Povídka: Midnight dream

Nač se válet v posteli, když nikdo nejde. Spát se mi nechce. Celé odpoledne datlím kód, který nakonec zase jindy určitě celý přepíši. Jen ten svět už je nějaký rozmazaný a brzy asi upadnu do klávesnice, kdoví jaká šílenost se mi zase bude zdát.. Všechna práva vyhrazena.

#1 jsem zase s tebou (21.11.2007 1:00):

Vybavuji si to přesně. Černá křídla andělů, poslů, zvěstujících hořký konec ve stínech noci, překrývají svit měsíce. Na mne padá šílený pocit z definitivnosti přítomnosti. Stahují se kolem jako smečka hladových vlků kolem osamělé a ztracené ovce. Cosi ve mně křičí ve snaze vzepřít se osudu, jenž si na mne kdos snad připravil. Avšak život, ta věc, na které člověk nesmírně lpí, uniká z mého těla. Nelze ho již v této chatrné schránce držet.

Viděli jsme je již mnohokrát. Přišli a s nimi potemněl svět. Jsou jako sudba, nekompromisně postupující vpřed, v naprostém souladu s řádem věcí. Tady jich bylo mnoho. Prchavé okamžiky smrti, jimiž jest toto bitevní pole prosyceno, je přitahuje jako pulsující život tvory noci. A nyní jsem na řadě já, neboť se tento můj poslední den proměnil ve stíny vzpomínek, které mne bodají, neschopen se jim postavit.

Hleďte na ně, jsou vznešení a temně krásní, když se tiše snáší nad nářkem zraněných. Jsou trpěliví jako věčnost sama a něžní jako paprsky slunce, které přicházejí po kruté zimě. Dokáží vás vzít na křídlech daleko odsud, jako když vítr odvane zbytky popela…, odmlčel se.

‚Nikdy jsi mi neřekl, co bylo předtím. Tvá minulost je stejně tajemná jako tvůj pohled. Když stojím před tebou a dívám se ti do očí, spatřím v nich potlačovanou bolest. Za neproniknutelnou palisádou nových událostí, na které myslíš častěji, než na svou vlastní minulost, se skrývá tvé srdce a já ho chci poznat.‘ Dívala se na něj a v očích jí svítily plaménky. ‚Nevíš, co říkáš. Tvá mysl není připravena na věci… které,‘ zaváhal, ‚mne změnily.‘ Sledoval její reakci. ‚Jsi mi bližší než jiní, možná proto, že toho vidíš víc, než oni, ale to mne neopravňuje k tomu, abych trýznil tvou mysl…‘ uhnul pohledem.

V tmavých očích měl zase ten nepřirozený nelidský lesk, odráželo se v nich cosi, co s tímto světem, tak jak ho známe, nemělo mnoho společného. Když se lehce dotkla jeho tváře, aby udržela jeho pozornost, trhl s sebou, zvedl se a popošel k otevřenému oknu. Do místnosti proudil chladný noční vzduch. Nebe zářilo hvězdami a všude panoval klid. Nechala ho srovnat si myšlenky v hlavě. Když se vzdálil ze zlatavého oparu, vznášejícího se okolo několika mohutných voskovic, začala mít pocit, jako by se měl ve stínech rozplynout. Prchavý přízrak. Vzdálený sen, z něhož jste se právě probudili, a vaše vzpomínky v ten moment překryla mlha. Proti oknu s lomeným obloukem z masivního kamene působil křehce, téměř étericky, přesto se jeho nátura zdála být silná a nečitelně nebezpečná.

