Pískomilí bydlení

Zaujal mne článek v prosincovém čísle (r. 2006) magazínu GEO věnující se problematice otupění smyslů a instinktů zvířat chovaných v zoologických zahradách. Autor se v něm věnoval výzkumu, jehož výsledky by měly pomoci v předcházení výše zmíněným defektům. Uzavřený prostor bez možnosti seberealizace má na v zajetí chovaná zvířata závažně negativní vlivy. Budu se věnovat domestikovaným a hýčkaným huňáčům, žijícím v našich domovech a pokusím se navnadit je i vás k akci.

Huňáč gaučový domácí – všichni jej známe. Mívá různé podoby – tvar kočka, pes, morče, činčila, pískomil a celá řada dalších. Mám zkušenosti hlavně s těmi mrňavými chlupatými, a tak tento článek věnuji jim. Chlupáčův život v našem světě je typický svým „všechno dostanu pod nos, ať se mám dobře“. Pravda je ale taková, že pocit uspokojení z dobré péče spíše míváme my – lidé. Ale vciťme se na chviličku do kůže našeho svěřence, chcete-li nazveme to empatií. Jste tam? Fajn. Takže si žijeme, papáníčko dostaneme pomalu už předžvýkané až do papuly, pro které skutečně nemusíme chodit daleko – většinou je to jen do druhého koutu klece. Všechno si to nacpeme do lícních toreb, následuje pár nutných skoků zpět do hnízda a konzumace. Jenže co potom a co předtím a co jinak v té hranaté krabici? Touha po útěku je, zdá se, namístě, ale ta také brzy vymizí a zvířátko se stane letargickým, smutným, znuděným či v horším případě agresivním a začne tropit naschvály nebo onemocní.

Hřiště pro pískomily.
Hřiště pro pískomily.
Hřiště pro pískomily - celkový pohled.
Hřiště pro pískomily – celkový pohled.

Ačkoliv jsme se zamilovali a svým miláčkům chceme přinést i modré z nebe, z neznalosti jim spíše ublížíme. Zvíře ve volné přírodě většinu času tráví hledáním potravy, chráněním teritoria, bojem o svůj život či bojem se sousedními klany. Jeho existence je natolik rozmanitá, že prostým strčením jej mezi čtyři stěny by naše péče neměla skončit. Věřte tomu, že v mnoha případech to tak je a může být i hůře. Z počátečního nadšení z chlupatého drobečka mnohdy člověk přejde jen do nutné péče o něj a z ní často i k jejímu zanedbání, případně k fyzické likvidaci zvířete „vypuštěním na svobodu“ (jsou i další hnusné způsoby). U toho se trochu pozastavím. Ačkoliv má slova nikoho ze židle nezvednou (to už mám vyzkoušeno), přesto musím zdůraznit, že vypustit domácí zvíře ven znamená ve sto procentech případů smrt. Nejen, že zdejší podmínky pro ně nejsou vhodné, ale zvíře už není uzpůsobeno k životu v divočině – zbarvením, chováním, instinkty a tisíci dalšími věcmi. Nebezpečí na něj číhá doslova na každém centimetru krychlovém. A pořídili jsme-li si živoucího-dýchajícího-cítícího chlupáče s rozmyslem, pak jako takoví za něj máme zodpovědnost a povinnost mu zajistit péči – má na ni právo, jakožto živý tvor, což ne každý chápe.

Podzemí z kartonu pískomil časem rozhlodá, ale aspoň se zabaví.
Podzemí z kartonu pískomil časem rozhlodá, ale aspoň se zabaví.

Budu předpokládat, že jsme všichni za jedno a chceme, aby se měl skutečně dobře a bereme v potaz jeho naturalitu. Lidská měřítka zde nemají místo. Vždy mě bavilo a bavit bude, pozorovat je, jak se hemží, přetahují se o vydobytou potravu, či prolézají a zkoumají nové a nové věci. Uznávám, že tenhle televizní kanál je velmi uklidňující a já si můžu vesele pochrochtávat, že se jim žije dobře. I zvíře může být happy. Když vám důvěřuje, nebojí se být ve vaší ruce a nebojí se vám vlézt za krk – skvělý výhled, když takhle trotlí často, je šťastné. Když se může vyřádit je ještě šťastnější. Jednotvárné klece jsou out. Dopřejte mu mnohovrstvou zábavu.

