Lukov noční

Moravský hrádek Lukov, nacházející se v kopcích u vesnice stejného jména, jsme nesměli ani tentokrát minout. Od poslední návštěvy uběhl teprve týden, ale od poslední noční návštěvy uteklo již mnoho vody. Během týdne se hrad převlékl do pohádkového zimního hávu.

Okolí se topilo ve tmě a cestu halila hustá mlha, v níž jsme sem tam zahlédli jelena, který byl vidět jen díky světlům projíždějících aut. Představte si siluetu nejasného tvaru, s parožím, ozářenou slabým protisvětlem uprostřed bílé nicoty. A to majestátní zvíře stojí přímo vedle silnice. Kdybych to uměla namalovat, obraz by byl na světě.

K Lukovu vede dřevěný most na vysokých kamenných pilířích, když jsem jej osvítila baterkou, působil dojmem brány do jiného světa, možná do světa temného středověku nebo duchů. V dálce se rýsovala věž se vstupní bránou, za níž mě čekal svět stínů a třpytivého sněhu. Za černou hradbou stromů zářil měsíc, vrhaje dlouhé stíny přes cestu. V mlze pak jeho světlo tvořilo stříbřité paprsky.

Hodně mě mrzelo, že nemohu fotit, bo mi zdechl Canon. Bylo to přesně to ono, co bych ráda zachytila – zasněžený noční hrad za svitu měsíce. Možná s nějakou tajemnou postavou ve stínech.

Měla jsem alespoň akční kameru, která však není stavěná na noční natáčení. Z krásné záře měsíce a stínů na zemi není vidět zhola nic. Snad bude na záznamu aspoň krapet noční atmosféry. Má baterka vytváří celkem ostrý kužel světla a tím i přepaly a kamera ten kužel ještě oseká, takže se při zhlédnutí záznamu dívám do světelného tunelu.

Zaznamenala jsem si procházku po hradě i s veškerým balancováním na zasněžených schodištích. Trochu jsem to sestříhala. Na hradě bylo krásné ticho. I když jsme nebyli ani první ani poslední, kdo si chtěl užít romantického okamžiku mezi měsíčním svitem zalitými starodávnými zdmi hradu, nikoho dalšího jsem nestřetla.. nebo o tom nevím :).

Video

Foto z telefonu a GoPro