Painkiller: Terrible Pain

Jsem velkým fanouškem počítačových her a filmařiny, ráda si vymýšlím ptákoviny, scénáře, absurdní situace a tak jednoho dne došlo na to, že bychom mohly natočit nějaký krátký film. Kameru už jsem měla nějaký ten pátek, ale prozatím jsem s ní spíše dokumentovala a experimentovala jinak. Napadlo nás s mou neteří Martinou (Painkiller, Wenira..) spáchat něco malého pro začátek a tak:

Natočily jsme filmek lehce inspirovaný počítačovou hrou Painkiller a zaslaly jej do magazínu o počítačových hrách SCORE – do rukou tehdejšího šéfredaktora Mikoláše Tučka – chtěly jsme to jen zkusit – ať se alespoň kucí pobaví na náš účet. Ale co nás nesmírně překvapilo a úžasně potěšilo byla Tukanova reakce. Náš krátký pokus o filmovou tvorbu vyšel na SCORE DVD v září 2004. Tukanovi a všem ostatním patří obrovský dík. Od té doby vznikly ještě další dva díly, které celé Danielovo snažení uzavírají.

Přepis části „scénáře“ na cáru papíru:
2 kostlivci na hřbitově
1. chrápe – sliny u držky
2. se opírá o sekyru (?) a čučí na hodiny, pak usne taky
okolo hoří louče
odbije půlnoc
probudí se a dostanou záchvat (z leknutí)
lítají okolo celí splašení a hystericky ječí (zrychlit)
střih – záběry ze hry Pankiller jak kosí zombíky

Koncept první pětiminutové epizody vznikl přesně mezi půlnocí a třetí hodinou ranní. Já a moje spolupachatelka (hlavní role), jsme načrtly pár scén s tím, že zítra se seženou lidi, doděláme to za pochodu a něco z toho vznikne. Střih a veškeré všechny úpravy pak zbyly na mě. Finální výroba filmu byla nejtěžší, vzhledem k tomu, že se jednalo o prvotinu.

Abych vám trochu přiblížila děj. Je prostý – kosit, kosit a kosit. Snažily jsme se udělat z Daniela Garnera tak trochu natvrdlého jedince a snad se to i povedlo. Náhlý zvrat v ději, kdy útočící Mnich i Daniel(a) zaslechnou zpěv z blízké hospody a vydají se oním směrem, měl naznačit, že i mniši a zombíci mají práce občas nad hlavu a dají si pauzu. A nový zvrat – ten poslední, zase lehce naznačil, že jsou to přeci jen potvory pekelné a nedá se jim věřit.

Jak to tehdy vypadalo?

Neměly jsme zhola nic. Jenom ten plášť a pár kápí z larpu, nějaké šminky a šílenou bílozelenou krémovou masku na obličej, které jsme začaly familiárně říkat zombičina. Posbíraly jsme kdejaké cetky, umělého brouka, kostřičky z fosforeskujícího materiálu, zbraně z larpu, kuličkové pistole. Dokonce jsme podnikly nájezd na babičku Lenky Dlouhé kvůli skleničkám, kečupu a lahvím od piva, půllitry bohužel nebyly a zabarvovat něčím vodu a pak se s tím vším vláčet kdovíkam se nikomu nechtělo.

Scénáře jsme se nedržely, protože někam nosit louče bylo o hubu, noční natáčení nepřipadalo v úvahu – buď by nemohly nebo by to prostě kamera nepobrala. Všechno jsme zkrámovaly honem honem a já to pak dávala dohromady na svém starém počítači, v té době ještě v nějaké staré verzi Studia DV od Pinnaclu, které jsem kdysi dávno koupila se střihovou kartou.

Bylo to velmi divoké natáčení, protože to bylo poprvé, co jsem měla režírovat mně naprosto neznámé lidi a pak nějak inteligentně dát dohromady všechny záběry, aby to mělo aspoň patu, když už ne hlavu. Nejvíc se mi líbí náš nenápadný přechod z hřbitovních exteriérů do příšerně zarostlého sadu, který byl každým rokem špinavější a špinavější. Scéna, kdy se Daniel(a) zpovídá zombajzovi a vysmrká se do jeho pláště mě pokaždé rozseká, už jenom proto, že je to naše vlastní dílko, ať už má much, kolik chce.

Obrázky z natáčení