Na louku za kopec

Obešla jsem pár známých míst, v lese jsem potkala stádo srnek a nakonec jsem vylezla na fotolouku o patro výš. Epické západy slunce jsou vždycky krásné. Ale protože to mám domů daleko a nechce se mi po tmě temným lesem, balívám to dřív, než se nebe úplně předvede.

Nakonec se stejně plížím pod pláštěm noci. Není to nic moc a to ani se světlometem. Vždycky ve mně zápolí ta stránka, která chce ještě jednu fotku měsíce za větvemi stromu, s tou, která se nechce přerážet o šutry na cestě a zamotávat se do křoví. Kolikrát plánovaná trasa z dálky vypadá mírumilovně, ale když se přiblížím, vykoukne na mě proláklina s neprostupným temným křovím, a to jak známo mají rádi pašíci, protože se jejich přízemním podvozkům dobře prolézá změť trnitých šlahounů. Největší sranda bývá, když v oné hradbě hledám průchod, který tam cestou vzhůru rozhodně byl, jenom trochu více vpravo. Ale zatím cajk, zatím jsem se vždycky našla. Rozhodně je dobré nositi baterku.

Příště si určitě vzpomenu i na rukavice, které pravidelně zapomínám doma a pokaždé mi na kopci, nebo za kopcem omrzají ruce, obvykle navzdory předpovědím a sluníčku. Tentokrát jsem pátrala po květinách, zvěstujících blížící se jaro. Vím, u kterých ruin zatím ještě rostou, takže tam jsem také sněženky našla. Ne, že by se tam přirozeně vyskytovaly (obrázek sněženek v listí). Kdysi dávno je na své předzahrádce někdo vysázel, ale dnes už to není moc poznat.

Videozáznam ze dvou procházek

Obrázky z lesa

Líbilo se? Chcete více článků s obrázky? Zvažte přímou podporu autorky na Patreonu. Děkuji.