Kdo tu rozlil to mlíko?

Vypravila jsem se po dlouhé době na procházku, i když tu mrholilo, zemi pokrývala vrstvička námrazy a vesměs nebylo vůbec nic vidět. Foťák jsem si vzala, pro jistotu, stativ už ne. Po celou dobu jsem nepotkala ani živáčka, kdo by se také plácal na kopec, když je tak hnusně.. nebo není? Neplánovala jsem, kam zase zajdu, měla jsem s sebou jen mizerný kus chleba, protože sušenku už jsem dávno sežrala. Minula jsem pár odboček, na nichž se rozhoduji, kam se vrtnout.

Vystoupala jsem až na homoli nad bitevní loukou, odkud na mě začalo pomrkávat sluníčko a místy i jakási modrá záře. To bylo nebe kdesi nad inverzí. Sebrala jsem tedy zbytky sil a vyrazila klasicky na Kybičku na skálu, že pak se uvidí. Už v lese u odbočky vzhůru sluníčko svítilo docela intenzivně, vrhalo na zem tmavé stíny a sníh se třpytil jak vzácné kamínky, nad korunami stromů svítila krásná modrá obloha. Dolezla jsem oklikou (tváří se, že to byl záměr) na meditační skálu a hodila oko na tu nádheru v okolí. Celý kraj se schovával pod bílou pokličkou inverze a z toho bílého oceánu jen sem tam vykukovaly vrcholky kopců Českého Středohoří. Byla to nádhera, která mě naplnila příjemným pocitem z výstupu. Z měst na pláni nekoukalo zhola nic. Jen nad chemičkou stoupaly vzhůru chuchvalce bílé mlhy, kterou tam zrovna vařili.

Říp také nebyl vidět, to až špice a věže hradu Hazmburku a dál Košťálov. Na druhou stranu jsem pak mohla zahlédnout Kletečnou a v dáli vrcholky Krušných hor, které se nacházely za dalším mořem běloby. Jako již tradičně, teleobjektiv zůstal doma, ale bez stativu by to moc nemělo cenu, jen někde u zábradlí. Oběhala jsem vrchol Lovoše zase kolem dokola, nacvakala rozličné snímky a když nahoru vydrandil dobrodruh cyklista, jala jsem se vracet zpět chladnou severní stranou kopce. Je tam o dost širší cesta. Krpálek na jižní straně nabízí mnohdy jen na šutr širokou stezičku a to bych mohla být dole coby dup.

Cestou jsem se ještě pozastavila u průseků, blýskla jsem i samotnou cestu, protože tam v tom místě zapadající slunce umí také pěkně čarovat, poválela jsem se ve sněhu a u odpočívadla, odkud můžete sejít buď do údolí Opárno nebo do Lovosic, jsem se rozhodla, že to zase krosnu zpět na Kybičku. Odtud jsem ještě típla pár obrázků, poslechla si, kterak cyklista brzdí cestou dolů, kde to vzal roklí, kudy by se mi tedy nechtělo, ale co. Po sestupu z kopce jsem pak ještě potkala jednoho běžce, který zrovna mířil vzhůru a nakonec i jednoho zajíce a spoustu ptáčků. I nadále však bylo pusto a prázdno. Než jsem se dostala domů, padla tma. Myslím si, že ta procházka stála za ten úžasný výhled na oceán s ostrůvky, příjemně mě to na meditační skále nabilo, tak jako vždycky. A třeba se mi tam podaří vzít zase někoho na výlet.

Oceán s ostrůvky