Střípky z mého prvního larpování, odehrávajícího se 29.7. – 3.8. 2003. Sesumírováno později. Z nějakého důvodu se larpy vlastně jmenují Vikomt i když už je Vikomt po smrti. Co po létech strastí vyhrabat z paměti, než to, že jsme si na poslední chvíli koupily předražený stan. Přijely jsme v předvečer hry a naprosto nepřipravené jsme s neteří nafukovaly matraci dementně děravou pumpičkou. Když se ponořím hlouběji do regresní hypnózy, vybavím si tváře i jména – croll – krol – nebo co to bylo Nehygienix, Desmond, Veverka… Nyemi, nebo jak to bylo… Rudovlasí démoni. A to, že se v tom předraženém stanu přese všechny úžasné vlastnosti srážela voda a lezte si dovnitř, když je vám už tak dost velká kosa. Ta sprška za krk.. heh!
Záznam z Eodixu 2003
Nejsem ten typ, co vandruje s báglíkem a spí v kdovíjakých zapadlých koutech, na hřbitovech a v jeskyních. Takže jsem tam klepala kosu v jedné mikině, naprosto neschopna usnout a ráno jsem vylézala ze stanu jak mumie z hrobky s hlavou táákovouhle. Když se pak neteř rozhodla přečkávat noci ve vyhaslém ohništi, měla jsem aspoň šanci zapadnout doprostřed napůl prázdné matrace a tam zcela vyčerpána usnout.
Prvního dne jsem se sice ohákla do svého jediného vkusného kostýmu, ale to mi nevydrželo dlouho. Ten záběr, který jsme natočily, pak viděla jen má vzdálená kamarádka Sujin ;) Nakonec jsme se převlékly za dušičky a šly jsme strašit na Vikomtův hrad. Když před námi sem tam někdo uprchl, řekly jsme si s Wenirou, že tak strašné to zas nebude a že svůj první larp snad přežijeme.
Toho dne přijížděli hráči a za celou historii, kterou zaznamenávám, jich tento rok bylo nejvíce. Louka u Chudého hrádku byla poseta stany a též tento rok neposekána – na to byste nezapomněli, páč jsem přes to musela letět pro náhradní kazetu – auva. Hospoda stála tradiční – kůly a plachtovina. O co tu vlastně šlo? Tak Vikomt nám umřel, krajem táhli Rudovlasí – démoni v červených hábitech s rudým sprejem na vlasech a my, vesničané jsme byli pod jakousi nadvládou, která se vyznačovala tím, že jsme zhypnotizovaní chodili cepem okopávat lesní okurky, přičemž jsme ve skutečnosti rozvěšovali pentagramy po lese a vyvolávali nekalé rejdy.
Vzala jsem si kameru z hecu a protože to bylo náročné pobíhat v sukni lesem a koukat pod nohy, esi tam neleží šutr, mrtvola nebo není vosí hnízdo, chybí tam lidem docela často hlavy, lol. Když jsme šli jednou takhle s vesničankou Zuzkou zase okopávat okurky, čapli nás dobrodruzi – hajzlíci jedni – s tím, že mají problém a že ten problém chce mluvit jen se ženou. Že nás pak omráčili už je vedlejší. Cestu nám také ztrpčovali skřeti a trolové, vyskytující se převážně na cestě k prameni u Skřetí skály (rok předešlý tam bylo skřetí ležení). Jakožto výkupné jim byla odevzdána chuděra vesničanka Dája.
Dále tu měla problém jistá Druidka s Duchem lesa. Předmětem sváru – tedy spíše osobou – byl Druid a Duch prostě někoho chtěl. Nejprve mu přivedli Zajdu, z toho ale čišela jakási podivná energie a tak pak přitáhli světlého templáře. Duch se mezitím bavil kouzly jako greenpeace (zamilujete se do stromu) a prosté ‚jseš strom‘. Z hraničáře tedy byl strom a z trpaslíka se stal vášnivě zamilovaný přírodovědec. Když se pak začala šířit táborem jebavka, zdejchla jsem se za hrad, kde bylo bezpečno.
