu v ráně. Vytáhl jsem ji velice pomalu a rozlévající se krev vysušil kusem gázy s antiseptickými látkami. Na nedostatek moderních materiálů jsem si nemohl stěžovat.

„Jak jsi na tom?“ Zeptal jsem se, když během procedury mlčel a téměř nedýchal napětím. „Dýchej, prosím.“

„Snažím se, snažím.“ Zašeptal.

„To byla ta nejhorší.“ Střepina cinkla o kovovou nádobku.

„Teď ti ránu sešiji, nic neucítíš, neboj se.“ Vzal jsem do ruky zahnutou jehlu s chirurgickou nití.

„Nebojím se.“

Když jsem dokončil první šití, musel jsem si na pár vteřin odpočinout a sebrat síly. Pracuji už 16 hodin a nerad bych něco pokazil.

„Wille, jsi pořád se mnou?“ Zeptal jsem se ho a připravil si úzké kleště.

„Hmm, hmm..“ Zamumlal, stále svíral okraj stolu, jak se vyrovnával se situací.

„Co kdybys mi pověděl, co chceš dělat, až tohle všechno skončí?“ Rukou jsem se dotkl okolí další rány. Protože nezareagoval, přistoupil jsem k operaci.

„Vypít alespoň jednu láhev té nejlepší skotské whisky.“

„To by se dalo zařídit. A dál?“ Usmál jsem se pro sebe. Skotskou miluji. Nevyvedlo jej to z míry, protože pokračoval, zatímco jsem zachytil další střepinu do kleští.

„Chtěl bych učit historii, tak jak se opravdu odehrála. Nechci, aby lidé zapomněli. Miluji historii, knihy, muzea, staré věci, nádheru, kterou umělci dokáží tvořit, nebeské symfonie, úžasné obrazy, antickou krásu, hodnou těch nejhonosnějších výstavních síní.. a pak tu leží a krvácí.. aach.“ Uniklo mu zasténání, když jsem vyndal další střepinu. Byla pokroucená a vzniklými háčky podráždila nervy, které přicházely k sobě.

„Už je venku, musím ti znovu podat anestetikum.“

„Nepodávej.“

„Jsi si jistý?“

„Ano.“ Otočil se na mě.

„Dobře.“ Vzal jsem tedy znovu do ruky kleště.

„K té historii.“ Zadíval jsem se na zbývající rány a začal na nich pracovat. On hlavu neodvracel a rozhodl se čelit situaci. „Mám v Londýně pár dobrých přátel, jejichž smýšlení je.. dalo by se říci, že je pokrokové. Mohu tě mezi ně uvést. Sám miluji historii, umění i vědu a věnuji se nevšedním věcem, jako je archeologie, či nevšedním legendám a pátrání po zrnku pravdy.. Počítám, že hlavní město časem opustím, ale ještě bych rád procestoval svět a prozkoumal pár zkazků.“

„To zní jako sen. Už chápu, proč se jmenuješ Teàrlach.“ Projevil znalost skotské gaelštiny. „Jsi opravdu svobodná duše.“

„Mohu si to dovolit a po ničem jiném netoužím.“ Zbavil jsem jeho tělo poslední střepiny.

„Tohle je poslední.“ Oznámil jsem mu stručně.

„Charlesi, myslíš to s tím Londýnem vážně?“

„Jistě.“

„Rád bych přijal tvou nabídku.“

„Napíši ti doporučení a adresu hned, jak dám spočinout své znavené schránce.“ Dokončil jsem šití poslední rány. Pomohl jsem mu posadit se a překryl jsem rány čistými obvazy.

„Děkuji za všechno.“

„No, no. Je to má práce.“

„A já jsem zase jen řadový pěšák ve službách královny Viktorie. Jeden z mnoha.“ Usmál se.

„Řadový pěšáku, zdědil jsi lůžko po svém příteli. Chystám se obejít své pacienty a postarat se o ně. Do rána se trochu, bude-li příznivo, prospat a ty bys měl udělat totéž. Ber to jako radu od lékaře.“ Opláchl jsem si ruce a podal mu deku, zatímco seděl na okraji stolu.

„Můžu ti pomoci. Nedokázal bych teď spát.“

Uvažoval jsem.

