Peklo a okolí. Nejprve kraj halila hustá hmla a po té začalo pršet a pršelo celou dobu, jíž jsem strávila na chodníku napříč Peklem, toho času lehce zalitým vodou. Místo vypadalo přízračně až prehistoricky. Kromě srnek se v něm nikdo nevyskytoval. Cestu lemují mocné pískovcové skály i bažinaté rybníčky, plné jasně zeleného rostlinstva. Popadané kmeny obaluje mech a vše halí šero. Jen chvíli počkat a z vody vyleze první topivec a zpoza zatáčky vyjede Geralt na své věrné klisně Klepně.
Úplně bych ho tam čekala. Jako tradičně, v Pekle měli zimu a mráz. Při druhé návštěvě hned druhý den jsem se šla projít opačným koncem k zámku v Zahrádkách a dále přes Barbořin kamenný most až k malé ruině loveckého zámečku, stojící osaměle v lese.
Na mostě kdysi stávaly sochy svaté Barbory a Jana Nepomuckého. Ty byly přemístěny do zámecké zahrady. Most z první poloviny 19. století se rozpadá a pod jeho dvěma oblouky se často rochní zvěř. Ani zde nikdo nebyl, což jsem samozřejmě uvítala. Nasaji tak atmosféru a snad potkám i nějakou tu zvířenu.