‚V ten den,‘ jal se pokračovat ve vyprávění, ‚kdy jsem tam umíral, si pro mne přišlo něco jiného, zatímco mí druhové byli mrtví, já jsem stále dýchal a temnota okolo mě byla tíživější než bolest, jež se snažila otupit mé smysly. Proč si ten tajemný řád zvolil mne, nevím. Nechci ani domýšlet, co je k tomu vedlo. Snad tuším, ale hodnotit by měli jiní. Mne zrodila Noc. Ne tahle vaše, jiná, prastará a mocná, temnější než nejčernější den naší historie. Příšerné vize, které během rituálu spolu s její mocí zaplavily mé tělo, byly nesnesitelné. Z bezvědomí jsem se probral až po několika dnech a proto nechci být nástrojem tvého zničení. Není to pochybnost o tvé síle, ale strach o tvé světlo, které v sobě nosíš a které dokáže zažehnout plamen téměř v každém, kdo se ocitl na pokraji propasti, do níž hrozilo zřícení. Ten plamen má moc všechno zlé zvrátit a zažehnat šílenství lidské mysli. Má temnota by ho však v nekontrolovatelné zuřivosti mohla zničit a s ním i tebe.‘

Zatímco se jeho slova ztrácela v tichu noci, Kathy se k němu přivinula. Věděla, že dokáže být rychlejší než smrt a brutálnější než kterýkoliv dravec, jenže byla to ona, kdo cítil i jinou stránku jeho duše.

Venku se mezitím spustil drobný déšť, několik kapek dopadlo i na jeho ruku, stále opřenou o starý parapet. Závan vzduchu se prohnal zašedlými cáry čehosi, co snad kdysi bývalo záclonami.

Druhou rukou ji něžně přitáhl těsněji k sobě a svou tvář zabořil do jejích dlouhých kaštanových vlasů. ‚Vím, co chceš. Má temnota a tvé světlo mohou být jedno. Společně můžeme být silní, nebo také můžeme společně padnout.‘

V hlavě jí zněl jeho hlas. Na líci ji šimraly jeho tmavé vlasy. Měla pocit, že tam s ním stojí celou věčnost. Vnímala klidný a pravidelný tlukot jeho srdce. Ztrácela se v myšlenkách na možné důsledky jejího duševního spojení s tímto tvorem. A když už si myslela, že dospěla k jednoznačnému závěru, objevila se mlha nejistoty a záhadných citů, aby jí udělala čáru přes rozpočet. Dokáže-li svým světlem rozněcovat oheň v chladu a tmě nemocných duší okolo sebe, proč to nedokáže u sebe? Zapochybovala o sobě a uvědomila si, že tahle bytost má naprostou pravdu, je ještě příliš brzy…

Ukolébal ji svým tichým dechem. Už nic neříkal, jen čekal, až ji její lidská mysl zradí a odevzdá ji v moc snů. Vzal ji do náruče a schoulil se s ní na tom starém lůžku, s rozpadajícími se dřevěnými nebesy. Zatímco snila na jeho hrudi, on se utápěl v pocitech, které už dlouho nezažil. Bude mít dost síly, aby se spojila s tímto krvežíznivým andělem temnot? On sám si netroufl odhadovat, zdali bude mít vůbec nějakou možnost to zjistit. A když začalo přicházet milosrdné ráno, přestal nad tím přemýšlet. Své starosti o jejich životy vložil na bedra nového dne.

#2 ozvěny minulosti (12.12.2007 1:00):

Sfouknout plamen svíce je tak děsivě snadné. Uhasit mocný a ničivý živel jediným poryvem vzduchu.

Světlo, které zalévalo Kathyinu tvář najednou zhaslo a místnost se utopila ve stínech. Probudilo ji to stejně, jako ji každé ráno probouzí řvoucí budík a ukňouraný kocour, vlastník majestátního zrzavého kožichu a šedých severských očí, vědoucích a čarodějných.

Je doma? Ne… To byla jen mlhavá vzpomínka na teplou a útulnou jizbu pod půdou starého činžáku, kam se bála vracet, když ti tvorové byli tam venku. Čekající na ni, na světlonošku. Kdejaký mizera a násilník nebyl nic proti tomu, co by mohla potkat pod září lamp i pod příkrovem nočních mlh. Stíny, jež vám vezmou rozum. Tvorové, co se pasou na vašem strachu, když hledíte v jejich prázdnou tvář… prázdnou doslova. Temná proroctví, která také žijí… a v dnešním elektronickém smogu se šíří rychle a nesmlouvavě, řítící se za svým naplněním. Stačí jen, abyste viděli jen kousek tohoto světa a dokázali ho pochopit natolik, abyste tu neznámou sílu zformovali do něčeho tak nebezpečného.

