Opuštěný cínový důl

Divokou krajinou Krušných hor jsme se po několikahodinové namáhavé cestě s několika zastávkami dopravili k areálu opuštěného cínového dolu, který zanikl a byl rozebrán v roce 1947. Dnes se ve vzrostlém smrkovém lese tyčí železobetonový monument, jehož stěny pokrývá vrstva mechu.

V areálu stojí pouze zbytky budov, které si les bere zpátky. Na kostře garáží roste vzrostlý smrk, podzemí jsou zaplavená vodou a pod podlahami hlavní budovy kape voda, držíce se v tůních a jámách, kde dříve bývaly stroje.

Pod betonovými násypkami leží hromady rudy, porostlé kapradinami. Po původní dřevěné věži jsme nenalezli žádné stopy, ale jistě tam někde stojí její základy. Zelená hladina vody v bazénu pro zahušťování kalů odrážela toho odpoledne zamračené nebe.

Jen sem tam se nějaký zbloudilý sluneční paprsek probojoval skrze patra kolosu až do přízemí. Vše obklopuje les a obaluje hustá vrstva mechu. Přijeli jsme na podzim, takže se v zeleném koberci klubaly červené klobouky muchomůrek a ve stínech tály zbytky sněhu.

Nedaleký zajatecký tábor byl co do zbytků staveb ještě o poznání chudší, ale bylo tam krásně. Tedy v korunách stromů už se začínala prohánět vichřice a v lese samotném panovalo šero, ale tohle je pro mě ta pravá romantika. V zajateckém táboře jsem prozkoumala pár sklepů a objevila několik pěkně zbarvených hub.

Určitě bych se sem ještě někdy ráda podívala a to nejenom do opuštěného cínového dolu, ale i po okolí a do zaniklé vesnice. Otestovala jsem tu svůj nový kosmický stativ, který jsem dostala k narozeninám, takže začínám tušit, jak vlastně funguje. Po pár hodinách už jsme se museli vypravit na zpáteční cestu, kde jsme ještě pro jistotu hodinu stáli v koloně, abychom si jízdu za tmy náležitě užili.

Foto