DOOM3

Doom3. Temnota nasycená zlobou a nenávistí. Přichází a mizí v rytmu tlukotu umírajícího srdce. To srdce patří vám. Pokud paříte DOOMa, víte moc dobře o čem mluvím. Žijete na nightmare? Pak je hrůza vaším denním chlebem, ale to, co nám přináši tato hra od ID Softu, často nerozdýcháme ani my nejsilnější. Absolutní paranoia, která si k vám bude pomalu ale jistě razit cestičku temnými dungeony vesmírné základny korporace UAC na samotném Marsu, je jen jeden z mála symptomů, jež vás postihnou.

Vzpomínáte na hru Aliens versus Predator 1? Určitě ano. Dostala nás absolutně úchvatnou atmosférou. Děsivou a frustrující. Procházeli jste věčně temnými koridory zavetřelcovaného komplexu na vzdálené planetě, kdy vám společnost dělalo jen poblikávající světélko ze slabé baterky. Všudypřítomný děs vaše spodky nenechal suché a když na vás konečně vybafl vetřelec, bylo to to poslední, co vás dělilo od definitivní popravy vaší klávesnice a myšítek … a nakonec možná i vás. Hra za mariňáka si jistě vyžádala mnoho obětí v hráčské komunitě.

Extra tupá hříčka v.. ve hře.
Extra tupá hříčka v.. ve hře.

A podobně je to i se třetím pokračováním DOOMa. Je to nový název pro peklo. Pro strach uděláno (a v kalhotách naděláno) budete mít na každém kroku. Jako mariňák se vydáváte na Mars – za jediným cílem – zbohatnout. UAC rozšiřuje řady svých zaměstnanců a dobře platí, tak proč to nezkusit. Já vám řeknu proč, ale to vám už nebude nic platné. Přiletíte tam tak jako tak. Už po přistání můžete zjistit, že to tu zas tak idylické asi nebude. Neměli byste tu být a s nejbližším transportem raději vezměte do zaječích. První paranoidní maník, sedící na lavičce blízko přistávací plochy, ve vás zaseje malého červíčka pochybností, který brzy doroste do rozměrů Jeffa z MIB2 a vaše malá kedlubnička už mu logicky nebude stačit. Brzy vyleze ven a vy zříte svůj osud.

Vypadám jak jouda, bezejmenný jouda.
Vypadám jak jouda, bezejmenný jouda.

Neotálejte. Oblékněte si špatnou barvu a překročte hranici. Bojíte se rádi? Jedeme dál. Zlotřilý doktor Bertruger je zodpovědný za psychický stav veškerého personálu, je zodpovědný též za všechny ‚nehody‘ a ‚omyly‘. To on je hlavním strůjcem toho, co se brzy odehraje a nebude se vám to líbit (morbidním povahám jistě bude:). Ještě než se dostaneme k otevření pekelné brány, určitě se projděte po prvních lokacích a důkladně prozkoumejte každý kout. Všímejte si, kde jsou lidé, budete se tudy vracet avšak v ten moment již pozbydou veškeré zbytky lidskosti a půjdou po vás, aby ochutnali vaši krev. Nezapomeňte juknout na hrací automat ve společenské místnosti (více méně společenské, jsou tu hlavně automaty na jídlo, lednička a nedojedený burger)- můžete si i zahrát, grafika vám jistě něco připomene. Čím více lidí vyzpovídáte, tím více na vás bude doléhat tíha vašeho rozhodnutí letět právě sem.

Nezapalujte si cigára v posteli, jinak dopadnete podobně.
Nezapalujte si cigára v posteli, jinak dopadnete podobně.

Po setkání se seržantem Kellym vás strážní droid dovede ke vstupu do další lokace. Musíte najít ztraceného vědce a až jej najdete, nastane apokalypsa. Vychutnejte si ten moment, protože pak už nebudete mít na nic čas.

Pekelná brána se otevírá, na monitorech propukl chaos. Ozývá se křik, exploze, zem se chvěje. Proboha živého, co se to děje. Obrazovky jedna po druhé zhasínají. Sleduji to, cítím jak mi po zátylku stéká studený pot. Srdce bije jako o závod, jako by mi mělo vyskočit z hrudi. Na jednom z monitorů cosi spatřím, nějakého muže který se potácí ve stínech, proboha něco ho zabilo, nebyl to člověk, to něco bylo mrtvolně bledé s naprosto nepřirozenýma bílýma očima, kamera zabírá celý jeho obličej a pak se odmlčí. Snad je to jen zlý sen, ale ne… hluboké nelidské zavrčení za mými zády mi jasně říká, že tohle je skutečnost a já sem uprostřed toho všeho – jsem v háji.

Pinky, interně nazýván čiči.
Pinky, interně nazýván čiči.

