Na výpravě

Druhá část z mých cest obsahuje všelijaké obrázky z přírody. Občas jsme se zastavili na Javořině a protáhli si nohy úplně malou procházkou nebo oči zíráním přes objektiv. Koulování po sto letech included, bo se jako zázrakem vyskytl sníh. I když přítomné sněhové tyče dávají tušit, že to není sci-fi věc, ojedinělá jako tady.

Navštívili jsme pračlověčí jeskyni, hrad, který už není rozpadlou zříceninou z dvanáctého století, ale další na-zimu-zavřenou turistickou destinací v podobě polorozpadlého hradu z téže doby. Z posledních sil jsem se vysápala nahoru, odkud byl oslnivý výhled na všechny strany, pominu-li onu duchnu, která nám jaksi zhasla vrchního osvětlovače.

Sem tam jsme večer vytáhli paty a prošli se po městě nebo okolo lázeňského ostrova. Museli mě tahat, protože než se vykopu, tak bych byla schopná ještě desetkrát usnout nebo si dát ještě tři večeře. Sice brblám a vrčím, ale mám ty procházky ráda, fakt a taky si s sebou ráda nosím obrázkomet, ačkoliv si nevozím stativ, protože kdo má všechny ty bágly tahat na veřejné záchodky, které nadesignoval nějaký kokot bez kufrů a bez.. hmm, nebo vozit vlakem, že jo.

No a to se dostávám k prastaré rotundě sv. Juraja, která je napůl cesty na rozhlednu na Marhátu, kam určitě jednou dojdeme. Prozatím se vrchol kopce vždy topil v mracích a můj humanoid měl dost už někde dole u posedu, lol. Plácali jsme se sněhem, házeli jsme po sobě rozpadající se sněhové koule, vyrobené z prašanu a kochali se zasněženou přírodou (sice se pak ozývaly nějaké zvířecí zvuky a za jedním nedalekým plotem, který jsme při příjezdu minuli, postával divočák, ale co už). Blýskla jsem interiér rotundy přes skleněné dveře a po několika dalších obrázcích a zdokumentování naší turistické skupiny, jsme odvalili dolů.

I řekli jsme si, že ten sníh je opravdu hezký (ne tak pro kola vozu) a vyrazili jsme se podívat směrem k hradu Beckov, okolo nějž leží židovský hřbitov, který by mohl být fakt pěkný, zasněžený. Ovšem jak jsme se blížili k místu výsadku, sněhu nějak ubývalo a na hřbitově samotném ležely jen nicotné zbytky. Omrkli jsme tedy cintorín, tak jak v ten moment byl a odkutáleli dom.

Dveře do chrámu konzumu, které zde uvidíte, jsou hlídané svítícím jelenem. Vychytala jsem chviličku, kdy nikdo nebyl přítomen a svítící zvířenu zvěčnila. Ale pak už mi od zmrzlých pazour nešly ovládat čudlíky ani kapesníky. Mají vůbec někde rukavice pro fotografy?

Hrady a lesy v zimním hávu