Podzemní továrna v roce 2018

S průzkumnictvím této konkrétní destinace jsme začali už v roce 2013. Od těch dob čas od času zdokumentujeme stav věcí. A stejně jako před dvěma lety i tentokrát přijela výprava z Moravy (v hojném počtu jednoho ks fotografa). I má výprava byla zpočátku poněkud malá. Později se na jedné z křižovatek u výrobních sálů rozrostla o Indyho, který neváhal, nasedl do urbexwagenu a přiřítil se k dolu.

Zpočátku jsme si s moravským fotografem, na jehož galerii určitě časem ráda odkáži, vystačili sami. Oprášila jsem svou ručně načmáranou minimapu a krátce po deváté hodině jsme vyrazili směrem ke kartotékám a prvnímu jezírku, které bylo poněkud vyschlé, ale někdo si tu postavil molo z kamení, takže ti lépe obutější z nás mohli jít nahlédnout až za roh.

Ještě chci podotknout, že tohle celé byla hurá akce, že mi nestihli dovézt nové gumáky. Minuli jsme se o celou půlhodinu. Ale hurá akce to byla parádní. Tentokrát jsem si vzala hlavně gopro s flexibilním gorilla podem a cosi mě osvítilo a já jsem se rozhodla vyzkoušet noční časosběrný režim. Je to ideální záznamové zařízení pro dokumentaci fotografování na obzvláště dlouhé časy, kdy jsou lidi nějakou dobu na jednom místě. Ve videu bude krátký úsek věnovaný právě veškerému časosběrnému materiálu. Také jsem natáčela, ale hodil by se mi lepší osvit, hoden paprsku z Hvězdy smrti.

Honza si mezitím přefotil, co potřeboval. Koukala jsem, jak se taková pěkně nasvícená fotografie vlastně peče a kutí a že se u toho člověk dost naběhá. A není nad dálkové ovládání. Na křižovatce před chodbami, vedoucími ke sloupovým sálům jsme se sešli s Indym, který mezitím dorazil na místo činu, třikrát se vracel k autu, aby nic nezapomněl a i proviant donesl, takže jsem místy užírala ze všech přítomných batůžků – děkuji :D. Ještě chci podotknout, že my v podzemí bordel nenecháváme a odpadky si odnášíme, není nic lehčího než prázdný obal od jídla a nic snadnějšího, než ho strčit do kapsy a udržet tak toto místo čisté.

Přes kvalitní závaly a pod krásnými převisy jsme se dostali do hlavního sálu, kde proběhla další fotopřestávka, stejně tak na této křižovatce a v dlouhém tunelu za křižovatkou. To jsou místa, kde bych si také ráda ještě jednou pofotila. Nechtěla jsem tahat stativ a řešit osvětlování a pobíhání, když tam pracuje profík. Jestli bude ještě nějaká příležitost, to nikdo neví. Ráda bych, aby byla.

Pomalým tempem jsme se dostali do páteřní chodby D a přes další tunely do naší oblíbené kantýny, kam byla challenge se kdysi dostat. Závaly se všude kupí a vrší a pokud bylo možno ještě někde se před nějakou dobou protáhnout, dnes už bylo zasypáno. Opady jsou čerstvé a hojné. Ve vzduchu se vznáší spousta prachu. Tam, kde navrtali strop, aby ho ukotvili, došlo ke zřícení stropů, protože ty kotvy strop ještě více narušily.

Obešli a pofotili jsme tedy kantýnu a vypravili jsme se k hlavní větrací šachtě, kde se nám dostalo přísunu čerstvého teplého vzduchu zvenčí. Mně, jako laikovi, toto místo přijde docela bezpečné, sice tam možná občas prší, když se sráží voda, ale stropy tam víceméně drží dobře. Další bezpečná stanoviště jsou pod širokými vyzdívkami, kde už nejeden kempoval. Jinak je podzemí vesměs nezdravé místo na pobyt a určitě nikomu nedoporučuji, aby tam chodil koukat, jak padá kamení.

Kamení opadávalo hojněji, než za starých časů. Ozývaly se poměrně hlasité duté rány od větších kusů a sypal se i drobný opad, se kterým jsem se setkala osobně, a tak jsem se raději přesunula, co kdyby to byla předzvěst něčeho většího. Není to žádná prdel, dokumentovat podzemí. Bedlivě jsme pozorovali stropy, kde to visí, jestli to visí, už to spadlo, jak to vypadá na zemi, že je to čerstvé, ještě mokré a nepoťapané. A pak člověk najde bordel od petard a řekne si, jaký retard.. a bordel byl všude, na zemi i na zdech, smutné a ošklivé. Na konec videa jsem šoupla pár snímků z doby před pěti lety, kde chybí mnohá čmáranice a i nejedna vrstva šutráků, takzvaných vík na rakev. Víko na rakev je stav, kdy se urve celý strop a zůstane po něm taková hezky rovná plocha, jak nahoře, tak i dole.

Mám toto průzkumnictví ráda, prolézání starého dolu, přetvořeného na továrnu pro válečnou výrobu. Ještě stále lze objevit artefakty. Prohlédli jsme si nejednu výstavku i s dokumenty. Pár jsem jich vyfotila do památníčku. Prošli jsme všechny stěžejní body, které jsme projít chtěli a přibližně v půl páté jsme místo opustili. Byl to super výlet. Moravská družina odcestovala za dalšími urbexy, já jsem se nechala vysadit doma a Indy, jak se přiřítil, tak zase odkvačil za svými záležitostmi. A teď už k dokumentům.

Na Ríšovi byl spáchán vandalismus největší. Vchod se koncem srpna 2018 dočkal zazdění. Neděkujeme těm, kteří se zasloužili o definitivní zničení této památky z období druhé světové války. A vzdáváme hold těm, kteří se o Ríšu nezištně starali. Kdyby byla zpřístupněna aspoň část jedné chodby, lidi by jim utrhali ruce, přijížděli i ze zahraničí. Kašírovaná výstava někde ve sklepě nemá tu správnou atmosféru ani ten správný dopad, i když snaha se cení, to ano. Jsem zklamaná, že pro Ríšu existují pouze bohužely, výmluvy a házení všech do jednoho pytle, jako obvykle. Můžeme pouze zaplakat nad svými fotografiemi a tajně doufat.

Epické snímky z dílny pana fotografa: https://www.zonerama.com/janmiklosek/Album/4543312.

Video

Foto