Hrobka rodu von Baillou

V hustě zarostlém ostrůvku lesa, nedaleko nádraží, stojí z jedné strany ohraničená smrdutou strouhou a z druhé dotírajícím polem zničená a opustěná kaple s hrobkou rodu von Baillou. Okolo vede novým štěrkem vysypaná cesta. Pohled pod koruny stromů je stíněn navezenými hromadami zeminy, dvoumetrovými kopřivami a všeobjímajícími úponky svízele.

Hrobku vystavěli v druhé polovině devatenáctého století v neorenesančním stylu. K zámku je to celý kilometr cesty. A ačkoliv je městys vycíděný a zámek svítí do dálky, na tento kousek historie jako kdyby se zapomnělo. V místě, kde stojí, kdysi býval hřbitov. Kromě prohlubní v podrostu však nebylo vidět nic, co by to naznačovalo.

Ke dveřím vedou propadlé schody. Vchod stráží dvě sochy. Čekají na všechny, co se odváží přiblížit k mříži, která brání vstupu. Za mříží práchniví dřevěné dveře, otevřené dokořán. Dlaždičky na podlaze zakrývá prach a listí. Kříž leží výmluvně na zemi a schodiště dolů do podzemí se už dávno rozpadlo. Když se podíváte okénky na úrovni terénu, neuvidíte nic. Hrobka je prázdná. Sem tam se válí kus dřeva a stěny zdobí různé čmáranice a škrábance. Malované stěny jako by nikdy nebyly. Barva už se dá jen stěží rozeznat.

Na plechové střeše je k vidění malá věžička. Rozeznáte pilastry s korintskými hlavicemi a nad vchodem si všimnete božího oka. Detaily, které postupně zanikají.

Vydala jsem se ke kapli tím nejhustějším pralesem, aby mě nebylo od civilizace vidět, ale tuším, že z jiné strany to půjde mnohem lépe a nebudou vám kopřivy sahat nad ramena. Nevýhoda urbexování v rozpuku křovin :), ale jako detektoráře, který je zvyklý plížit se tím nejhustějším lesem, mě to moc nerozhází a nějakou cestu si najdu.

Práchnivějící minulost