Sopečný prach, nesený neustávajícím větrem, zastírá oblý vizor mého neforemného skafandru, určeného do těžkých podmínek nehostinného světa. Kráčím po povrchu planetoidu, unášeného v hlubinách chladného vesmíru. Lidská noha sem dosud nevkročila, ale tato nehostinná skála nastavuje pouze svou drsnou tvář. Atmosféra je nedýchatelná, plná nebezpečných plynů a prachových částic.
Neklidná a lhostejná pustina se nade mnou svírá v ještě temnější nebe. Větrem ošlehané skály ční nad povrch jako polámané stromy, po tisíciletí formované vrtochy počasí. Tohle místo není pro život. Přesto jsem zde, abych prozkoumal zdroj signálu, který zachytily systémy naší lodi.
Společnost chce, aby byl každý takový zdroj analyzován, katalogizován a na mně je, abych se o to postaral.
Má posádka sestává ze silných osobností a výhled na tento výlet je příliš nenadchl, ale ten nový vědecký důstojník od společnosti mi připomněl, že vůči ní máme jisté závazky. Ty mám i já vůči svým lidem a jestli z toho všeho chceme něco mít, musíme postupovat podle speciálního protokolu.
Cokoliv venku najdeme, štědře obohatí slíbené podíly a 17 měsíční cesta tak bude méně nepříjemná. Chápu, že probudit se z hyperspánku s nadějí, že už jsme doma v naší sluneční soustavě a po té se dozvědět, že nás počítač vytrhl ze sladkého snění někde úplně jinde, je velice šokující zjištění, následované rozčarováním. Je ale potřeba přizpůsobit se situaci a plnit rozkazy, což si myslím, že jsme všichni zvládli a s tím, co nás čeká se popasujeme.
Kapitán Dallas, těžební vlečná loď Nostromo
Kdo jiný by dokázal z obrovské hromady střípků, zážitků, poznámek, fotografií, storyboardů a rozhovorů, roztroušených po světě a po archivech vytvořit ucelené dílo, než známý autor Jonathan Rinzler (psal pod jménem J. W. Rinzler). Svůj detektivní i tvůrčí um prokázal například v knihách The Making of Star Wars nebo The Complete Making of Indiana Jones. Skrze nové rozhovory s režisérem Ridley Scottem dal dohromady úžasného průvodce vznikem filmu Alien (1979), u nás Vetřelec.
Než se původní scénář Dana O’Bannona dostal na plátna kin, Alien si prošel peklem tam i nazpátek a to pro jistotu několikrát. Jen vznik samotného příběhu provázely táhlé komplikace, přepisování a změny a než se ze sci-fi díla stal solidní základ pro později kultovní film, na němž se podílela dnes velmi známá jména, uplynulo ještě hodně vody.
Tehdy ještě Ridleyho Scotta, coby filmového režiséra nikdo moc neznal. Aby prokázal svůj um i mimo reklamní spoty, natočil film The Duelist (1977).
Podivínským švýcarským umělcem bledé pleti Hansem Ruedim Gigerem si studio též nebylo jisto a kdo je ta vysoká mladice, co si říká Sigourney? Divadelní herečka?
To vše vedlo k utaženému rozpočtu a nekonečným problémům s právníky, propkami a časem.
Film vznikal v Anglii v Shepperton Studios nedaleko Londýna.
Samotný žánr science fiction to tehdy neměl lehké. Sci-fi snímky spadaly do druhořadé kategorie pochybných filmů s málo oblečenými lidmi, dokud se na scéně neobjevil Stanley Kubric a nevdechl žánru naději se svým filmem 2001: A Space Odyssey. Následovaly inovativní Star Wars George Lucase a cesta k novému pojetí žánru sci-fi byla otevřena. Společnost Fox tehdy měla na stole jen jeden scénář se sci-fi příběhem a tak mu dala zelenou.
