Na Boreč a zpátky

Jak jsem si plánovala, tak jsem se konečně dokopala zajít si na vrch Boreč, který je znám hlavně zimními ventaroly, kdy je u úpatí kopce nasáván studený vzduch a sítí puklin ve skále putuje vzhůru, okolní hornina jej ohřívá, do vzduchu se také dostává vlhkost a v zimě tak můžeme pozorovat unikající páru v několika uměle rozšířených jámách. Čím větší mráz, tím lépe. Pára nahoře tvoří fotogenické ojínění vegetace v okolí. Měly by se zde nacházet i rozličné rostliny a živočichové, kteří využívají ohřátého vzduchu, ale na Borči se dost často vystřídá neskutečné množství lidí a tak netuším, jestli tu ještě něco přežilo.

Svítilo slunce, v údolí byl i trochu mráz, ale tušila jsem, že nahoře to nebude takové divadlo, jaké bych si přála vidět. I tak jsem si řekla, že už bych tu lenost mohla překonat a jít Boreč navštívit. Vzala jsem to přes vesnice a vyfotila jsem různá zákoutí, boží muka, kapličky a jeden krásně ošuntělý zámeček v obci přímo pod kopcem Boreč.

Netuším, jestli se tam dá dojít někudy lesmo. Když jsem zkoumala lesy okolo Ovčína, možná by se tam nějaká odbočka našla, ale dnes jsem to nechtěla zkoušet. Všude je stále dost sněhu a brodit se jím takovou dálku dá zabrat. Šla jsem tedy po nejkrajnějších okreskách, ale kromě hezkého výhledu na Lovoš, to nebyla zase taková hitparáda, muset neustále uhýbat samohybům do závějí. Když jsem se dostala k prvnímu stěžejnímu bodu v Režném Újezdu, ze kterého se dá také na Boreč vyhopkat, zírala jsem jako zjara na množství samohybů, parkujících pomalu ve vrstvách všude možně. Obkroužila jsem Boreč do stejnojmenné obce, ve které mě čekalo rozpadlé zdivo zdejšího panství. Připadala jsem si trochu jako ufo, když jsem ten zámek fotila, protože na mě všichni koukali, cožeto jako a proč.

Já jsem se zase pobavila nad parkujícími bez sněhových řetězů (všichni se postupně zahrabávali a museli zapřáhnout lidskou sílu) a bez škrábnutí jsem se vydala dál po silnici až k odbočce na zelenou trasu. Už jsem si moc nepamatovala, kudy se tam vlastně jde, ale všechno bylo dobře vyznačeno a i navigace v telefonu se našla. Vzhůru vedla stezička pro horolezecké botky. Dost to tam klouzalo, takže jsem musela jít sněhem. Zábradlí bylo jen v jednom úseku a to ještě zlomené. No, bylo to dobrodrůžo. Nahoru i dolů chodily davy turistů všeho věku.

U průduchů na vrcholku jsem se na chvíli pozastavila a vyfotila jsem, kterak z nich uniká pára. Naskytlo se i pár chvilek, kdy v nich zrovna nikdo nestál, takže jsem toho využila. Protisvětlo krásně protkalo unikající páru, na obrázcích to bude trochu vidět, ale jak jsem již napsala, bylo tepleji a tak i ta podívaná byla taková poloviční. Boreč stále láká spousty lidí z širého okolí, takže s tím je třeba počítat, nebo to bude také tím, že zrovna byla neděle (fakt).

Zpět jsem slezla po značené stezce přímo do Režného Újezda a zkrátila jsem si tak cestu o kroužení kolem kopce. Zámek už jsem vyřídila cestou tam, takže nebylo nad čím dumat. Pak už se jen zbývalo přesunout po silničkách nazpět. Zdokumentovala jsem okolí do památníčku, sežrala jsem si oplatku a byla jsem ráda, že mám ten Václavák za sebou. Ne, bylo tam fajn :).

Cestou necestou na Boreč a zpět