Serióznější část hráčů pak objevila informaci, která jim pomohla ovládnout Rudovlasého, pokud byl poblíž stromů. Kouzlo (nepřesné fonetické ztvárnění) haitas meno a haitas nymai s malováním nějakých těch klikyháků démona na chvíli zaměstnalo objímáním stromu a dobrodruh tak mohl utéct. Pokud poblíž strom nebyl, byli jste v loji.
Stalo se, že se krajem nesla zvěst, že se chystá vééliký útok. Tu jsem tedy kameru odložila. Na louce byl vytvořen kruh z nás vesnických i z řad dobrodruhů. Uprostřed hráli a zpívali bardi, aby posilovali naše útoky, a když to přišlo, něco herně slabších povah to nevydrželo a s jekotem prchalo pryč. Zrubali jsme se řádně. Když vesnicí začala obcházet postava v černém, které jste si všimli, až když vám do ucha zašeptala „zemřeššš“ – eh, řekla jsem si že tohle bude ještě zajímavé.
Jednoho krásného dne jsem se zase převlékla a kameru jsem tedy znovu nechala být – bohužel. Následoval přesun v přetížených automobilech kamsi do lesů, kde později došlo k prvnímu většímu střetu s dobrodruhy. Další následoval na věži a jako bitva mne nadchl z tohoto ročníku nejvíce. Na věži byl čaroděj, kterého kuchnul jeden z jeho vlastních řad, a protože nás držel při životě, když ještě dýchal, dobrodruzi nás samozřejmě tím rychleji a se vší parádou pobili.
Všechno se to motalo okolo stříbrného klíče – rozpižlaný odřezek kmene. Jako malá jsem jim říkala „kuláček“. Ten byl pak složen před jakýmsi kostlivcem, zatra, a ačkoliv jsme v té šílené tmě a zimě v bažinách původně zabloudili, stejně jsme museli čekat, až se ty kousky donesou z tábora. Prý je nikdo nenes, bo byly přítomny, ale to už si nepamatuji. Jediné co vím je, že v listí by se ležet nemělo (viz. malá zvířátka) (co ležet, ale chrápat – pozn. red.).
Na hradě se též odehrála svatba, kam mohli přijít všichni, kdo chtěli. A když se zdálo, že je všude klid, zaútočili na tábor Rudovlasí a pobili celou hospodu. V závěru věcí se dobrodruzi zpakovali a sešli do údolí, kde bojovali se skupinkami nepřátel. Na ouzkých cestách v bažinách to bylo veselé. Rudovlasí se chystali k finálnímu útoku. U Skřetí skály došlo k velkým bojům i ztrátám. Nejmocnější z Rudovlasých pak vtrhli do vesnice a se slovy „lamost tupost mortis“ ji celou vypálili i se zbylými dobrodruhy.
Kdo si to celé zaznamenal jinak, nechť omluví mou sklerózu, chybějící posloupnost děje, střípky, proč se dělalo to, co se dělalo – proč jsme do tří do rána hnili v lese atd.
Tento larp mne důkladně vytrénoval. Sukně, jakožto kostýmový artikl jsou pro kameramanku k ničemu, nízké boty dávají šanci trní a šutrům. Jedna mikina je málo, žrádla není nikdy dost a spát ve stanu už nikdy s nikým nechci. Čím méně si toho táhnete sebou, tím méně věcí máte zničených a špinavých. A protože na larpu je to o špíně, potu a boji, jsou mé bágly rok od roku menší. Vody je všude dost a některé netaktické kostýmy už byly holt zbytečné. Jo a koupila jsem si desetkrát teplejší spacák!
Ostudu jsme pak larpovníkům udělali až v Jestřebí, kam jsme do roubené hospody napochodovaly v kostýmech a mám pocit, že jsme si snad s Wenirou táhly i zbraně. Němečtí turisté, kteří tuto oblast pravidelně léto co léto okupují, se nestačili divit.
Úplně malé obrázky z videa