„Ano, možná bys mohl. Vezmi si z věšáku čistý plášť a vydesinfikuj si ruce.“ A nakonec proč ne? Docela se osvědčil a mně už těžkla víčka. Když jsem o hodinu později usínal ve svém skromném stanu, William se ještě staral o raněné, aniž by při tom myslel na sebe. Chápal jsem jej. Jeho přítel má ještě před sebou těžký boj. S podobnými myšlenkami se nikdo z nás nechtěl utkat. Já však padl vyčerpáním a mé tělo se zcela vypnulo. Přišel spánek beze snů.

***

nahoru ^

Otázky bez odpovědí

Zalapal jsem po dechu a má mysl se zmateně vynořila z živé vzpomínky. Nejprve jsem si neuvědomoval, kde jsem. Mé oči však rychle přivykly tmě. Viděl jsem docela zřetelně kamenný klenutý strop sklepení, vchod, kterým jsem vešel i hrob, který jsem otevřel. A pak.. Co se stalo pak?

Přetočil jsem se ze zad na bok a opřel se o loket. U zdi ležel můj Remington. Natáhl jsem se pro něj. V komorách chyběly dva náboje. Ano. Střílel jsem a rány mne na chvíli ohlušily.

Posadil jsem se a opřel si čelo do dlaní. V místnosti byla sice naprostá tma, tak jsem si to alespoň pamatoval, ale já v ní viděl zcela zřetelně a ani to ticho nebylo stejné jako předtím.

„Měl bych být mrtev.“ Zkonstatoval jsem. Opatrně jsem se dotkl svého hrdla. Pod prsty mne zaškrábaly prameny vlasů, slepené krví a prachem, kůže však byla jemná a neporušená.

„Ach bože.“ Pomalu mi docházelo, co se stalo. Nezapomněl jsem. Nezapomněl jsem na nic z toho, co mi udělal. Pohotově jsem se zvedl ze země a s Remingtonem v rukou jsem se otočil k hrobce. Srdce mi bilo o závod, ale mysl mi říkala, že hrob najdu prázdný. Musel jsem se přesvědčit, a tak jsem se opatrně přiblížil. Vskutku v něm nikdo neležel. Nevím, co jsem očekával, budu muset začít svým novým instinktům věřit. Nenapadal mě jediný pádný důvod, proč by zde zůstával.

Schoval jsem zbraň do pouzdra, posbíral své věci a otočil se k východu. Sluneční paprsky ozařovaly podlahu pod otvorem ve stropě chodby. Napadlo mě, jak dlouho jsem byl asi mimo? Den, týden?

Váhavě jsem se přiblížil ke světelnému kuželu. „Co když..“ Natáhl jsem před sebe ruku bez rukavice a zářivé světlo zalilo mou dlaň. Cítil jsem teplo podzimního slunce a vnímal jsem jemnou zlatavou auru, vyzařující z mých prstů. Zcela okouzlen jsem se vyšvihl ven a slunci nastavil svou tvář. Mé zornice se okamžitě přizpůsobily dennímu světlu a svět se rozzářil barvami nepředstavitelných odstínů.

Stromy okolo mě emanovaly stříbřitě. Když jsem chtěl, viděl jsem hvězdy a cítil veškerý život, který mne v pralese obklopoval. Prošel jsem peklem, abych spatřil skutečnou krásu? Ale proč? Proč? Protože jsem za celá staletí jediná bytost, která vztáhla ruku na jeho hrob, kde měl spát už navždy? Hlavou mi vířily tisíce otázek bez odpovědí.

Rozhodl jsem se však pro návrat domů. Neexistovalo nic, co bych mohl udělat, ani způsob jak zastavit jeho expanzi. Jestliže William přicestuje a bude mi ochoten naslouchat, možná se nám podaří naplánovat další postup. Nebyl jsem si však jist, zda bude u mě v bezpečí.

Nechal jsem tedy místo posledního odpočinku mého bývalého já daleko za sebou a vrátil se do zámečku. Můj kůň postával na příjezdové cestě a otrhával ze zplaněných růží lístky. Když si mě všiml – zastavil jsem se u průchodu ke stájím a zadní terase, zafrkal a prohlížel si mne vědoucíma očima.

