Opuštěný cínový důl

Divokou krajinou Krušných hor jsme se po několikahodinové namáhavé cestě s několika zastávkami dopravili k areálu opuštěného cínového dolu, který zanikl a byl rozebrán v roce 1947. Dnes se ve vzrostlém smrkovém lese tyčí železobetonový monument, jehož stěny pokrývá vrstva mechu.

V areálu stojí pouze zbytky budov, které si les bere zpátky. Na kostře garáží roste vzrostlý smrk, podzemí jsou zaplavená vodou a pod podlahami hlavní budovy kape voda, držíce se v tůních a jámách, kde dříve bývaly stroje.

Pod betonovými násypkami leží hromady rudy, porostlé kapradinami. Po původní dřevěné věži jsme nenalezli žádné stopy, ale jistě tam někde stojí její základy (na videu jsou patrné betonové podpěry). Zelená hladina vody v bazénu pro zahušťování kalů odrážela toho odpoledne zamračené nebe.

Jen sem tam se nějaký zbloudilý sluneční paprsek probojoval skrze patra kolosu až do přízemí. Vše obklopuje les a obaluje hustá vrstva mechu. Přijeli jsme na podzim, takže se v zeleném koberci klubaly červené klobouky muchomůrek a ve stínech tály zbytky sněhu.

Nedaleký zajatecký tábor byl co do zbytků staveb ještě o poznání chudší, ale bylo tam krásně. Tedy v korunách stromů už se začínala prohánět vichřice a v lese samotném panovalo šero, ale tohle je pro mě ta pravá romantika. V zajateckém táboře jsem prozkoumala pár sklepů a objevila několik pěkně zbarvených hub.

Určitě bych se sem ještě někdy ráda podívala a to nejenom do opuštěného cínového dolu, ale i po okolí a do zaniklé vesnice. Otestovala jsem tu svůj nový kosmický stativ, který jsem dostala k narozeninám, takže začínám tušit, jak vlastně funguje. Po pár hodinách už jsme se museli vypravit na zpáteční cestu, kde jsme ještě pro jistotu hodinu stáli v koloně, abychom si jízdu za tmy náležitě užili.

Video

Foto