Druhého listopadu, na Dušičky, jsem obešla staré známé. Hřbitov se plnil lidmi i rozžehnutými světélky. Ještě, než jsem se odebrala za zdi hřbitova, hodila jsem očkem do mlh nad poli, protože po deštivých dnech vykouklo slunce. Nad hřbitovem byla dokonce k vidění duha.
Na všechny aktivity jsem si dala tak dvě hodiny, než mi upadne ruka na těžkém rozviklaném stativu a bylo to tak akorát. Ani tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by se mnou pořádal podobnou neplechu, a tak jsem se nikde moc nezdržovala. Samozřejmě, že mi chybí návštěvy Malvazinek, které jsme pořádali před lety při pražských dýcháncích, ale i tady se dá nějaká ta zajímavost vyšťourat a jeden pak chodí po stejných trasách. Že má letec na druhé straně zdi další příbuzné, nebo že Schwarzenbergův úředník ještě stále svítí zlatým nápisem na romanticky omšelé hřbitovní zdi.
Video
Foto
