Jiná tvář města

Jedno krásné únorové odpoledne mě přepadla nálada vystrčit nos z temné kobky, vzít si mini foťák do kapsičky a trochu se projít po městě. Vyrazila jsem k řece a k zámečku, žblunc svítil jakoby v příslibu vzdáleného jara. Než jsem došla k zámečku, přihnala se sem oblačnost a ochladilo se. Avšak nedalo mi to a šla jsem pořád dál a dál, zkoumat starou tvář města, která se skrývá v tajemných a neokoukaných koutech.

Po cestě, která vede do přístavu u sila, jsem se vydala omrknout zvýšenou hladinu řeky, potopené loďky, šedivost spících stromů, rezaté věcatosti a nakonec i starý sklad, který se pomalu ale jistě rozpadá. Zničené okapy, zelené vodopády, schody vedoucí nikam a pak i zvuky, které mě donutily zase velice brzy odplout zpět k civilizaci.

Vzala jsem to přes stadion a mostek k plaveckému bazénu a tam, z druhé strany, na kterou prý nikdo nekouká, blejskla staré domy, které již dávno pozbyly své fešnosti. Ani plavecký bazén není natřený celý. Kulisy. Drolící se, opuštěné kulisy. Kdo se kdy díval na zdi za kostelem? Kdysi dávno jsme v těch místech chodili na „místo činu“, zvědaví, prolézali rozvětvené sklepení se zazděným tunelem, který jistojistě vedl pod město. A dnes, kdy se z areálu, zarůstajícího roštím stal jakýsi obchvat, už na ta místa nikdo nevzpomene, kromě nás, šílenců a praštěných obdivovatelů drolících se zdí a schůdků, porostlých mechem!

A za kostelem mi došla baterie a taky jsem venku docela vymrzla, ale samotná procházka pod mrakem byla příjemná.

Jiná tvář města