Ridley Scott byl jediný člověk, který nakonec nabídku na režírování přijal a chtěl, aby na projektu přímo pracoval Giger. Přes to prostě vlak nejel, a tak vzali i švýcarského umělce, protože jinak by jim na filmu neměl kdo pracovat. Giger se v průběhu času k projektu několikrát vrátil, aby převzal otěže a převedl své airbrushe dospělé verze Vetřelce do třetí dimenze. Pracoval jak na designu tří vývojových fází Vetřelce, tak na modelech i na vzhledu prostředí planety a derelictu s fosílií.
Na lidském prostředí pracovali ostatní lidé a interiéry Nostroma byly stvořeny ze šrotu z pohřebiště bombardérů. Každý čudlík a každý přepínač měl funkci. V polovině prací se Guy Hudson a Dennis Lowe zmocnili helikoptéry a její součástky splynuly v klaustrofobický kokpit Nostroma. Mnohé interiéry pak byly recyklovány pro další scény, aby se co nejvíce ušetřilo. Na všem se skvělo logo společnosti Weylan-Yutani (Weyland-Yutani přišlo až ve druhém filmu) – křídla v egyptském stylu zdobila jak stěny, tak třeba i hrnky na kávu nebo plechovky s pivem.
Když obsazovali roli hlavní hrdinky Ellen Ripley, proběhl velmi sofistikovaný screen test již v kulisách lodi, takže herečka Sigourney Weaver měla na co reagovat. Test byl kladně přijat. Ridley přesně věděl, co chce, jak toho dosáhnout a říkalo se, že má místo hlavy kameru, kterou pak samozřejmě sám ovládal.
Všechny své představy dokázal přenést jak na papír tak na film. Když bylo potřeba něco vysvětlit, načrtl několik okének pro lepší představu. Těmto rychlým skicám se říkalo Ridleygramy.
7 herců se v červnu 1978 sešlo na place. Sám Ridley Scott sepsal životní příběhy všech postav, aby jim dodal hloubku a aby se herci měli od čeho odpíchnout. Následovaly zkoušky a další změny v dialozích, iniciované samotnými herci. Ridley nikomu moc neříkal, jak má hrát, vyžadoval improvizaci a vlastní invenci. Sám byl hodně vizuálně zatížený a přípravy scén vždy trvaly dlouhé hodiny. Měl plné ruce práce a neustále nebyl k dispozici, když ho někdo nutně sháněl. Bylo tedy na všech, aby se svého řemesla chopili, jak nejlépe to uměli. Na začátku byl každý lehce nejistý, hodně si pomáhali čtením literatury od NASA a posloucháním rádiové komunikace z přistání na Měsíci.
Natáčení započalo 3. července 1978 a z tohoto období v knize najdeme mnoho produkčních fotografií, storyboardů, scénářů, blueprintů a podobně. Původně hrál Kanea Jon Finch, ten ale onemocněl a jeho roli převzal John Hurt. Později Finch napsal, že už se cítí lépe a že mu je líto, že nedá život vetřelci.
Scény z povrchu planetoidu, kdy se tři členové posádky vydají hledat zdroj neznámého signálu, byly natáčeny v parném létě. Přidejme k tomu neforemné nylonové skafandry bez přístupu vzduchu, na který se v tom chaosu zapomnělo, a je zaděláno na průšvihy. Členové štábu po place chodili ve spodním prádle, aby se neupekli a chudáci herci umdlévali, nabalení jak pumpy. Produkce byla hodně chaotická a potýkala se s mnoha nedostatky, jak času, tak financí. K tomu přispívali lidé od Foxů svým tlačením na pilu a dýcháním za krk Scottovi. Nejednou mu kvůli nim bouchly saze.