V mnohých ohledech jsem teď mohl být hrozbou i pro něj. Kdyby dostal strach, mohl by mi utéct a už bych jej nikdy nechytil.

Vyzařoval jsem však klid a čekal, zda přijde sám. Opřel jsem se o zídku. On váhal jen chvilku. Rozhodl se, že je pro něj zajímavější zjistit, co jsem zač a také, jestli nemám něco v kapse. Jeho hnědá srst se ve svitu slunce krásně leskla a jeho aura svítila podobně jako les, který nás obklopoval.

Přiklusal a zastavil se přede mnou. Zvedl jsem dlaň a on se jí dotkl nozdrami. Znovu tiše zafrkal. Pomalu jsem ho pohladil po líci. „Vrátil jsem se. Neboj se mě.“ Neutekl. Dobrá zpráva pro mě i pro něj. Postaral jsem se tedy o svého věrného koně.

Když přišla řada na mě, vzal jsem to rovnou k jezeru. Mezi břehem a mým domem rostl pruh lesa a vítr šuměl ve větvích. Na oblázkové pláži jsem se svlékl do spodních kalhot a vstoupil jsem do studené vody. Pomalu mi stoupala ke kolenům, nad bedra a k ramenům. Zaklonil jsem hlavu a ponořil se pod hladinu.

Zaschlá krev v mých vlasech se pomalu rozpouštěla a stoupala vzhůru v pramíncích, stáčejících se v proudech vody. Sluneční paprsky protínaly vodní masu až na dno a třpytily se okolo mě. Nechal jsem se chvíli nadnášet a užíval si stavu bez tíže. Ten můj mi byl záhadou. Bilo mi srdce, ale nadechnout jsem se ani jednou za celou dobu pod vodou nemusel. Dlel jsem v náruči ledového vodního živlu a vůbec mi to nevadilo. Nemělo by to fungovat, ale jeho krev mi dala něco, co se naprosto vymyká lidským měřítkům. Bral jsem to tak, jak to bylo. Našel jsem zde svůj osud.

Vynořil jsem se nad hladinu a dlaněmi jsem přejel své vlasy, abych z nich vyždímal co nejvíce vody. Vystoupal jsem na břeh a usadil se na improvizované kamenné lavici, kde jsem čekal, dokud trochu neoschnu. Všímal jsem si, že mé jizvy, posbírané za celý můj dosavadní život, jsou pryč a že je má pokožka bledší než obvykle. Regenerace probíhá rapidní rychlostí. Bylo mi ovšem jasné, že to není zadarmo a že se platí tím nejvzácnějším – krví. A to z cizího zdroje.

„Nechci nikomu ublížit.“ Zašeptal jsem, hledíce za obzor. Ale cítil jsem, že se někde hluboko uvnitř skrývá má temná upíří podstata a že to jednou budu muset začít řešit. Možná, že nejbližší jatka jsou odpovědí, kterou hledám. Nebo lov v lesích někde daleko v horách, aby stopa nevedla až sem. A co bude s mou profesí, to jsem si netroufal odhadovat. Ještě stále jsem polní chirurg, i když už na misích nepůsobím

Tichý hlásek mi našeptával, že mne třeba žádná budoucnost nečeká, že to byl omyl a on – ten, který mne stvořil, to přijde napravit. Rozhodl jsem se onen hlásek ignorovat jak pro dobro své, tak pro dobro svého duševního zdraví.

Přemýšlel jsem, dokud nepadla tma, pak jsem se jako přízračný duch odebral domů a dal do pořádku své věci. Zatopil jsem si v hlavním krbu. Miluji oheň v krbu, teď pro mne bude pojítkem s mou lidskou minulostí. Bude tu hořet každý večer, dokud se tu neukáže můj nejlepší přítel Will a pak se mu všechno pokusím vysvětlit. Po malých dávkách. Nechci o něj přijít. Obávám se však, že budeme muset vyřešit nesmrtelnou hrozbu anebo při pokusu o to zahynout. Nechám tomu volný průběh. Sledoval jsem plameny v krbu a pomalu se pohroužil do říše snů, hypnotizován jejich mihotavým světlem. Pocítil jsem vůni horkého pouštního písku.