Ačkoliv výrobci to stále ještě nepochopili, umělé barevné hračky k vašim miláčkům NEPATŘÍ. Divoká barevnost dotyčných věcí lahodí spíše lidskému oku a materiály, použité na jejich výrobu zase nelahodí zvířeti ani jeho zažívacímu traktu. Takový ucpaný žaludek, nebo nedejbože perforace traktu zvířeti skutečně neprospěje. Materiály na tvorbu arény jsou nejvhodnější přírodní – tvrdé dřevo, kamení, seno atp. Dejte si také pozor na to, jak vypadají a odkud jsou. Hlavní roli zde hraje především selský rozum a oko. A když máte pocit, že ho nebudete moci často pouštět, propojte několik klecí dohromady. Drenážní roura s rozumným průměrem (aby se mohla dvě zvířátka protáhnout, když se v tunelu náhodně setkají) se zdá být ku prospěchu věci, jenže obvykle se setká s nenechavými zoubky. Tady musíte být obzválšť vychcaní. Rouru je dobré umístit tak, aby vchod směřoval dolů. Zvířeti bude trochu trvat, než se naučí do ní lézt, ale alespoň nebude sedět přímo u vchodu a nebude ho okusovat, musí být tedy dostatečně vysoko nad přistávací rampou. Zafixujte silným pletivem a dráty – drážky roury jsou k jejich upevnění jak dělané. Sklon roury si otestujte sami. Když bude moc kolmo ke kleci, může mít huňáč problém se jí vůbec naučit chodit. Je to individuální. Některé akční typy vám tunelem prosviští během několika minut a někteří méně akční jedinci budou dlouho váhat a když už se dovnitř dostanou, budou se zase dlouho rozmýšlet nad tím kdy a jak z ní vylézt. Mějte s nimi trpělivost, musí si to důkladně osahat. Když se do toho dostanou, budou do roury vyloženě s radostí vyskakovat. Obvykle na to mají dobrou techniku.

Dřevěné domečky pro pískomily jsou fajn.
Dřevěné domečky pro pískomily jsou fajn.

Když už jsme vyhodili umělohmotné klumpy (můžete si je třeba vystavit na poličku), popřemýšlíme, čím je nahradit. V klecích obvykle najdeme spoustu levelů (plošin, chcete-li). Ty umělé, které by jinak chlupáč okousal a pak by mu spadly na hlavu, jsou na nic, dají se nahradit tenkou dlaždicí, provrtanou v rozích a jste-li bezpečnostní maniaci, pak zkontrolujte hrany, nejsou-li ostré, dlaždici zafixujte jak tužšžím drátem, bez umělohmotného pláště, tak úzkými dřívky, které vložíte mezi mříže pod dlaždici. Nezapomeňte ji naroubovat glazurovanou stranou nahoru, ať se to dá mýt, jinak byste se dříve či později setkali s nelibou vůní a to přece nechcete. Dřevo namísto dlaždic by muselo mít nějakou antiadhezní vrstu, s tím asi bude problém. Mezi takto zhotovené plošiny naaranžujte větve z tvrdého dřeva, hodí se z ovocných stromů, nejedovaté samozřejmě. Vánoční stromeček má sice zajímavé architektonické řešení, ale je naprosto nevhodný. I tady si dejte pozor, je-li větev stabilní a nemůže-li se případným pádem zvíře nějak poranit. Když máte pocit, že ho větev vůbec nezaujala, třeba je moc kolmá, změňte souřadnice a rotaci a zkuste dát doprostřed něco dobrého (přivázat, zavěsit, nakydat /med, ovocnou kaši – z jablek, mrkve apod., nikoliv lidskou/ – experimentujte :). Chcete-li, aby vaši namáhavě zhotovenou atrakci využil, musíte ho nenásilným způsobem donutit. Buď bude na konci prolézačky vstup do další části ubikací, nebo něco zajímavého, třeba boudička (také jí raději nějak přivažte, zvířátka dokážou divočit a způsobit zemětřesení šestého stupně Richterovy škály), nebo krmítko.

Boudičky jsou kapitola sama pro sebe. Chlupáč v ní baští, medituje, spí, nebo ji využívá jako rozhlednu. U mých pískomilů slouží keramické domečky pro jednoho, umístěné na nejvyšších levelech jako rozhledna. Méně často jako jídelna, když se chce zvíře uchýlit někam daleko od ostatních a mít chráněná záda.