Kathy viděla. Viděla ty éterické tvory, kteří se normální lidské mysli dotknou jedině prostřednictvím událostí… nehod a náhod. Četla ve zdech starých budov, které v sobě ukrývaly v hrůze řvoucí tváře, když je potkal jejich démon. Viděla i příšerné sinalé zjevy vrahů, v nichž se zrodila tma a ta pak pohltila jejich oběti. To všechno z kamenů, stromů i lidskou rukou budovaných zdí dokázala vyčíst, když chtěla. Byly však časy, kdy to neuměla a děsivé vize ji strašily na každém kroku, až se z toho málem pomátla. Kdyby nenašla to světlo uvnitř své mysli, dostali by ji, jako mnoho jiných, kteří jsou pro nevidoucí jen pouhými blázny.

Byl to jen vítr. Ujišťovala se, mírně rozespalá, nepřipravená na žádnou z těch zkoušek, kterým musí stále čelit. Uvědomila si, že je stále v tom starém domě na okraji lesa. Město v dáli dávalo znát svou přítomnost změtí barev a tlumených zvuků.

Ujistila se, že ji ještě neopustil, jak je jeho zvykem, když přichází ráno. Této noci ji přivedl blíže svému světu, než mohla doufat. Když se jí rozhodl vyprávět o posledních chvílích ve svém starém životě, nechtěla pořád věřit, že ji tam vezme… na tu pláň, kde prohrál svou poslední lidskou bitvu. Přemýšlela, jestli by ho mohlo něco ohrozit. Spal teď vedle ní a nebylo znát, zdali je jeho mysl ve střehu, nebo se poddala nebezpečnému snění…

Pokud jí dovolil dotknout se jeho zranitelné tělesné schránky, pak to většinou bylo z jeho vlastní vůle. Málokdy dal přednost něčí nevyslovené žádosti a ještě méně často si ten letmý dotyk tak užíval.

Kathy kdysi našel na nejlepší cestě stát se vězněm vypolstrované místnosti s přetíženým a bezohledným personálem za dveřmi. Pod vlivem léků by z ní blázna teprve udělali a pak by byla naprosto v jejich vůli. Nebo zlovůli. Naoko křehká dívka se stejně tajemnýma světlýma očima jako mělo její domácí zvíře, které doma trávilo ještě méně času než ona sama, mu přirostla k srdci. K chladnému srdci nočního dravce, který dokáže být stejně krutý jako milosrdný, když se zahledí do jejích očí a spatří v nich… to světlo. Nejprve se bál, že snad zpit krví svých nedobrovolných dárců blouzní v deliriu a všechno je jen klam, jenže ona mu nedovolila podívat se jí do hlavy a v očích jí četl, že ví, kdo on ve skutečnosti je. Žádný bohatý mecenáš, který se přichází potěšit výsledky štědrého peněžního daru chudému ústavu, ale úplně normální kníže temnot. Někdo používá to zvláštní slovo upír a nedá se říct, že by vystihovalo celou jeho podstatu. A také se nedá říct, že být knížetem temnot je něco normálního, pokud žijete obyčejným životem pracujícího člověka, který se jen snaží přežít hukot okolo a neláme si nad ničím hlavu.

