Dům v údolí

Po čtyřech kilometrech chůze tichým hustolesem jsme s Indym dorazili do jednoho napůl opuštěného údolíčka, v němž ještě sem tam stojí nějaká ta stará budova. Kdysi tu žilo převážně německé obyvatelstvo, po té se oblast dostala do rukou sovětů. Dnes se jen málokam navrací život a častokrát je všude naprostý klid. Hlavně, když prší :D.

V údolíčku už jsme byli několikrát, párkrát jsme se stavili i v širém okolí a tak mám obrázek moc hezkého mlýna s náhonem, který sice nemá kolo, ale stojí v krásné krajině. Z těch míst jsme se pokaždé vraceli skoro až v noci a naposledy jsme si to rázovali ztemnělým lesem až k místu, kde jsme zanechali urbexwagen. Naštěstí tam ještě stál a měl všechna kola, a tak tu můžu zase směle upínat nějaké ty obrázky. Při jedné z návštěv údolí byl les zahalen opravdu hustým dračím dechem a krajina vypadala naprosto pohádkově. Pro městské krysy trochu jako zjevení, na které je potřeba zhusta zírat. To už zdokumentované nemám, ale byla to nádhera.

I zde jsme potkávali zvířenu v podobě zajíců, veverek a srnek. Zastihla nás též bouřka. To bylo tak, prošli jsme kus bývalé vesnice a k autu se nám ještě nechtělo, sešli jsme tedy až dolů a tam si vklídku prolézali roští, zatímco nám nad hlavami řádil vichr a posléze i déšť. Jinak to byl cajk. Nejvíce vody jsme si nabrali až na cestě zpět, kdy jsme šli kus cesty hustým travním porostem. Ale nějak už nám nezbývalo v batohu místo na gumáky a taky bylo šílené vedro, čili se nedalo nic dělat. U samohybu jsme se přehadřili a v suchých gumovkách valili domů.

Nebrala jsem stativ, protože jsme toho táhli hrozně moc. Čili vybírám obrázky, které jsou ostřejší, i když nasvícené bleskem. Ale pro představu, jak to tam vypadalo, by to mohlo stačit.

Dům v údolí