Opuštěná škola

Vrátily jsme se na místo činu, abychom prozkoumaly naprosto vybílenou školu, z níž zbyl pouze železobetonový skelet. Jen málo oken přežilo nájezdy humanoidů a v celém areálu jsme našly přesně jednu celistvou žárovku, která pravděpodobně unikla zrakům zlodějů a vandalů.

Bylo krátce po dopoledním mrcasu, po kterém by se dala mikina ždímat. Nadopovaly jsme se redbullem a vyrazily směrem k vojenskému prostoru. Po cestě nás zastihl hustý déšť, který se snažil zlomit naší vůli, naštěstí se mu to nepodařilo. Zaparkovaly jsme urbexwagen před vchodem a vkročily dovnitř.

Čekala nás jednopatrová budova v klasickém krabicovitém stylu, plná prázdných tříd a dlouhých chodeb, které vybízely k rozletu, dokud bychom nezapadly do prvního kráteru v podlaze. V jídelně se leskla vodní hladina a v některých třídách rostly stromky i kapradí. Kompaktní mikrolesy do postapo obýváku. Na zemi pučely koberce mechu. Zaujaly nás šlahouny ostružiní, kradoucí se oknem dovnitř. Zvukovou kulisou nám byly proudy vody, řítící se z děr po odpadních rourách ve stropech a hutné hřmění. Podle mého názoru správná urbexová romantika.

Tentokrát vše probíhalo v klidu a navíc tam nikdo nebyl. Válela jsem se v prachu a bahně a snímala ze všech stran a za sebe také mohu říct, že bych se do té oblasti v klidu vydala zase. Příjemně mě to procházení a focení opuštěného zmaru nabilo.

Opuštěná škola