To, že nedokázal přečíst jedinou její myšlenku, ani její minulost, ho samozřejmě zaujalo a nebýt toho světélka, které zahlédl dřív, než se stačila bránit, asi by udělal něco špatně. Místo toho ji dostal daleko od medikamentů ničících její osobnost i její vůli a naučil ji jak s tím údělem vidění žít. Sám ji pouštěl do některých svých vlastních vzpomínek a ona se z nich učila a chápala mnohé, co nepochopí nikdo jiný. A jak z temnot vyvstává světlo a světlo je pohlcováno temnotou, tak se ona očistila od nánosů neznalosti, špíny a povrchního vnímání hloubky života kolem. Pokroucení a bídní tvorové, kteří zde touží realizovat své zlovolné plány a mučit nevinné duše, najednou získali mocného nepřítele.

#3 v korunách stromů svítá (18.1.2008 3:00):

Vklouzla svými prsty do jeho dlaně. Oči měl stále zavřené. Dokud se k němu nesehnula, mohla si myslet, že nedýchá. Jen občasné zachvění jeho víček dalo tušit, že sní. O něčem z minulosti. Nebo snad o něčem, co se ještě nestalo?

Proč tu vlastně sedím a přemýšlím nad tím? Není to tak dlouho, co jsem se dostala od pilulek a stavů naprostého šílenství k setkáním s ním. Přitahuje mě. Proto se ho zase dotýkám? Tohle špatně skončí. Dohadovala se sama se sebou. Jsi věčný pesimista. Ozval se jeho příjemný hlas. Stále snil. Nenech se rozptýlit okolnostmi a užívej si to. Dodal poťouchlým tónem. Nachytal jsi mě. Už se to nestane. Snažila se potlačit rudou barvu, deroucí se jí do tváří. Nepůjdu nikam, kam nechceš, abych zašel. Ukončil polemiku a jeho hlas se vytratil.

Stejně tak zanikly poslední cáry tmy, pnoucí se přes práh místnosti jako nenechavá chapadla hladového hlavonožce. Jeho ostražitost se nechala ukolébat řeřavějícím sluncem, které protínalo jemný mlžný opar, halící koruny vysokých stromů. Zvenčí se ozval skřek nějakého opeřence, který si zrovna lovil snídani kdesi v mlází, jež si prorazilo cestu na krátký kamenný most, vedoucí k hlavní bráně. Plasticitu výzdoby už dávno ohlodal čas i nepřízeň zdejšího počasí, a tak se člověk mohl kochat akorát drolícím se zábradlím, umě prožraným prasklinami a divoce rostoucí vegetací.

Dům i jeho rozlehlé okolí sice vypadá, jako po náletu, některé jeho části hrozí zřícením do starého a zaneseného vodního příkopu, ale dokud se platí všechny úředničiny a dávno mrtvý majitel má pověst bláznivého čaroděje, který noc co noc řádí v budově, provozuje tam ty své nekalé rejdy a černé rituály, v lese jsou zrádná místa, nikdo se sem moc neodváží přijít čmuchat. Dávno mrtvý majitel je samozřejmě dle byrokratických listin živ a zdráv jako rybka v bystřině a jeho úlety jsou velkoryse přehlíženy. Není všem tak úplně jasné, co tady starý pán Alfréd Murdoch vyváděl a kutil, ale stačí jen náznak šílenství v očích a po světě se rozběhne kolotoč pomluv a doslova bájných zvěstí, které vám ten cejch dají, ať už se jim bráníte nebo to ignorujete.

Starého pána tu můžete potkat, pokud jste vidoucí. Pokud jste úředník, který si přijde v čas oběda, aby vám poreferoval o nových poplatcích za ty zvířata (nocí se nesou divné a zvláštně modulované zvuky) a rozmluvil vám jejich chov, nebo se podíval na zadní křídlo, které je tak zchátralé, že by mohly uvolněné kameny někoho zranit (okolo pozemku je kamenná zídka a pár varování pro ty, co by se snad chtěli přijít mrknout zblízka a pak už je jejich problém, když jim něco přistane na kedlubně), no zkrátka, jste-li jen zvědavec a rejpal, pak starého pána neuvidíte, leda byste se k němu chtěli připojit. A věřte, že to by se vám nelíbilo.