***

nahoru ^

Sny

Nerozuměl jsem, co na nás křičí, ale jejich hrozivé zbraně napovídaly, že je náš osud zpečetěn. Ještě, než mne vyvlekli ze stanu, stihl jsem ukrýt svůj revolver pod v horečce spícího Williama. Všechno se pokazilo během noci, kdy se rozprchlí Afghánci seskupili a rozhodli se zaútočit na naši nepočetnou posádku, která měla za úkol chránit zdravotnický personál a odvážet ošetřené a těžce raněné vojáky od frontové linie. Tak moc jsem se snažil zachraňovat životy.

Sobě, ani zdravotní sestře Amélii jsem však pomoci nedokázal. Cizí vojáky předcházela krutá pověst o dobíjení raněných.

Klečeli jsme v prachu pouště s rukama za hlavou. Amélie nepřítomně hleděla do země a ve tváři nedala znát strach. Já klečel asi tři stopy po její pravici a díval jsem se do drsných snědých tváří pouští zocelených mužů. Bylo jich celkem pět. Posměšně si nás dva měřili. Měl jsem strach o Amélii. Doufal jsem, že bych snad mohl alespoň jednoho zneškodnit, než mne zabijí.

Dva z nich přivlekli přeživšího důstojníka se zakrvácenou hlavou a hrubě jej povalili na zem. Jejich velitel cosi říkal a ti dva se ho chystali propíchnout svými bodáky. Pomalá a bolestivá smrt. Chtěli nám dokázat, jak je naše práce zbytečná a že nejsme nic víc než prach u jejich nohou.

Nevydržel jsem to a vykřikl, ať jej nechají. Vrhl jsem se k němu, abych ho zaštítil vlastním tělem, ale tvrdá rána pažbou do spánku mne obrátila naznak a kinetická energie projektilu z jedné ze zbraní mne strhla stranou.

Amélii v očích stály slzy. Pomalu ke mně natáhla ruce a přitiskla je k prudce krvácející ráně pod pravou klíční kostí. Jasně červená krev jí protékala mezi prsty. Bál jsem se, že ji za to zbijí.

„Amélie.“ Hleděl jsem jí do očí. „Buď statečná, holčičko.“ Periferně jsem vnímal, jak se Afghánci dohadují nad nastalou situací. Jako doktor jsem jim mohl být k užitku. Takhle dalece ale neuvažovali. Někde hluboko v nitru jsem doufal, že jsem dostatečně odvedl jejich pozornost od zabíjení.

K mým uším dolehly dva výstřely a po té žuchnutí dvou mrtvých těl. Ten zvuk jsem poznal bezpečně, byl to můj Remington a pětačtyřicítkový kalibr Long Colt nábojů. Smrtonosná zbraň, kterou jsem měl pro svou obranu. William má přesnou mušku.

Do zbývajících nepřátel jako když uhodí. Rozprchli se do všech stran. William stihl věčným spánkem uspat i samozvaného velitele skupinky. Za zbývajícími „hrdiny“ stoupala oblaka prachu, to už jsem ale neviděl. Ještě jsem stihl zaznamenat, jak si vedle mne kleká William. Z očí mu svítil strach.

„Wille,“ obrátil jsem k němu tvář, „Budu potřebovat transfuzi, musíte.. zasta..vit..“ Začala se mi točit hlava ze ztráty krve. Cítil jsem, jak mou váhu zvedá do náruče.

„Odnesu tě dovnitř. Amélie, drž ruku na ráně, pomoz mi!“ Kulka zaškrábala o kost. Třetí pár rukou mne držel pod nohama a společnými silami mne dostali do nemocničního stanu. Museli pracovat rychle, jinak vykrvácím.

„Postarám se o ránu.“ Ozval se Améliin měkký hlas, zazněla v něm starost o mou zesláblou tělesnou schránku.

„Připravím transfuzi.“ Zaslechl jsem Willa. Jeho hlas se vzdaloval. Třetí člověk – voják, kterého chtěli před našimi zraky zmasakrovat – Joseph se jmenoval, se zeptal, co má dělat. William se vrátil.

„Budeme potřebovat vaši krev. Jste zdravý?“ Oznámil mu a rovnou se ho zeptal.

