Koláž z mých urbexových snímků.

O urbexu

O pomíjivosti všeho, stvořeného rukou člověka, o blednoucí paměti, mizející kráse, o nevypovězených příbězích lidí, jejichž černobílé fotografie pohlcuje prach a plíseň. O svému osudu zanechaných stavbách, na něž nikdo nemá čas ani peníze. O prázdných oknech, za nimiž kdysi svítilo světlo petrolejky. O zhroucených zdech, pod kterými se ještě skrývají sklepení, o umu starých stavitelů. O tom všem je urbex.

Jinými slovy průzkum objektů, vzniknuvších lidskou rukou, které už přestaly sloužit svému účelu a tiše se rozpadají. Fascinuje nás způsob, jakým si příroda bere zpět to, co člověk opustil. Jak rychle dokáže pohltit celé zdi. V halách rostou malé kompaktní pralesy, na desce stolu pod rozbitým oknem najdeme kapradí a ve skříňce pro první pomoc ptačí hnízdo.

Omšelý dům a prales okolo něj.
Omšelý dům a prales okolo něj.

Když je budova opuštěná a zachovalá, jsou to takové malé urbexácké narozeniny. Někdy se stane, že už nelze najít nic, co by mělo tvar i barvu, například v bývalých vojenských prostorech – po odsunu obyvatel. A někdy narazíme na místo s hromadami nářadí a lejster. Ve skříňkách jsou ještě přilepené dobové krasavice a na věšáku v rohu, pod oknem s ušlechtilou plísní, visí starý kožený kabát.

Prázdné koridory krytů civilní obrany protíná bílý kužel profesionální baterky – dnes už i pro průzkum existuje hromada luxusního zboží. Potrubí vzduchotechniky ještě zdobí cedule z dob studené války a ve skladu v poličce leží lahvičky s červeným inkoustem. Chomáče plísně postupně pohlcují staré rádio i sloupek bedýnek s tajemným obsahem.

Tenhle tunel se nechtěl nechat vyfotit.
Tenhle tunel se nechtěl nechat vyfotit.

Úzké chodby krytu vystřídá široký koridor, tesaný ve skále s mohutnými betonovými žebry, podpírajícími to, co se postupně mění v suť a zahlcuje všechny chodby – vlhkostí a explozemi narušeného bývalého dolu a po té továrny na součástky do zbrojního průmyslu. Po obsahu montážních sálů tu zbývají už jen podpěry strojů. Vše bylo odmontováno a odvezeno jako válečná kořist. Když se však podrobně zadíváme do zaprášených koutů, objevíme malé kousky novin se švabachovým písmem..

Z království temnoty se dostáváme do haly teplárny, kde nás vítá orezlé soustrojí a ve výšinách se skrývají zákruty potrubí, výměníky a schody kamsi. Ve vyšších patrech chybí podlahové rošty a tak se musíme koukat, kam šlapeme, aby to nebyly kroky poslední.

Rovnou za nosem.. závalem.
Rovnou za nosem.. závalem.

Nejenom továrny a haly nás vábí svou ztichlou fasádou, všemi poklady, které ukrývají za svými zdmi. Někdy se podíváme i do obyčejných obydlí, polorozpadlých domečků z nepálených cihel, jejichž hroutící se zdi pohřbívají starý dřevěný nábytek, který už dlouhé roky nikomu neslouží. Na okně leží svazek klíčů, něžně překrytý pavučinami a osamělý hrnek, ze kterého možná kdysi někdo pil, pak jej tam odložil a už se nevrátil. Skříňky jsou prázdné a na zdech není ani památky na obyvatele, jen dírou ve stropě lze dohlédnout do podkroví, které se co nevidět odporoučí do přízemí.

A všechno tohle dokumentujeme, snažíme se zachytit atmosféru místa, nebo pocity, které v nás vyvolává. Pokračujeme dál, za další zatáčku a za další dveře, v předtuše zajímavých objevů nebo detailů, kterých si třeba nikdo jiný nevšiml. Zanecháváme pouze stopy v prachu a odnášíme si jen snímky. Až ty zdi jednou nebudou stát, možná někdo objeví naše fotografie a s nimi i zapomenutou minulost.

Krátká rekognoskovací návštěva.
Krátká rekognoskovací návštěva.

Postapokalyptické světy krytů a továren střídají místa, v nichž se zastavil čas. Hrubě přerušená idylka v malé vesničce čiší ze zbytků místnosti, jejímž středem vede cesta k tankodromu, připomínající nám, že čas se neptá.

Někdy si říkám, jak by to tu vypadalo – po lidech, kdyby najednou všichni zmizeli. Na světě je takových míst mnoho, dnes jsou z nich turistické destinace, mnohé poznamenané temnou minulostí, přírodní katastrofou nebo prostě jen opuštěné. Urbex a post-apo tématika se dostává do popředí, nebo si toho možná jen více všímám.

Industriálno je potřeba zaznamenat.
Industriálno je potřeba zaznamenat.

Existuje i pár seriálů, které se těchto věcí dotýkají, jeden je Life After People a druhý Cities of the Underworld. A pak je tu spousta youtuberů, kteří točí vlastní dobrodružství, například Fin Janne Flinck, u něhož se mi líbí syrovost záběrů a spousta veselých příhod okolo (jeleni, hudební vsuvky, vlogy, pily a boty – interní džouky). Z českých počinů bych ráda vyzvedla seriál Tajuplný podzemní svět, kterým provází známý geolog a montanista Václav Cílek. Mezi úplně první webové stránky s galeriemi, které jsem prolezla skrz naskrz patří jednoznačně Opacity.us s rozsáhlou sbírkou nemocnic, sanatorií, dobových obrázků a informací. Práci Mr. Mottse mám hodně ráda. Od té doby jsem objevila mnohé další. O těch českých píšu ve článcích o knihách.

Tahle posedlost, fotit zapomenuté, mě drží už dlouho, možná déle než znám onu zkratku – urbex, i když jsem začala fotit až s prvním kompaktem. A mám takové tušení, že mi to ještě nějakou dobu vydrží. Archiválie, staletí ve zdech, architektura, drobné příběhy v běžných předmětech, krása břečťanu, zakrývajícího okno vyhořelého domu..

Domeček ve slunce svitu.
Domeček ve slunce svitu.
Líbilo se? Chcete více článků s obrázky? Zvažte přímou podporu autorky na Patreonu. Děkuji.