Tento dům je ideální útočiště, možná poslední v těchto končinách a nikdo se moc nepozastavuje nad tím, že starý pán jen rozesílá e-maily, a když už je to nezbytně nutné, pak osobní schůzky za něj vyřizuje vnuk.

Takovej mladej, pěknej, ale jakoby nemocnej. Kdo ví, co se od starýho naučil. Říkávalo se svého času v blízké knajpě, než ji za jedné neblahé noci vyhodili do luftu rozhádaní gangsteři.

Všechna ta místa mají ducha, vzpomínky, které se nesou lesem a stromy o nich zpívají elegie. Možná proto místní slyší nějaká zvířata a možná proto sem nikdo moc nechodí.

#4 překvapení (6.2.2008 18:00):

Některé věci je dobré zatlačit do temného kufru, zavřít za nimi víko, hodit do řeky a pěkně zamávat na rozloučenou. A tak Kathy ty staré obrazy už neohrožují. Občas se stane, že konkrétní vzpomínka na sebe vezme živou podobu, ale její síla, která normálně tkví v momentu překvapení, hrůzy a šoku, je tatam. Ať už je vzpomínka její, nebo patří zdem jeho útočiště.

A tak ji nijak nevyděsila ani postava pána domu, která jim za bílého dne vplula doprostřed pokoje zašedlou a oprýskanou zdí naproti oknu. Jakýsi modulovaný bzukot, ozývající se z neurčitého místa je oba vyhnal ze zchátralé postele. On sáhl pro jednoruční meč, ležící pod rámem postele, ona si natáhla své apartní botky s ocelovou špičkou a urovnala si krátkou černou sukni. V krátké se lépe a výše kope i rychleji utíká, když na to přijde. A v botách s ocelovou špičkou máte větší šanci na úspěšně zdrcující úder, a to chce praxi.

Ne vždycky stihnete nepřítele zrušit výkopem – to když nejste ve střehu a couráte místy, kde byste normálně upotřebili noktovizor, a do takových situací se hodí i ostrá dýka s rovnou hladkou čepelí, tenká, ale smrtící. Musíte ji umět schovat tak, aby si jí nikdo nepovolaný nevšiml, a také je dobré ji umět rychle použít. U tvorů teplokrevných, živých se vyplatí nastudovat si nejzranitelnější místa – měkké tkáně, šlachy. U tvorů nemrtvých je dobré používat stříbro s vlastní duší, tedy takové, které prožilo něco velkého a děsivého – prošlo bitvou apod. Kromě této hračky, máte pět základních zbraní – ruce, nohy, hlavu a u skutečně nadaných je tu šestá – a to hlas. Zkuste se tvářit šíleně, zařvat u toho a vytáhnout kudlu… Může se lehce stát, že nebudete muset utíkat a to se cení. Druhou stranu věci… si probereme jindy.

Když se Kathy soustředila na obraz před sebou, starý pán se na ni zahleděl. Stál tu, jak kdysi umřel. Díra v jeho županu, pnoucí se přes levou část jeho hrudi, dala tušit, že se připletl do cesty náramně drzému ozbrojenému lupiči. A proč lupiči? Příbuzné, kteří by za ním cestovali až sem, neměl. A ten mladík, který teď starému pánovi pomáhá, žil až donedávna na druhém konci světa. Aspoň se to tak šíří éterem. Skutečnost je taková, že toto místo zná už po staletí a také se osobně setkal s vrahem starého pána, když ho zastavil na odchodu s pytlem plným uloupených věcí. Jednalo se o starožitné kousky. Jestliže sem přišel za vidinou přecpaného trezoru, musel být zklamán. Ten je až pod poslední známou úrovní sklepení a jen zasvěcení vědí, kudy do něj.

