Jak jsme se zatoulali až na Košťálov

Vydali jsme se cestou necestou okolo vodníka (po zelené) kamsi do lesů. Cesta se proměnila v rozbahněný mokřad, zapadaný sněhem, ve kterém se mi podařilo umýt si gumáky, které jsem chvíli předtím obalila v bahně na jednom poli. I neodradilo nás s Montgomerym nic a řekli jsme si, že se koukneme ještě dál.

Nakonec jsme potkali vcelku pěknou a novou silničku, po které jsme se kousek „svezli“, než jsme zase zabočili do lesa a bahniště, což nebylo nutné, protože za jednou větší zákrutou už jsme došli k parkovišti pod hradem Košťálov. Potkali jsme jen jednoho týpka se psem, který hledal ztracenou mapu. Na Košťálov však nevedly žádné lidské stopy. Jen nějaká srnka vyrazila nahoru obhlídnout své sídlo.

Cestu vzhůru pokrývala tenká vrstva sněhu. Přelezli jsme pár krpálů a vychutnali si výhled do kraje. Nebylo moc dobře vidět, protože se všude válel opar a mlhy. Což je škoda. Ale co se dá dělat. Původně ani nebylo v plánu dojít tak daleko. To se nějak naskytlo samo. V lese bylo příjemně, cestou zpět jsme dokonce spatřili stádo muflonů, hopkajících přes křoviska. Fajnová procházka. Jsem ráda, že jsem se dokopala až ke hradu (a dolezla zpátky).

Jak jsme se zatoulali až na hrad