Ovčín

Tentokrát nás cesty zavedly na čedičový kopec Ovčín. Jako již tradičně, nebylo to vůbec v plánu lézt 431 metrů nad moře, což rozhodně nevadí. Krosli jsme to přes louky, kde jsme narazili na velkou betonovou nádrž na vodu, o které jsme samozřejmě neměli tušení (rozličné mapy pak už ano). Přes rozbahněné cesty jsme se vydali k vodníkovi a kus do lesa, kde jsme se rozhodli vyrazit tak trochu na blind.

Nakonec jsme sešli i z ušlapané cesty a začali se drápat do svahu. Vyhopkali jsme téměř k vrcholku. Rozhodla jsem se to jít prozkoumat, protože kopec nahoru byl dost prudký, šutrovitý, plný kluzkého bahna, cesta vedla tunelem v šíleném křovisku, které končilo kdovíkde. Ale nakonec se mi přecijen podařilo vydrápat se tam a po chvíli dorazila i druhá půlka výpravy. Čekal nás hezký výhled do kraje. Zapadající slunce zbarvilo kopce do oranžova.

Takže vyhlídka je nahoře opravdu fajnová, jenže tam také roste dost chroští, což tak úplně neumožňuje 360° rozhled. Za to ale všude voní různé bylinky a při zapadajícím slunci je tam fakt příjemně. Cestu dolů jsme chvilku rozmýšleli a rozhodli se, že stranu pro kamzíky vynecháme a prozkoumáme druhý svah, jestli nebude méně držkopádovitý. No.. byl. Takže jsme sešli dolů a lesními cestami jsme se dostali zpět do civilizace.

Ještě jsme u posedu zahlédli pár srnek a nad lesem létali dravci. Vodníka jsme při zpáteční cestě úplně minuli, za to jsme prošli okolo kapličky a několika pěkných starých domů.

Výhledy z kopce a vesnická zákoutí