Evanescence v Praze

O tom, že američtí gothic rockoví Ev zavítají do Prahé jsem se dozvěděla od modrého štěbetálka. Lístky jsem musela mít hned a ještě nejlépe už včera. Nevím, co mě to popadlo, ale bylo to velice příjemné. Evanescence jsem poslouchala kdysi dávno, za Starých Splavských časů. To, že jsem o ně zakopla i teď je zásluha osoby, o které se ještě nenápadně zmíním ;). Incheba aréna, kde se měl nedělní (17. 6. 2012) koncert uskutečnit, je pro mě pole neorané a nenavštívené. Celý den jsem byla poněkud nervózní, kdybych tam nakonec jela sama, jestli bych se neztratila, jestli tam něco uvidím atd. Sbalili jsme s Indym saky paky a vyrazili na cestu přes Prahu. Po cestě nás čekal jediný přestup, takže cajk. Do tramvaje směr Výstaviště už přistupovali lidé, mířící stejným směrem.

Dorazili jsme asi po šesté hodině, kdy už pouštěli dovnitř. Vzala jsem si spoustu věcí úplně zbytečně, takže jsem tam pak křepčila s narvanou brašnou přes rameno. Když se na twitteru začaly objevovat reporty z místa, už jsem byla jak na vážkách a nejradši bych tam běžela hned.

Poznámky pro přežití: voda s glukopurem je dobrá věc. Pronesla jsem jí. Během samotného koncertu mě asi udržela na nohou. Všude byly stánky s pitím, takže se nebylo čeho bát, což jsem ale předem nevěděla s jistotou. Toalety funkční. A vějíř je úžasný vynález. V Inchebě bylo strašlivé vedro. V kotli, do kterého jsme se postavili asi hodinu a půl před začátkem, panovalo vedro, nedýchatelno a různé jiné elementy. Zkusmo jsem vyfotila hlouček u pódia z balkonu, ale tak strašlivě se mi třásly ruce, že jsem si baterii šetřila na samotnou Ev, kdy už to bylo s pazourama o něco lepší a se světlem o dost horší.

Za předkapelu byla vybrána formace Dying Passion (progressive crossover) a jeden u toho vážně umíral.. nesnesitelným horkem. Naštěstí alespoň otevřeli vrata dokořán, takže se mimo tento komprimovaný dav vyskytovalo i dostatečné množství kyslíku. Jedna slečna si však musela jít sednout na zem hned zkraje, druhá na mě upadla během předkapely a Indy se také začal poroučet, čili odlez ke stánkům pro pití již byl nutný. A dobře jsme udělali.

Po občerstvení jsem se přesunula ke kraji, chvíli jsem zevlovala nedaleko beden a zkoušela dohlédnout do davu, jestli ji přeci jen neobjevím, protože dosud jsem si mohla oči vykoukat a nic, zase si přímo přede mě stoupl nějaký frajer, tak jsem se s poznámkou „to už si fakt dělá prdel“ vrhla do davu za přeludem, který mě zaujal. Černo červené vlasy s fialovými proužky a zeleným popruhem od kabelky přes rameno konečně vypadal velice slibně a také že jo. Přivítala jsem se s Rionkou a dostala krásnou placku. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla a jsem moc ráda, že se mi jí nakonec podařilo v davech najít! Na chvilku jsem měla takový ten naprosto ztracený pocit. Ale s tvrdým fandovským jádrem a po té úžasným nástupem Amy Lee na scénu se všechno obrátilo o stoosmdesát stupňů.

Euforie. Nevím, kde se to ve mně vzalo. V momentě, kdy Evanescence začali hrát svůj hit What You Want jsem doslova vybuchla nadšením a šílenstvím. Nádhera. Davem projela vlna energie a vydržel řičet, zpívat a křepčit až do samotného konce. Stála jsem u předních beden trochu bokem, ale to vůbec nebylo naškodu, viděla jsem o mnoho lépe.

Zpívali jsme společně s Amy, charismatickou zpěvačkou a andělem v jednom. Krásně to rozjela, vířila po pódiu. Něžné balady, hladící po duši, střídaly ryčné kousky a najednou bylo fuk, že je tam snad sto stupňů. Máchala jsem tlapama a poskakovala. Otloukala lidi okolo sebe, omlouvala se lidem okolo sebe, snažila jsem se fotit… vyfotit alespoň něco pro sebe. Amy krásně říkala „děkuju a díky“, což se naučila na Meet & Greets s několika šťastnými fanoušky, které vybrali, tuším, u zadního vchodu dlouho před začátkem. Když na pódium přivezli klavír Baldwin, dav jej přivítal ovacemi, Amy nejenže je úžasná zpěvačka, ale také klavíristka a peklo v Inchebě porážela na celé čáře.

Přiběhla s českou vlajkou. Komunikovala s fanoušky, říkala, že to trvalo tak dlouho, než se Ev dostali do Prahy, že jí ten nadšený řev dělá radost, že děkuje. Zpívala s ní celá hala a já doufám, že se sem v budoucnu snad ráda vrátí. (A že si do té doby stihnou v arénách vyvětrat.)

Celou sobotu chodila po Praze a obdivovala památky, na twitteru se objevilo i několik jejích fotek.

We believe in you!

Ke konci mi naprosto přeskakoval hlas a vyluzoval tóny, o kterých jsem nevěděla, že jsou možné. Dávám tomu tak týden, než přestanu mluvit jako Sauron. Vybavila jsem si texty několika písní. Ne mnoho, v tom jsem strašný sklerotik, ale My Immortal jsem si nenechala ujít. Lithium, Bring Me to Life.. Její hlas mi byl vždycky příjemný a dobře se mi s ní řičelo za temných nocí u kompu, songy, které chytnou za srdce. Její vykutálený ďábelský smích během koncertu mě pokaždé dostal.

Členové kapely si akci v nové zemi také užívali. Na bicí hraje vynikající bubeník Will Hunt, na kytary pak Terry Balsamo, Troy McLawhorn a baskytarista Tim McCord. I po nich jsem občas hodila očkem a vypadali potěšeně.

Koncert byl úžasný. Jsem nadšená a jsem ráda, že všechny skepse a strachy zalezly a já si užila fajnovou chvíli s úžasnou kapelou a nádhernou hudbou.

Zapomněla jsem si z Riončiny popsané ruky opsat setlist, takže zatím takto:

What You Want, Going Under, The Other Side, Weight of the World, Made of Stone, Lithium, Lost in Paradise, My Heart is Broken, Sick, The Change, Whisper, Call Me When You’re Sober, Imaginary, Bring Me to Life, Swimming Home, Your Star, My Immortal :).

Pár rozmazaných snímků