Dead Island Riptide

Po několika letech jsem si zase zahrála zombičinu v kooperativním módu. A to Dead Island Riptide. Přídavek k Dead Islandu. Zombíci se tentokrát rekreují na tropickém ostrově Palanai v Banojském souostroví. Sluní se na všech verandách domů, postavených na kůlech, při pobřeží Papuy-Nové Guineje, povalují se na bělostných písečných plážích, okusují ty méně šťastné z obyvatel i turistů, relaxují na hladinách vod po monzunu v deštném pralese. A to všechno proto, že někdo testoval virus a měl pocit, že je to dobrý nápad.

Virus napadl každého, kdo nebyl imunní. Má se za to, že pochází z mutace neurologické endemické choroby Kuru, kterou má většina místních obyvatel (endemický – místní). Virus zmutoval za pomoci Consorcia, k jeho dalším mutacím dopomohlo i vnější prostředí a po světě pobíhá plejáda rozličných druhů monster. Najdeme tu klasické vzorky, které známe třebas i z Left For Dead. Jeden zvrací, jiný vybuchuje, další má opravdu špatnou kůži a vypadá spíš jako hrouda masa rozemletá s protichemickým oblečkem. Zombíci jsou běžní „walkeři“, plouží se k vám závratnou rychlostí, jiní se vyřítí odnikud. Jsou to celkem hluční běhači, kteří pravděpodobně zmutovali v mezidobí mezi ranní kávou a snídaní a mají hlad. Občas narazím na silnější Thugy či bosse v elitních lokacích.

Obrana tábora před hordou mrtvých.
Obrana tábora před hordou mrtvých.

Zákuskem jim je parta přeživších, známá z prvního dílu. Dále různé postavy, roztroušené po světě. Lze je zachránit, či pro ně něco udělat za informace, odměny v podobě zbraní či blueprintů modifikací pro zbraně. Některá NPC vynikají různým stupněm šílenství.

Cesta z dalšího ostrova je trnitá úplně stejně jako tomu bylo v předchůdci. Než jsem nasedla do prvního motorového člunu, chvíli to trvalo. Vozítka dost pomohou zkrátit úmorné vzdálenosti od NPC k plnění úkolu a zpátky. Přesto jsem měla pocit, že neustále běhám od čerta k ďáblu a padám z bláta do louže.. močálu. Po světě se postupem hrou a plněním některých questů odemknout quick travel body, na které lze odcestovat pomocí mapy na stěnách základních táborů. Ale ani tak se pobíhání nevyhnu.

Svět je otevřený, mnohdy ukrývá různé zkratky pod kapradím a za skalisky. Džungle působí docela mrtvě.. v podstatě v ní potkávám jen bandy zombíků v rozbitých táborech, opuštěných vesnicích a všude mezi tím. Tito nepřátelé se neúnavně respawnují, a tak jsem je později začala obíhat, plýtvaje vzácnou staminou. Stamina se však rychle doplňuje. Průšvih však bývá v momentě, kdy si staminu nehlídám a ocitnu se v partičce slintajících rozpadajících se emzáků a ti mi zablokují únikovku nebo mě povalí a je konec. Konec stojí kredity.

Partička přeživších plánuje postup.
Partička přeživších plánuje postup.

S návratem staminy je však můžu odstrčit, odkopnout, rozdupat jim centrální procesorovou buňku, případně je efektně rozsekat vytuněnou katanou. Zbraně se ovšem rychle ničí, a i když jsem s nadšením zvedla ze země první pádlo a přidělala na něj ostnatý drát, protože jsem začala od píky, musela jsem dávat bedlivý pozor, aby se mi ta protizombí paráda nerozpadla v ruce.

Kromě bezmocných ubohých NPC a jejich hmotných darů je k nalezení i pracovní stůl, kde si můžu nějakou zbraň vylepšit, upgradovat či opravit. Později mohu vyrábět i molotovy nebo výbušniny. Vše stojí peníze, i když by se mohlo zdát, že při apokalypse ty potištěné papírky ztrácí význam. Zombíci však mají kapsy narvané bankovkami i různým šrotem, který by si jinak turista do kapsy nedal, ale ve hře to potřebujeme ke všem těm koupeným či nalezeným blueprintům. Věci se válí i ve skříňkách, po zemi, v proutěných koších atd. Lepší materiály pak stráží hordy zombíků společně s bossem v dead zónách – v jakýchsi arénách. Kromě bossů se jmény, kteří jsou ke questům či achievementu se lze do těchto arén vracet a grindit.