Instinktivně odjišťuji pistoli. Ani nevím že střílím, ozývá se jen tupý dopad bezvládného těla. Je mrtvý? Zabila jsem ho. Něco se s ním stalo, něco ho dostalo stejně jako toho muže na monitoru. Něco, co možná dostane i mě. Musím odsud zmizet. Co to bylo? Dveře. Někdo tu je. Kašlu na baterku, beru brokovnici a střílím do zdánlivě nejtemnějšího kouta, ale tady jsou temné úplně všechny kouty, směr pouze odhaduji, jsem nervózní. Vzdálenost? Další tupý zvuk dopadu, zřejmě jsem měla štěstí, ani nechci vědět jak těsně to bylo. Když ale udělám pár kroků a do čehosi vrazím, zpětně mi dojde že to bylo opravdu dost blízko. Cítím, jak se mě snaží zmocnit panika, kdybych to dopustila, preskočí mi a bude se mnou ámen dřív než bych řekla ‚hell‘. Já to chci ale přežít, chci odtud pryč, kéž by se tohle nikdy nestalo, ale co se to vlastně stalo? Je tu víc otázek než odpovědí, naprostá nejistota mě nesmírně sžírá. Nevím zhola nic a to je strašné.

Pinky, interně nazýván čiči.
Pinky, interně nazýván čiči.

V další chvíli mě extrémě vyděsila vysílačka, z níž se začal ozývat křik, míšený se střelbou a příšernými skřeky. Málem to se mnou šlehlo. Avšak uklidňuje mě hlas Kellyho, který se vzápětí ozval, alespoň jeden normalní člověk. Doufám v brzké shledání a následný společný postup. Dává mi jasný cíl. Mám se vrátit do velína. Hrozně mi to pomáhá udržet si jasnou hlavu, nejsem v tom sama. Myslím jenom na to, že brzy uvidím člověka. To se stává společně se snahou přežít primárním cílem. Jenže cesta do řídícího centra je dlouhá. Přesto se odhodlávám a vyrážím.

Zavěsit, vyudit, ať je v zimě co jíst.
Zavěsit, vyudit, ať je v zimě co jíst.

Čeká vás strhující děs. Honička za přežitím a to v parádně vymakaných interiérech základny. Grafika vás oslní, budete se ještě dlouho rozkoukávat. V hlavních roli zde hrají světla a stíny, tedy hlavně ty stíny, které občas protne úzký proužek světla z vaší baterky. Z toho plyne vysoká náročnost hry na hardware. .

Z mnohých panelů si budete moci stáhnout data na váš PDA, kam se též nahrávají informace k danému úkolu, e-maily, videa a v neposlední řadě i přístupové kódy, oprávnění a audio záznamy, které si budete kopírovat z nalezených PDA ostatních zaměstnanců a vědců. K postupu budete občas potřebovat specielní klíče a ty většinou neleží v místnosti samy, minimálně jeden či dva zombíci tu leží s ním. Paf můžete být z dotykových displejů, jež se ve hře vyskytují poměrně často.

Hovnodémon.. ne to byla jiná pohádka, Cyberdémon.
Hovnodémon.. ne to byla jiná pohádka, Cyberdémon.

Jak postupujete, skládačka příběhu se pomalu dává dohromady a vy začínáte chápat souvislosti. Pokusy s teleportací se nikdy nevyplácí. To už poznal Jeff Goldblum v Mouše. Ale zlotřilý Dr.Bertruger toho má v záloze mnohem víc. Čím dál se dostáváte tím pekelnější prostředí vás obklopuje. Dveře, které se vás pokusí napadnout už vás snad ani nepřekvapí – mě teda překvapily a to fakt hodně. DOOM je akční řež od A do Z. Nerojí se zde hordy nepřátel jako je tomu u Painkillera, ale i tak vám dá zabrat to, co tu na vás číhá. Na každého nepřítele platí trochu jiná taktika. Brzy na to sami přijdete a nebude vám to činit velké obtíže.

Příšery se objevují všude – libují si hlavně u většího množství munice, číhají těsně za dveřmi, aby vám pořádně pocuchaly zdraví, takže budete většinou mrtvi ani nebudete vědět jak se to stalo, skáčí ze stropu a úplně nejraději capkají za vámi , aby vám následně zatopili pod komínem. Jejich vynalézavost nezná mezí, a tak vás může strašit imp lezoucí zvenčí po skle, či hlasy šeptající ‚Ssssave me‘. O levitujících tělech nemluvě. Zvuky obecně jsou úžasné, až z nich zamrazí. Jestli si chcete opravdu užít, zapněte si hru o půlnoci, dejte subwoofer na maximum (pokud to vydrží vaše okenní tabulky) a pusťte se do toho. (Jestli máte solnou lampu, vydává příjemné doomovské světlíššško a umocní tak už dost umocněnou atmosféru.) Dále doporučuji opuštěný doom poblíž hřbitova, za magické měsícem prozářené a jemným mlžným oparem zahalené noci, repro sestavu 5.1. Pokud vám něco z toho chybí, nic se neděje. Ještě osobní rada – mobil si raději úplně vypněte – vyhnete se tak jisté smrti z leknutí.