„Jistě, ano.“ Odpověděl Williamovi Joseph.

„Přineste si stoličku a vyhrňte si rukáv na pravé ruce. Nebojte se. Pomůžete prvotřídnímu chirurgovi zpět mezi živé. Nenecháme ho v tom.“ Cítil jsem letmý dotyk dlaně na tváři a bolest v rameni. Lokální umrtvení. Tohle si užiji.

„Vitální funkce?“ Amélie. V hlavě mi vyvstal obraz její veselé tváře, z níž na mne hleděly hnědé oči a její plné rty se smyslně usmívaly. Neposedné pramínky vlnitých hnědých vlasů vyklouzly zpod sesterského čepečku a šimraly mne na tváři.. nebo se mi to jen zdálo?

„Tep nitkovitý, dech mělký. Ztratíme ho.“ To byl William. Měl horečku. Jedna z ran se zanítila. Měl ty střepiny v těle moc dlouho…

„Napíchni žílu, Wille. Je čas.“ Její sladký hlas. Bolest. Zima.

„Zůstaň s námi, Charlesi, zůstaň.“ William. Chtěl jsem mu říct, že část mne ještě žije.

„Amélie, pořád ho ztrácíme.“ Will.

„Už to budu mít.“ Amélie.

Něco cinklo. Kov o kov. Tělo se zachvělo.

„Mám to!“ Vítězný pokřik.

„Josephe, vystřídám tě. Potřebuje více krve. Stoupni si za jeho hlavu a sleduj jeho dech. Polož dva prsty sem a sleduj jeho tep.“

„Ano, pane.“ Dva prsty na mé krkavici. Ještě žiji. Wille, máš horečku.. Zašeptal jsem v duchu.

„Jaké je riziko, Amélie?“ Zeptal se.

„Zachráníš mu život.“ Odpověděla věcně.

„Jdu na to.“ Sevřel mi dlaň a dal mi svůj život. Nemusím jejich krev přijmout. Alternativy však neexistovaly.

Když jsem se následující den probudil, spatřil jsem nad sebou tři ustarané tváře. Willa a Josepha po levici, Amélii, kontrolující operovanou ránu po mé pravici.

„Vy jste se o mě báli?“ Zašeptal jsem nezřetelně.

„Charlie, vítej mezi živé.“ Amélie mne v dojetí objala, Will mě poplácal po rameni a Joseph se usmíval jako sluníčko.

„Všechny nás odvezou ještě dnes. Tobě a Willovi dopřejí pobyt v nemocnici a pak budete možná repatriováni a pojedete domů do Anglie.“ Oznámil nám světlovlasý voják Joseph, jehož odvaha neopustila a zasloužil se o záchranu jednoho polního chirurga.

„Ano, ale rád bych pokračoval ve své práci tady. Obávám se však, že má rekonvalescence nějaký čas potrvá.“ Otočil jsem hlavu ke svému pravému rameni. Oblast byla trochu oteklá, zřetelně jsem viděl stehy, držící vstřel pohromadě. Hrál všemi barvami modřin. Zkusmo jsem zahýbal prsty na pravé ruce. Vše se zdálo být v normě. Oddychl jsem si. Slečna Amélie mě důvěrně pohladila po tváři.

„Očistím to a převáži. Joseph nás ohlídá, zatímco raněné přesouvají pryč.“ Pousmála se a dala se do práce. Nevypadala vůbec, že by na ní včerejší zážitek zanechal následky.

„Půjdu střežit perimetr.“ Ozval se Joseph a jal se k odchodu.

„Josephe, děkuji.“ Zachraptěl jsem.

„Za málo, pane. Nikdy nezapomenu, že jste mě tam bránil.“ Naše pohledy se setkaly, bylo v nich vzájemné porozumění. Přikývl jsem.

William mi mezitím připravil něco k pití. Použil gumovou hadičku z lékařských zásob místo slámky a přinesl mi to k lůžku.

„Amélie?“ Zeptal se.

„Můžeš. Rána se dobře zatahuje. Nic nemusím otevírat a on teď potřebuje tekutiny.“

Dal mi napít. Cítil jsem v tom citronovou šťávu, trochu soli a cukru. Každopádně mému krevnímu oběhu to pomůže.