Z auta toho moc neuvidím.
Z auta toho moc neuvidím.

Zbraně mají určitý level, přibližně ten, který jsem měla při jejich obdržení a bohužel nelevelují nebo je nelze vylevelit a musím si hledat novou hračku. Někteří obchodníci nabízí i fialové a zlaté kousky. To jsou ty nejlepší. Když už mám plné kapsy a nechci prodávat nebo vyhazovat, přebytky umístím do kufříku – NPC s kufříkovou ikonkou.

Fungují tu RPG principy a postavu lze levelovat, vylepšovat dovednosti ve třech různých stromech. Nemůžu však vylepšit vše na maximum, ale musím se na něco specializovat. Maximální level je tu 70. Jednotlivé hratelné postavy mají vrozenou specializaci. Sam B je třebas na boj zblízka, jiní se specializují na střelné zbraně apod. Také samotný způsob hry se v průběhu děje mění. Není to hned zkraje jasné. Nejprve jsem hodně bojovala zblízka a nešla jsem pro baseballku daleko, pak mi hra vysypala pod nohy tuny kvérů a střeliva, a tak jsem začala střílet a vychutnávala si headshoty ve slow motion, než mě to filmové zpomalování omrzelo a spíše zdržovalo akci. Nábojů však později trochu ubyde. I ty si můžu za draho nakoupit.

Oblíbila jsem si však katanu ve fialové kvalitě, vylepšenou o elektrošoky. Někdy, když už je toho moc, máchnu kolem sebe a než se zombíci vycukají jsem na dovolené někde jinde. Všechno tohle mě čas od času docela baví zahrát. Příběh není nijak složitý, občas je okořeněn o obranu tábora před hordami hladovců. Ještě větší sranda však bývá při kooperativním hraní. Není nic lepšího, než si vzájemně házet molotovy pod nohy a společně prožívat příběh. Ve dvou a více lidech se ta (hrůza zombácká) lépe vstřebává. Co se progresu týká, počítá se tomu, kdo hostuje hru a nemíchá se s vlastním hraním. Přijít k sobě na návštěvu tak můžeme kdykoliv, patřičné úkoly se automaticky nasdílí a jede se dál, pak třebas odejdu a pokračuji ve své kampani.

Svatyně původního obyvatelstva.
Svatyně původního obyvatelstva.

Lze míti hru otevřenou pro kohokoliv, hra nahlásí pokud je poblíž někdo s podobným postupem, nebo si lze hrát na privátním písečku jen pro zvané. Kromě pár upadnutí internetu jsem nezaznamenala problémy. Mám internet dřevěný a tak to druhé straně občas zacukalo, než se to přes hranice všechno dohrabalo.

Ve hře se občas něco nebo někdo bugne, na jízdu ve vozidlech a člunech je potřeba si chvíli zvykat a i odezvy a boj postavy působí trochu nemotorně. Zvuky jsou dobré, většinou lze rozeznat celkem jasně co a odkud se blíží. Hudbu jsem moc neposlouchala, protože jsem měla na drátě spoluhráče, nebo jsem chtěla slyšet odkud na mě zombíci vyletí. Na jump scary je také potřeba si trochu zvykat, ale později už jsem poznala, který zombík jen dělá že nežije.. hmm, že je mrtvý mrtvý a také, že se občas spawnou odnikud, vylezou ze křoví za zády nebo doběhnou za hřmotného řevu. To vše v kulisách tropického ostrova, bělostných pláží a primitivních dřevěných vesnic. Některá místa, jako je skleník Biosféry nebo starý podzemní bunkr jsou opravdu strašidelná, temná a plná nepřátel. Tam se mi hned vedle pláže a džungle líbilo nejvíc. A jak píši, ve více lidech je to větší sranda a o to tu jde. Někdy mám chuť i na single hru, ale třeba mě to rychleji omrzí. Záleží na náladě a jestli se vůbec najde někdo, s kým budete hrát. Dead Island Riptide bych dala tak tři a půl zombíka z pěti.

Tunely japonského bunkru z druhé světové jsou děsivé a temné místo.
Tunely japonského bunkru z druhé světové jsou děsivé a temné místo.