Noční klub

Povím vám něco málo o příběhu, který se mi poprvé dostal do rukou v roce 2007… o hodinu později. Kdo by to byl řekl, že mi dojde tuha v mikrotužce! Nesmějte se mým spisovatelským metodám.

Noční klub, dílo o dvou knihách Jiřího Kulhánka může zprvu zklamat jak svým názvem, tak i přebalem, který vám vskutku vnutí představu literatury z jiných končin. Divák neznalý pak může být zcela překvapen.

Pan Kulhánek píše knihy akčním způsobem, kde děj letí a zbytečně nedrhne o stonásobné kličky, vzletně a dlouhosáhle popisující ranní kávu či přechod přes osudové pohoří, kde půlka osazenstva na sto stranách umírá v bojích, které se rozlezou na dvěstě stránek. Zde, mí čtenářové, boj probíhá od prvního škrtnutí sirkou pod úvodní hrdinovou cigaretou až po závěrečné zúčtování s celým universem.

Hlavní postava, většinou obyčejný jouda s neobyčejným výcvikem, kolem rozhazuje tuny střeliva a výbušnin, hlášek a kusy těl nepřátel. Prochází dějem jako tank, kterému občas někdo zpřetrhá pásy, utrhne hlaveň, nebo rovnou podpálí sklad munice. Do toho přimíchejte intriky na té nejvyšší úrovni, speciální schopnosti, záhadné bytosti, hromady zbraní, ještě větší hromady mrtvol, zmanipulovatelnost a lehkou trubkovitost hrdiny, který celý příběh vypráví ze svého pohledu, tajné organizace a dostanete čirou akci, smotanou z klubka nitek, která se občas zamýšlí nad nesmrtelností chrousta, ale rozhodně se u toho nezastavuje.

Hrdinou Nočního klubu se stává jistý pan Tobiáš, toho času člen stejnojmenné organizace (NK) potírající ten nejhnusnější zločin. Klub sídlí kdesi v pražských katakombách, ohromných podzemních propletencích a prostorách starších než kam sahá paměť vaší prapraprababičky. Po pár úspěšných akcích jako například záchrana holčičky od vesnických kanibalů a ženy s dítětem z rukou psychopatických úchylných zabijáků, až po pár neúspěšných akcí (jako je smrt členky klubu v přestřelce a znepřátelení si všech ruských mafií) se ocitáme v sídle klubu, kde dojde k blízkému seznámení s cíli i členy organizace NK. Oni jsou Noční klub a oni „úřadují“ mimo veškeré platné zákony a rozhodně se nebojí zločiny padouchů trestat na hrdle, což se mi opravdu líbí. Je to prostě banda velice osobitých správňáků, kteří nejdou pro kulku mezi oči nepřítele daleko.

Do klubu je přivedena japonka Hanako, která Tobiášovi zachránila zadní sedací část, ale po její stopě jdou jistí pánové Van Vren a Wries. Počítačový mág Ulrich, kuchařka Janička, Postrach, Karolína „Mazlík“ alias nevlastní sestra Tobiáše a dokonce ani Kocour, který by jinak nezvaným hostům zlomil vaz či urval končetiny netuší, že jejich osud je tím zpečetěn. Van Vren s Wriesem nejsou tak úplně lidé a později nám je odhaleno, že Hanako zrovna tak, jen trochu jinak. Že vy vůbec nevěříte na upíry? Nebo alespoň ne na věčně ukňučenou nad vším hloubající metroušskou verzi. I když Tobiáš bude mít v zajetí na lodi paní Dao opravdu mrtě prostoru a času na dumání, autor nás rozhodně nenechá usnout nad řádky svého díla.

Noční klub je hlavně o boji mezi dvěma frakcemi – velmi silnými a téměř nesmrtelnými lidmi a méně přizpůsobenými avšak o to nebezpečnějšími upíry, kteří jsou však v současnosti poněkud utlačeni a spousta z nich žije v otroctví nadlidí. Nic není jak se zdá a během výpravy za pomstou přijde několik důležitých zvratů. S Tobiášem se podíváme jak po Praze, hlubokých hrobech, oceánu, tak i po exotických zemích jako je Malajsie a za sebou zanecháme mnoho rozsekaných, rozstřílených a umučených bytostí. Ale nebojte, není to tak strašné, jak se může na první (i na druhý) pohled zdát. Autor sice zachází do detailů a vyžívá se v popisu explodujících lebek, tekoucích mozků a hladových čelistí velkých bílých (žraloků), ale na druhou stranu vás dokáže vtáhnout do děje a postavit na stranu hlavního hrdiny, že jim tyhle likvidační metody budete jenom přát (nějaký humanista tady kolem? klix-klax). Ano, jistě, sprostá slova included, jenže tady to sedí jak prdel na hrnec a „připozmrdi“ i „pikosekundy“ jsou prostě parádní kulhánkoviny, i když zde jich je skutečně méně než třeba ve Stronciu.

Jsem si schopna číst vzletného poetického Pána prstenů, aniž bych přeskakovala pasáže a ráda jsem si již podruhé přelouskala Noční klub, vždyť přeci máte rádi kontrasty, nebo se mýlím? Noční klub je dobré čtivo. Dá se studovat na chaloupce u prosluněného lesa i o půlnoci v temném sklepení a nebudete si dělat starosti se svým okolím. Samozřejmě, že je tohle všechno jen můj subjektivní názor a kniha není pro každého. Mě tyto příběhy od Jiřího Kulhánka nezklamaly a mrzí mě, že ty výtisky nemám.