Dřevěné prolézačky pro pískomily.
Dřevěné prolézačky pro pískomily.

Protože jsou to pouštní zvířata, stavící si labyrinty, je vhodné dát jim také větší boudu na spaní hluboko do hoblin, kam by se mohli prokopat. Hnízdo si sice staví sami a budku nepotřebují, ale v chladnějších dnech ji využijí. Materiály na hnízdo vašeho svěřence mohou zaměstnat na dlouhou dobu. Zkuste rozmístit papírové ubrousky (pokud možno bez divokých barev a vzorů) a kupky sena po celé ubikaci. To mu rozhodně nedá spát dokud je všechny neposbírá a neodnese. To samé udělejte i s jeho krmí. Misky mu nic neříkají. Ačkoliv jsem občas slyšela nějaké hlášky o hygieně a že je miska nutná, není to pravda. Zvířata jsou zvyklá hledat si jídlo sami – tedy v hoblinách či na větvích. Miska je znudí, zahrabou ji a někdy si z ní udělají i toaletu, takže jakápak hygiena a misky. Z talířů jí hlavně člověk, ten se nemusí pídit po jídle v hlíně. To je to lidské měřítko. Jiná věc je se šťavnatým jídlem, ale i to si odnesou do kutlochu. Dávejte ho tedy po malých dávkách, ať někde neshnije a taktéž jej umístěte kreativně, nejlépe někam daleko a nahoru, ať se hezky pro sousto natáhnou, či vyšplhají. Napáječku jim také nějak chytře umístěte, ale berte při tom všem v potaz, nejsou-li v chovu mláďata, nebo není-li pískomil nemocný, v tom případě by ho nějaké honění se za vodou moc netěšilo. A dostáváme se k oblíbené činnosti – sbírat jídlo venku.

Tak jo. Ne. Ne a ne. Tedy žijete-li na vesnici mimo hlavní dopravní tahy a průmyslová centra, pak ano, ale sbírat pampelišku ve městě v parku, kde se venčí každý první pes… a nejen to… fuj. Alespoň je důkladně omyjte a osušte. Větší zábavu ale zvířeti dopřejete, když si bude moci čerstvou zeleninu „natrhat“ sám. Nechte vyklíčit zrnka na vatě, či v květináči a pak mu předložte svou krásnou zahrádku, nejprve ji pokosí a pak se hezky nabaští a o zábavu nám jde především. Nebo ji přivažte ke kleci a chlupáč se na ni vrhne s vervou hladového žraloka, oškube z mříží a zkonzumuje. Podněcujete jeho přirozené chování, zaháníte letargii a udržujete jej v aktivitě! Navíc hrst zeleně vždycky mým chlupáčům udělala nevýslovnou radost a s dychtivostí sobě vlastní ji sešrotovali do poslední molekuly.

Zlatka ve výběhu.
Zlatka ve výběhu.

Papírové prolézačky… V jistém zverimexu jsem si všimla křečka, zaseknutého v rouře. Byla to taková ta hodně úzká dlouhá roura s velmi silnými stěnami. Prodávající byla upozorněna a jali jsme se zahraňovat. Abychom se vyhnuli podobným excesům, dopřejeme zvířeti vzdušné krabice, či trubky od toaleťáku – nejsou tak úzké. Propojování se meze nekladou. Vynechte ale lepidla a podobné záležitosti, protože i to se dá sníst a mnohdy ne omylem. Každé zvíře má tendenci vše ochutnat stejně jako to dělá malé dítě. Kovové spony také musí pryč a zašpiněné krabice od čehosi – technické kapaliny, prací prášky apod. se také nehodí. Jak by asi bylo člověku, kdyby si pochutnal na pracím prášku, že?

Klícky vybírejte s přehledem. Členěné dno (ostré hrany) se lépe hryže, mělké dno zase nestačí. Vchodů by měla mít také více, už kvůli připojování tunelů, nebo nutné evakuaci – jeden nestačí. Má se líbit hlavně zvířeti a chcete, aby v ní bylo vidět. Tak vsaďte na tmavé matné mříže. Světlý povrchový lak, ač původně honosný, později chlupáč obrousí a vám tak zbydou hezké skvrny. Toužíte-li po svítivé růžové klícce, zkuste se nad tím zamyslet ještě jednou – bude tam bydlet on, ne vy. Abyste při jeho řádění zabránili většímu chlívu kolem bydliště, dejte klec do krabice, avšak dopřejte zvěři dostatek světla, pro jeho zdraví je samozřejmě nezbytné a huňáč se na sluníčku bude s oblibou vyhřívat.