„Přinese ti i chlebovou placku, viď, Wille?“ Amélie měla opravdu tuhý kořínek a rozdávat lidem úkoly jí nečinilo potíže. A Will to bral tak, jak to přicházelo. Chtěl bych je mít oba v týmu, ale vím, že to nepůjde.

„Pro vás cokoliv.“ Zareagoval a odešel pro skromné občerstvení. On nás zachránil nakonec všechny. Rozhodl jsem se, že jim to řeknu. Protože ve válce nevíme dne ani hodiny. Když se vrátil s pár plackami v papíře, Amélie už byla hotová i s převazem. Bolelo to, ale zachoval jsem chladnou tvář. Věděla to, ale nijak to nekomentovala.

„Tady. Pětihvězdičková snídaně z armádních zásob. Nešetřili na nás.“ Will mi kousek placky vložil do ruky.

„Wille, Amélie.“ Oslovil jsem je s plackou v ruce, s holým zafačovaným hrudníkem a v horizontální poloze na úzkém armádním lůžku. Pro proslov ideální. Oba věděli, co chci říci, bylo to na nich vidět.

„Chci.. ne. Já vám děkuji za záchranu, za nezlomného ducha a za chladnou hlavu v těžké chvíli. Nemusel jsem tolik riskovat, ale nemohl jsem jinak. Kdyby záleželo jen na mně, rád bych vás měl ve svém týmu oba dva. Bylo by mi ctí sloužit po vašem boku vyšším cílům.“

Williamovi trochu zrudly špičky uší, nebo to bylo způsobeno pouštním sluncem a Amélie. Amélie se jen pousmála.

„Chtěla bych být lékařkou.“

„Ano, vím. A chceš toho dosáhnout sama. Doba už se naštěstí mění. A proto tu všichni jsme.“

„Děkuji, Charlesi.“ Políbila mne na tvář. Cítil jsem jemnou vanilkovou vůni s příměsí orientálního koření.

„Tvou nabídku jsem přijal už dávno. Bude mi ctí. A prosím omluv mne, že tě nepolíbím. Za to ti však pomohu sbalit tvé skromné lékařské statky. Naše mise zde brzy skončí.“ Jeho pohled zabloudil kamsi do dálky. „V nemocnici se o nás postarají.“ Myslel na svého přítele. Zprávy sem nepřicházely a kdo by ve válečné vřavě řešil osudy řadových vojáků, když se musí plánovat další postup. Další jistě smysluplná bitva, další prolévání krve.

„Wille, Oliver měl šanci. V nemocnici o to větší. Neztrácej naději.“ Povzbudil jsem jej.

„Ano, vím. Najez se, postarám se o naše věci.“ Odešel.

„Všichni jsme někoho ztratili, i když jsme se znali jen krátce. Válka lidi buď pevně stmelí anebo je nadobro rozdělí.“ Amélie znala Willův příběh, aby věděla, že mu může důvěřovat. Věděla i to, že je William více filozof než zabiják, ale své kvality prokázal i v boji. Náhodní bezejmenní hrdinové jsou ti, co by si zasloužili řadu ocenění. Purpurový kříž královny Viktorie, udělovaný za chrabrost a sebeobětování, kupříkladu.

„Amélie.“ Oslovil jsem ji, když jsem dojedl svůj příděl.

„Neměl bys ještě vstávat.“ Otočila se ke mně od poklízení obvazů a desinfekce.

„Nečinnost není mou silnou stránkou.“

„Všimla jsem si.“ Pomohla mi posadit se na okraj lůžka.

„Tu ruku ti zafixuji, vydrž.“

Chtěl jsem ji narovnat, ale jak jsem natahoval předloktí, klíční kost zaprotestovala. Stiskl jsem čelisti a zanechal marných pokusů. V šátku, uvázaném za krkem, mé ruce bude lépe. Dostal jsem k tomu i košili a vojenskou kazajku se založeným rukávem, aby se nikde nepletl. Mohl jsem alespoň poklidit svůj dočasný stůl. Když se Will ukázal s mým vakem, nebyl nijak vyveden z míry tím, co viděl.

„Nechtěl mi dělat pacienta.“ Okomentovala to Amélie.

