Po skluzavce do neznáma

Při návštěvě Moravy jsem se stihla mrknout i na chátrající koupaliště, kam jsem pokaždé zavítala v zimě za třeskutých mrazů. Tentokrát to vyšlo v létě před blížící se bouřkou, která nás dostihla nedaleko Pozlovic. Podlahy v budově u hlavní brány už se propadly úplně prožrané plísní. V chodbičkách a místnostech rostou hromady nepořádku a oknem u záchodků prolézají šlahouny ostružiní.

V převlékárně leží balíky sena a každý trůn je rozbitý nenechavým destruktorem. Sem tam se povalují blednoucí pohlednice, připomínající minulost. Kameny dlážděný chodníček k bazénům a tobogánu lemuje vysoká tráva. Věž tobogánu tiše rezaví v podhradí. Od rušné komunikace ji odděluje jen řada stromů. Desítky metrů dlouhý tobogán jistě nabízel hromadu zábavy. Jeho zatáčky se klikatí vysoko nad hlavou, kam vylézám po mnoha orezlých schůdcích. Vybledlý modrý nátěr se fotogenicky odlupuje a koroze se dere na povrch.

Z věže skluzavky je pěkný výhled na oba bazény. Budovy v zadní části koupaliště pohlcuje les. I tam se půjdu podívat, ale jen krátce nahlédnu do budovy u rezavějící brány, vedoucí na příjezdovou cestu, toho času v šeru pod korunami křovin. Občas se ukáže sluníčko, ale oblačnost je neúprosná. Alespoň nebude takové vedro. Probíhám jednu budovu a rozhoduji se, že k těm dalším už nepůjdu. Nechce se mi brodit křovím a ještě mám před sebou fotografování cestou nazpátek. U auta na mě čekají, takže když to všechno vecpu do půl hodiny, jsem king.

Video

Urbexácké koupálko