Jak nám ten podzim málem uletěl

Dnes je tajmlajna zafoukaná listím rozličných tvarů i barev. Po týdnu bylo pěkně, a tak jsem se vypravila vyvětrat si mozek do lesa. I já přináším svou hromadu šustivého haraburdí. Jít ven mi přišlo celkem vhod, tak akorát včas.

Potkala jsem stádo srnek, ale zbyla mi z něho jen rozmazaná šmouha. Spoustu ptactva a jen minimum lidí. Slunce hřálo skrze žluté listoví, kreslilo po zemi křivolaké stíny a zemi pokrývaly barevné koberce. Foukal vítr, a tak další a další listí pomalu padalo na cestu přede mnou. Byla to fajn chvíle a nevím, co bych bez toho dělala. Nastřádané nánosy civilizace je dobré občas vychodit a vydupat a ještě si tak trochu zameditovat a zaobdivovat.

Další den jsem krátce navštívila místní cintorín. Zvedla jsem se před západem slunce, idea byla taková, že západ slunce prozáří koruny stromů, vrhne na cesty tvrdé stíny a vyvolá zvláštní náladu. Nic na tom, že mé sklíčko ty barvy neumí věrně reprodukovat. A beztak by to bylo lepší RL ve 3D. Vytvořila jsem tam pár fotek, i zde se daly najít barvy podzimního listí v kontrastu s rozličnými orezlostmi a s duchem pomíjivosti.

Podzimní les a hřbitov