„Já se ti divím, Charlesi.“ Amélie se zavěsila za Willovo rámě a našpulila rty. Trochu mne polilo horko.

„Tohle by měl jistě rád u sebe.“ Will jí podával kožený opasek se stehenním pouzdrem, v němž vězel můj Remington. Jistě. Jednou rukou to nezvládnu a oni jsou na mě dva.

„Nechám vás. Pomohu ostatním.“ Tajuplně se pousmál a odešel na druhý konec stanu ke zbývajícím raněným.

Amélie se zase chopila příležitosti mě opečovávat a široký opasek mi připnula kolem beder. Šňůrku od pouzdra mi zavázala na uzel, aby se neuvolnilo. Bezděčně se mne při tom párkrát lehce dotkla, jistě náhodou. Má tepová frekvence poskočila do vyšších obrátek. Stála tak blízko, tak blízko, vůně vanilky, inteligentní oči, jemné rysy a štíhlé ruce..

Abych zachoval dekorum, nebo alespoň jeho zdání, nechal jsem ji udělat první krok. Zvedla ke mně oči, její dlaň spočinula na mé hrudi, cítil jsem její teplo.

„Charlesi.“ Zašeptala tak tiše, abych to slyšel jen já. Pohladil jsem ji jemně po tváři a upravil neposedný pramínek vlasů. Uvnitř mne cosi rvalo na kusy.

„Po tomto už se neuvidíme.“ Její drobná ruka doputovala k mé šíji.

„Já vím.“ Její rty mne vyzývaly, abych to udělal. Pomalu jsem se k ní sklonil a zdravou rukou ji chytil kolem pasu. Neuhnula. Přitiskla se ke mně v nevyslovené žádosti a naše rty se spojily. Slíbal jsem jí růž a nemohl se nabažit něčeho tak obyčejného a zároveň tak krásného, jako je něžný lidský cit. Když se odtáhla, řekla mi: „Měla jsem strach. Ale teď už se nebojím. Půjdu za svým cílem. Tvá odvaha a obětavost mi budou inspirací.“ Konečky prstů se dotkla mých rtů a znovu je políbila.

„Sbohem, holčičko, buď statečná.“ Zašeptal jsem jí do ucha, s tváří v jejích vlasech.

Kusy uvnitř mě se pomalu snášely k zemi a pohasínaly.

„Odjedu s předposledním konvojem. Budou mě potřebovat u Kábulu.“ Povzbudivě mi stiskla dlaň, mne však bodlo u srdce.

Díval jsem se za ní, když odcházela vedle nosítek s vojákem v bezvědomí. Budou v dobrých rukou.

„Charlesi, pojď, jsme na řadě.“ Vytrhl mne z přemýšlení William, nesoucí můj vak a svou malou polní. Více toho neměl. Já se ještě z nostalgie ohlédl za vojenským stanem, kde jsem zachránil životy desítkám zraněných vojáků a vykročil po Williamově boku k povozu. Cestou jsem na korbě usnul s hlavou opřenou o Willův klín. Cítil jsem se slabý a prázdný. Jeho dlaň mne hřála na tváři. Držel mne, abych se při projíždění kamenité cesty neuhodil o vůz. Byli jsme tu jen my dva a Joseph seděl na kozlíku. Vymínil si, že to on nás odveze do cílové destinace. Důvěřoval jsem jim a celou cestu jsem spal.

***

William mi tehdy zůstal po boku, stal se mým dobrým přítelem a spolupracovníkem. Oliver prodělal několik operací a nakonec byl repatriován a v bezpečí se dostal domů do Anglie. Joseph dál sloužil u zdravotníků, chtěl dát svému životu stejný smysl jako tehdy já. André si otevřel soukromou praxi v londýnské Harley Street, kam jsem mu občas chodil vypomáhat. Slečna Amélie se stala profesionální sestrou v řadách Červeného kříže a dál působila na misích. Do konce války se naše cesty už nestřetly. Všechno se mi vrací ve snech. V těch nejhlubších, když se rozhodnu, že budu snít. Pamatuji si všechno, snad bych mohl začít o oněch událostech psát a zaznamenat je tak pro budoucí generace…

The End

nahoru ^