Starý pán teď cosi říkal a Kathyin společník se s mečem v rukou otočil ke dveřím. Kathy stále hleděla na starého muže a z jeho formulace vyčetla, že ‚nachází se tu kdosi se zlým úmyslem, není sám a můj dům už není bezpečný.‘ Výborné. Alfréd teď zastupuje alarm z říše mrtvých. Možná je to vděk za odstranění toho loupeživého vraha, možná je to jen varování světlé strany síly a možná je to jen Kathyina intuice, která na sebe vzala Alfrédovu podobu a předala poselství od bdělé části mysli. Možná. Na to teď ale není čas. A analýza nepřísluší nikomu z nás, neboť tuto oblast nemáme uspokojivě probádanou.

Muže s jednoruční zbraní ode dveří dělilo pár metrů. Překonal je jakoby nic a čepel dosti surově a nevybíravě zarazil do trouchnivějícího dřeva až po jílec, které se pod následným úderem jeho těžké černé boty odporoučelo v třískách na podlahu. Z druhé strany se ozvalo tlumené vyheknutí, ohlušující zvuk výstřelu a následný dopad těla na starou dlažbu. Praskání kostí se rozlehlo chodbou a stín, který se objevil na zdi za zatáčkou schodiště, se zarazil. Přes malé kovové zábradlí nebylo do té úzké chodby vidět. Z ochozu jste mohli dohlédnout dolů do hlavní haly, ale část schodů se nevhodně schovávala za tlustou zdí.

Skrz malé okénko se sem mnoho paprsků slunce přes tu letitou špínu neprodralo. Příšeří, které zde panovalo, dodávalo situaci na děsivosti. Když se ale Kathy zastavila u svého společníka, mrtvola, rozvalená přede dveřmi, atmosféře ubrala. Byl to nějaký floutek, nejspíš narkoman, který pásl po tom, co by mohl šlohnout a zpeněžit. Kromě svého sešlého šestiranného coltu, křečovitě sevřeného v ruce, neměl čím by ohrožoval. Že by mohl být někdo doma, ho vůbec nevzrušovalo. Takový problém se dá snadno odstranit a ještě může být zábava. Jenže tady pánové narazili. To, že se krajem šíří dětské povídačky o bubácích je mělo varovat. Ale potřeba drog je silnější než nějaké strachy.

A tak se tomu druhému v chodbě hlasitě rozdrkotaly zuby. Po schodech stékala stružka krve a jakýsi cinkot dal tušit, že mu v rozrušení upadla zbraň. Byl to nějaký kapesní nožík. Bylo s podivem, že si jeho kumpán vůbec mohl dovolit náboje, ale kdovíkde k nim přišel.

Nůž dopadl do pruhu světla pod schody. Starý pán se prohnal okolo Kathy a s děsivým výrazem ve tváři se zastavil u zbraně. Černý stín, který se vynořil ze země u jeho nohou, dal tušit, jak zkažená a prolezlá byla duše zemřelého, ležícího nahoře na ochozu. Místnosti zaplnil znovu ten modulovaný bzukot, ale získal na intenzitě, když se černá hmota s kalnýma očima a umaštěnými vlasy blížila k Alfrédovi. Druhý vetřelec se oklepal a pomalu scházel dolů. Vidina jeho komplice mu dodala na odvaze a rozproudila v něm nevídanou zlou sílu, tak jak se to u zlých lidí stává, když vidí, že na věc nejsou sami, nebo mají dost navrch, či už jsou tak trochu šílení a pod vlivem.

Muž s mečem se ohlédl po Kathy. Měla v očích výraz dravce a ten tajuplný lesk, pro který by byl ochoten zabíjet až do zemdlení, jí dával nadpozemské vzezření. Pozvedla ruce, v nichž svírala svůj nůž. Zářil. Podbarvoval její tvář stříbrem a lačnil po krvi těch, kteří sem přišli s úmyslem dostat všechno a zanechat za sebou spoušť. Jejich zkaženost mrazila vzduch. Tihle nejsou jen tak obyčejní kapesní zlodějíčci. Mají na kontě jistě mnohé nepěkné věci. Jinak by se tu ten mrtvý neobjevil a nenapadl pana Alfréda.

