Hrad Hazmburk a Skalka

Únorová neděle započala nevinně, jak se tak někdy neděle tváří. Dokutálel Indy, svítilo sluníčko a padl návrh, že se půjdeme projít. Návrh se ujal, ale co kdybychom nejprve někam dokodrcali samohybem, a tam že se prošli. Jako vhodnou destinaci jsme zvolili zříceninu hradiště Skalka, z něhož se dochovala válcová bílá věž, vybudovaná na černé skále. Kořeny tohoto hradu by měly sahat až do konce 13. století. A místo je to věru malebné.

Cestou na Skalku se urodil nápad omrknou ještě Hazmburk, na který se už roky mlsně dívám přes místní planinu s cementárnou uprostřed. A to byl věru nápad. Všude haldy bahna a zkracovat si cestu krpálovou zkratkou opravdu nemělo význam, příště bude lepší nadále kroužit okolo kopce a nenápadně se přibližovat. Hazmburk je typický svým dvojvěžím, viditelným z velké vzdálenosti. Jedna vížka je válcová, druhá hranolová se zbytky hradeb.

V okolních vískách stojí různé zajímavé objekty zámečkového či usedlostního typu. Některé i lehce omšelé, což určitě stojí za zmínku, hlavně tedy pro nás, co s oblibou fotíme rozličné opuštěné sutě.

Poslední zastávka sestávala jen z krátkého nakouknutí na malý třebenický hřbitov, na němž stojí barokní kaple Nejsvětější Trojice z konce 17. století a také dřevěná hranolová zvonice, která nás zaujala cestou k Hazmburku. Třebenice jsou zajímavé i v mnoha jiných směrech, jmenuji například Muzeum českého granátu v původně německém luteránském kostele, socha Sv. Antonína z roku 1777, již zmíněný starý hřbitůvek se zvonicí a zvonem mistra Brikcího z Cinperka z roku 1571 a z okolí určitě zřícenina hradu Košťálov, na který už jsme se jen znaveně podívali z dálky a oddrkotali domů.

Hazmburk jsme později toho roku navštívili ještě jednou. Inu řekla jsem si, že na nachcípanost je vůbec nejlepší kopec v dešti, i když se za bouřky nesmí lézt do věže. Vrchol se ztrácel v oparu a nad krajem visely duchny, kterými jen na chvíli prosvitlo slunce, aby se vzápětí ozvalo hromobití. Co naplat. Obalili jsme se vikslajvantem a po veselém bahenním kluzišti pomalu vyrazili vzhůru.

Nafotili jsme tedy hradní věže za deště a protože se pak počasí umoudřilo, i za slunečna. Bílá věž se zbytky hradeb vnitřního hradu se tyčí na samotném vršku čedičové skály, Černá věž s kruhovým půdorysem pak na nižším nádvoří, kde se nachází mj. i kamenná šest metrů hluboká cisterna na dešťovou vodu. Z dalších zachovaných zajímavostí zmíním například sedlový portál jižního paláce u bílé věže nebo střílnové okno a sklepení, na které byste se mohli jít podívat.

Hazmburk se tyčí uprostřed planiny, na dohled Českému Středohoří. Často se přes něj ženou bouřky a mračna, o bouře, duchny a přívaly tu není nouze. To mi pak uplave i provider a dějí se samé divné věci (a možná plave dodnes). Takže toho květnového dne jsme úspěšně doklouzali na hrad i z hradu, užili si rozbahněného deštného pralesa a já mám do sbírky další turistickou známku i s razítkem.

Hrad Skalka a Hazmburk