Poslední únorový den na Lovoši

Podívala jsem se ráno z okna a nestačila se divit, cožeto je na všem za bílou pokrývku. Že by dorazil onen mýtický sníh, o kterém jsem v poslední době slýchala v legendách z dalekých krajů, kde se nečeká na zimu do jara?

Za kontinuálního žvýkání snídaně jsem se oblékla, popadla jsem fotův přístroj, který se mnou přežil libové počasí v Ralsku a vyrazila jsem ven. Kdybych vstala trochu dřív, nemusela jsem se brodit po kotníky v břečce, ale byla sobota ráno, poslední únorový den a nešlo jinak.

Břečka mne provázela vpodstatě až pod sedlo Lovoše, kde se cesta dělí na vrchol, na Kybičku a dolů do Opárna. Bahno bylo hluboké a jeden musel být ve střehu. Na lovoši panovala mrznoucí mlha, na všem se třpytila vrstva ledu a větve ve větru cinkaly o sebe. I sníh zde byl promrzlý a uhlazen ledovým větrem.

Udělala jsem pár cvaků a videí, abych měla v památníku důkaz, že ten sníh tedy konečně dorazil ve větší vrstvě než byly předchozí náznaky poprašku. Již hojně odtával. V chatě jsem si zakoupila pohlednici a otiskla razítko do nového blbníčku.

Cesta zpět se ukázala dokonce krapet náročnější. Ještě jsem to vzala přes Kybičku a skálu, je tam celkem hezký les. Na přístupové cestě ležely stále jen mé stopy. Při sestupu jsem si už schovala foťák, aby se nestalo, že až mi to pojede, se mi při tom třeba nerozbil. Silový trénink na svaly, jenž obvykle slackují někde v křesle, trval přibližně hodinu, no a dole už se zvedala mlha a ze sněhu zbyly pouze potoky vody na cestách.

Video

Foto