Kaneova smrt měla být epická, krvavá a šokující. Z jeho hrudi se na svět vylíhl malý vetřelec. Při snaze zachytit spontánní reakce herců, neváhal Ridley na scénu přinést spoustu vnitřností, které pak zamořily studio na několik dlouhých dní. I když se pár záběrů rodícího se monstra nepovedlo (málo krve, látka trička se neprotrhla), galony krve namířené přímo na herce přinesly své ovoce v podobě spontánních reakcí ve zděšených tvářích. Od těch dob byl trikový štáb trochu v nemilosti a samotní herci svou práci začali brát vážně. Nejhůře to odnesla Veronica Cartwright, která v šoku přelétla sedačku.
Mnohé z postřehů a dialogů, stejně jako pohledů do zákulisí, lze vidět na bonusových DVD v Alien Quadrilogy. Je to zajímavý materiál a k prvnímu filmu existují tři hodiny bonusů plus obrázky. S každým byl tehdy natočen nový rozhovor speciálně pro toto vydání a je to jako kdybych četla knihu od Rinzlera. Jen ke slovům patří i hlas a tváře. Mnozí z nich už nejsou mezi námi, a proto mi tyto rozhovory přijdou velice cenné.
V knize je natáčení rozděleno do několika úseků podle data. Vetřelec (postava) byl velkým oříškem jak po mechanické stránce, tak po té vizuální, s jeho příchodem na scénu se otálelo, dokud nebyl hotov. Jen co vzbudil rozruch a odstranil pár členů posádky, nadešla chvíle postprodukce, na kterou by Ridley potřeboval také více času. Aby vůbec k postprodukci mohlo dojít, Ridleymu doslova sebrali kameru z ruky a některé scény se do filmu dostaly ve své testovací fázi.
Natáčení modelů a dotáčky s následným střihem probíhaly během stávek a společenských nepokojů. Autoři museli přebývat v jakési stavební buňce, kde ani nebylo moc teplo, a tak vodka s Martini tekla proudem, hlavně v pátek večer.
Složité vztahy panovaly i mezi Scottem a skladatelem filmové hudby Jerrym Goldsmithem. Ridley sáhl po několika tracích z Goldsmithovy dřívější tvorby pro film Freud a na samotný závěr zvolil Symfonii No. 2 od Howarda Hansona, což se Goldsmith dozvěděl až při oficiálním promítání.
I přes všechna zaškobrtnutí se film Alien nakonec setkal s úspěchem. Kritici jej samozřejmě okázale kritizovali a podívejte se na něj teď. Stal se z něj kultovní snímek. Hans Rudolf Giger si odnesl Oscara za vizuální efekty.
Očití svědkové tvrdí, že lidé hrůzou prchali z kinosálů a že jít tehdy v noci domů nebyla vůbec příjemná záležitost. Každý stín připomínal monstrum z filmového plátna. Teď – ve dvacátých letech jedenadvacátého století – už nám to tak děsivé nepřijde (asi), ale tenkrát to byla opravdu epická podívaná, následovaná vleklými nočními můrami.
Podle mého skromného názoru film nebyl ničím dosud překonán. Patří k mým nejoblíbenějším snímkům a kniha detailně popisuje jeho vznik. Pro mě must-have. Je v ní všechno a zaslouží si své místo na slunci. Pět z pěti vetřeleckých přísavek doporučuje každému fanouškovi. Kniha je anglicky.
Symphony No. 2, Op. 30, „Romantic“: I. Adagio
https://open.spotify.com/track/0MclYwSuAej8oxRZLZxLwZ?si=518b5a5c22634673
Alien: Jerry Goldsmith
https://open.spotify.com/album/2ubcKYeOHGJ5UHHNBAuaKb?si=d1DmGGD6Q6mu0DCc4GChVA
The Making of Alien na Titan Books (vydavatel)
https://titanbooks.com/9786-the-making-of-alien/
Jonathan W. Rinzler
August 17, 1962 – July 28, 2021
Rest in Peace
Obsazení:
Dallas: Tom Skerritt
Ash: Ian Holm
Parker: Yaphet Kotto
Lambert: Veronica Cartwright
Brett: Harry Dean Stanton
Kane: John Hurt
Ripley: Sigourney Weaver
MU/TH/UR, Mother AI: Helen Horton