Přírodní materiály jsou pro pískomily ideální.
Přírodní materiály jsou pro pískomily ideální.

Samozřejmě se ke kleci dá připojit i terárium s vhodně řešeným poklopem (otvírání jen na jedné části), v teráriu je dobré míti tunely, kameny, větévky, nádobu s pískem či velmi hlubokou podestýlku. Rádi se totiž zahrabávají, což jim klecové dno moc neusnadní. To jsme trochu probrali interiér. Podíváme-li se za zdi ubikace, objevíme netušený prostor, ve kterém číhá nebezepčí. Shrnu to do jedné věty: zásuvky, kabely, elektronika, okna, dveře, vaše nohy, škvíry, schody, jiná zvířata atd. Buď stavíte ohradu – obvykle z pletiva, což obvykle přelezou a měkké králíkářské pletivo časem rozhryžou, nebo je pouštíte na volném prostranství nějaké místnosti. To je vhodnější, nemáte-li na to přímo voliéru – tedy uzavřenou oblast. Zvíře se venku pěkně rozparádí a taková chodba vyloženě láká ke sprintům, driftům a rychlým akcím. Linoleum ale klouže. Koberce zase sají a lépe se cupují. Tady je na vás, kam ho pustíte. Prolézačky a překážky v terénu bude ladně přeskakovat, projede metr dlouhým tunelem, aby se vynořil úplně někde jinde, než byste ho čekali – Houdini by záviděl. Radost z pohybu, radost z akce! To by mohl být reklamní slogan, co myslíte? Sem můžete naházet vše, co se vám do klece nevešlo. A jste-li kreativně založení (už kvůli výrobě levelů) zkuste uplácat něco z keramické hlíny. Ošetřete hrany a důkladně naglazurujte. Fantazii se meze nekladou. Naši se pyšní kmeny s několika vchody, vlastním hradem s cimbuřím a jeskyní či polokruhovými tunýlky a budkami všeho druhu. Když jim do toho poschováváte i nějaké ty mňamky, budou je mít ještě raději.

Zlatka se schovává v keramickém pařezu.
Zlatka se schovává v keramickém pařezu.

Tak jsme huňáče rozdováděli. Chytit pískomila není tak jednoduché, někteří se do klece uklidí sami, jiní vám bez problému vlezou do dlaně a nechají se odnést a ty více plaché musíte buď dlouho přesvědčovat – honit je nemá smysl a navíc je to akorát stresuje, nebo je nechat vlézt do papírové krabice – většinou u nich vítězí zvědavost a tak odchyt až tak moc nebolí. Sami poznáte, jak dlouho je můžete nechat venku, obvykle se někde shluknou a jdou spát, nebo už je prostředí začne vyloženě nudit, stává se, že se sami dobývají do klece, aby se najedli, vyspali apod. Lepší je pouštět je na kratší časové intervaly a častěji, než je nechat venku tři hodiny jednou za měsíc. Nebudete je muset tak dlouho hlídat, aby je náhodou nenapadlo odejít pryč. U nás máme chodbu napojenou na schodiště, když nad nimi má někdo dozor neodváží se ke schodům ani přiblížit, ale jakmile se jim ztratíte z očí, jdou prostě suverénně dolů. Raději na ně tedy dohlížejte.

Zlatka vykukuje z kutacího terária.
Zlatka vykukuje z kutacího terária.

A tj. zatím vše. A na okraj k bezmyšlenkovitému kupování zvířat: sehnat zvíře je jednoduché, ale stokrát si rozmyslete, chcete-li se mu skutečně tolik věnovat. Pořizujete-li ho pro dítě, počítejte s tím, že starání se o něj pak nakonec zbude na vás. Dítěti bych zvíře nikdy nesvěřila, tedy ne tak malé, pokud bych si nebyla jistá, že má nějaký cit pro ten křehký život. Dítě nemusí mít jasno v tom, co zvíře potřebuje. Dvakrát měřte ať se pak nemusíte tolik řezat.