Řádně prochcípaný larp aneb jak dělníci hrad Vikomtův obléhali v datu od 1.8. do 7.8. 2005. Jest pravda, že tento Eodix postihly věci veskrze nemilé. Všichni, kdo jste tam byli, o nich víte, a tak snad nemá přílišnou cenu se jim zde, na tomto místě věnovat. Možná pro vás věci neznalé – šlo o změnu místa asi o jeden kilometr, z důvodů pořádání skautského tábora, na louku o mnoho menší a od lesů herních o tolik vzdálenější a tím to začalo. Na druhou stranu tady musím zdůraznit, že ač nová – louka byla naprosto dostačující, stromy ohraničená a tudíž lehce krytá před nepřízní slunečnou, ovšem už ne tak chráněná od vlivu této civilizace – naneštěstí pro nás, i pro vesničany okolních osad. Ale co. Pivko teklo proudem, a tak mohl být tento žal rychle splaven z duše.
Záznam z Eodixu 2005
Protože jsem byla stižena angínou (tento rok někdo velice usilovně bodá do mé voodoo figurky; omlouvám se všem, které to obtěžovalo a děkuji všem, co mi pomáhali – muhehe) jen málo toho tuším o dějích v lesích. Kamera tak zůstala až příliš v klidu – k mému zjištění se stará baterie nechtěla chovat podle mých pravidel (útok za deset plus dva, nějaká ta obrana, pátej level zbroje, stotisíc hodin provozu a odolnost vůči magii vody a ohně.. etc.), což neomylně povedlo k tomu, že je toho z mé strany natočeno velmi málo – hádám tak něco málo přes dvě hodiny. Naštěstí byla Mors o něco lépe vybavena jak po stránce materiální tak i po stránce informační a tudíž se velmi těším na její sestřih z úctyhodných šesti kazet). Já sama z toho svého záznamu uplácám nějaký ten sestřih, který však bude postrádat co do příběhu. Stopro vám mohu slíbit, že tam najdete temný rituál, příjezd krále, úvodní audienci s představováním příchozích, mši – přesně tu, kde měl svatý otec Nounejm problém s mešním vínem, Bahnem a ‚prachem z cest‘, který z jeho hávu do karafy ‚omylem‘ spadl. Popravu temné templářky Audacie (z jiného úhlu než od Mors, hehe) a samozřejmě finální bitvičku a poslední audienci. Možná by nebylo od věci nosit sebou mikrofon, zakamuflovaný do nějakého fantasy kostýmu, protože proslovy špitajících hrdinů mnohdy uslyšíte jen, když si záznam pustíte do sluchátek a to i přes fakt, že jsem nechala program pohrát si s hlasitostí směrem nahoru.
Však vraťme se k LARPu. Vyskytl se tu problém (ne ještě neutíkejte, tentokráte šlo o problém z čistě herního světa), vesničané začali postrádat své kozy (mluvím o zvířatech). Některá z jejich těl byla nalezena na pastvinách v okolí vesnice – vysátá snad, někteří nevzdělanci mohli toto vraždění přičítat vlku z lesů, ti chytřejší zjistili, že o vlka asi nepůjde. Nějak do toho byl zakomponován tajemný artefakt Nerill, jenž – složen ze všech tří částí (řetěz, kámen, pentagram) – poskytl majiteli nevídanou moc. O artefakt soutěží dva kouzelníci – Glain, který je stále v Dájiných službách a nově příchozí kouzelník Světlonoš/Ergeran. Kdysi spolu studovali v magické škole a teď se samozřejmě mezi sebou škorpí, protože vliv tu může mít jen ten mocnější z nich. Jak to dopadne, Glain nemohl tušit, protože se dostal pod silný Kozožroutův vliv.
Během závěrečného rituálu v kruhu, hlídaném Duchem lesa, je Glain osvobozen od sžíravého vlivu pekelné bytosti, samotný akt rituálu přiláká Kozožrouta do zdánlivé pasti, kterou kouzelníci a dobrodruzi na něj nachystali. Mocný kouzelník Ergeran zde odhaluje svou pravou totožnost Adepta – nyní proti zlotřilému Tantalaitovi/Kozožroutovi stojí mocný mág v bílém rouchu a začíná boj na život a na smrt – jeden proti jednomu. Oba dva vládnou vysokou magií a není snadné dostat se k nepříteli na dosah ostří. Sami, již mírně znavení uznávají, že tudy cesta asi nepovede, a tak volí starou školu – boj s holemi. Ale Tantalaitos/Kozožrout je starý podfukář a Ergerana zákeřně napadá kouzlem, kterýžto v poslední moment použije Nerill a zbaví příšeru její zbraně a následně i její síly. Oba dva hrdinové, jakkoliv mocní, padají k zemi. Naneštěstí však Tantalaitos stihne povolat mocnosti nejtemnější, jejichž seřazený šik se přelévá přes horizont jako přízračná lavina, aby vzdala pánovi hold a notně provětrala řady dobrodruhů, které částečně prořídly po double-attacku bombou. Boj netrvá dlouho a zlo je znovu smeteno z povrchu zemského zpět do své díry pekelné.
Zdá se, že Dájini blízcí mají i jiné potíže, lykantropie se prostě dostane všude, o čemž by vám Randir mohl vyprávět, jestliže shlédnete video až k tomuto bodu, určitě si všimněte, jak mu svítí oči, to by se pak i jeden začal bát. Ale vraťme se znovu k ději. Duch lesa je přeživšími na kolenou požádán, aby opustil kruh, v němž nehybně leží Ergeran. Duch lesa pokojně odchází a nyní je všechna práce jen na felčarech, resp. na těch, kdo mají nějakou tu uzdravující moc, aby Ergeranovi pomohli zpět k vědomí. Po bitvě v duchu neoficiálním proběhla poslední audience, na níž byly shrnuty veškeré všechny zásluhy a poděkování, které tradičně patřilo samozřejmě všem zúčastněným, ať už to byli samotní dobrodruzi, kuchař nebo v neposlední řadě i CP a tvůrci (příběhu, pravidel). I když tvůrci jsou svým způsobem úplně všichni. O tuto audienci samozřejmě nepřijdete a do videa ji procpu i kdybych měla ten harddisk nafouknout, mno, nic jiného mi ani nezbyde.
Co se Eodixu týká, já jsem jenom nasedla do rozjetého vlaku a udělala pár záběrů, které mě dokážou těšit pokaždé, když se na ně podívám. Doufám, že se tam všichni uvidíme, i kdyby tato akce měla být třebas jenom další afterparty. Eodix forever, páč jináč už to nejde. Život bez joudixu by byl jako život bez… piva, ale to by bylo vlastně mnohem horší.
Prochcípané záběry