Muž přeskočil zábradlí a ladně dopadl na nohy o patro níž. Rozmáchl se zkrvaveným mečem a ruka, která sahala po rybičce, odlétla s gejzírem krve do temného kouta, kde se jí zmocnily krysy. Druhý rozmach přeťal vetřelci překvapený obličej vejpůl a jeho bezvládné tělo dopadlo do prachu. Náraz rozstříkl krev a kousky mozku po podlaze. Vůně krve přilákala ještě více hlodavců, kteří jinak tráví hubené dny v suchých sklepeních, nebo šmejdí po pozemcích venku a loví. Jsou velcí, hladoví, ale nejsou nebezpeční. Tedy ne těm, kteří mají zvláštní dar. Dokážou se postarat o obě těla a nikdo nepozná, co se tu dělo. Se zvířaty je fajn být zadobře.

Pan Alfréd zatlačil černou neforemnost do kouta a jejich hlasy se vzájemně přebíjely. Zdálo se, že ten Alfrédův poněkud slábne a jeho lehce bíle prosvětlená postava se ztrácí v chapadlech temných jako hluboká tůň v bezměsíčné noci. Kathy už chvátala po schodech dolů. Vytvořila si duševní štít, chcete-li něco jako ochranný obal, kterým jen tak nějaké chapadlo nepronikne a svou štíhlou rukou máchla po přízraku, Alfréd se ztratil a děsivá tvář zloděje se zkřivila v ohavném šklebu, když se zářící čepel nože ztratila v jeho krku, opsala oblouk a vylétla ven. Cáry černoty se medovitě táhly z rány za ní a rozpadaly se v mikroskopické částice. Kathy svou levou ruku vrazila tam, kde odhadovala srdce. Po prstech jí přeběhl žár a místnost naplnil nesnesitelný zápach, linoucí se z toho, co zbylo z jejího nepřítele. Když se odtáhla, černou hmotou před ní projelo žhavé řeřavějící světlo a přízrak se s přidušeným vřískotem zhroutil k zemi… Zbyl po něm jen očouzený povrch dlaždic a od slabé tlakové vlny dokonale smetená podlaha.

Kathy si unaveně oddechla. Žár ji nijak nezranil. Však také vynaložila velké úsilí, aby všechno špatné sklouzlo po povrchu jejího štítu. Její energie je velmi nebezpečná. Při spojení s esencí nepřítele vytvoří výbušnou směs, která samozřejmě zafunguje v jeho neprospěch. Asi jako když vás někdo nazlobí a ve vás začne vřít krev a probudí ve vás zuřícího býka, který protivníka roztrhá na cucky.

‚Myslíš, že je bude někdo hledat?‘ Otočila se k němu. Ve tváři se jí zračilo psychické vyčerpání. Ke snídani toho bylo trochu moc.

‚Těžko. Dealerům tyhle lůzy scházet nebudou. Nezdá se, že by byli při penězích a rodina, ta si oddychne. Jestli nějakou někdy měli, pak ji akorát táhli ke dnu. Bylo mi ctí odstranit tuto zkaženost z genofondu zdejší společnosti.‘ Pozoroval podlahu a čile se hemžící zvířátka, která mezi sebou komunikovala slabým popískáváním. Když si očistil zbraň i ruce, stoupl si těsně ke Kathy a vychutnával si její lidský pohled, v němž už nezbývalo mnoho z emocí jako lítost nebo soucit.

Tahle slečna by je nezavírala do nemocnic a neposílala by je po roce za dobré chování mezi lidi. Zločinci potřebují exemplární trest, nikoliv zacházení v rukavičkách či nějakou hloupou útlocitnost a Kathy je nenáviděla tak jako nikoho. Něco takového bude potírat, dokud bude dýchat.

‚Msta nutí dělat chyby.‘ Díval se stále na ni. ‚Ale zároveň dodává sílu a odvahu.‘ Jen tak si filozofoval o tom, co už dávno oba vědí. Opřela se mu tváří o hrudník a nechala působení adrenalinu odeznít.