Cestou necestou, bahnem a závějí

No dobrá, s tou závějí to trochu přeháním. Představte si vrstvu rozbředlého sněhu a pod ním vrstvu bahna – a takhle ta cesta vypadá po celé své délce. Složitější to bylo nahoru než dolů. Jak už to tak občas bývá. Cestou se ještě pěkně rozpršelo, takže jsem si docela vážně říkala, že to otočím. Nakonec jsem to neudělala a vylezla jsem jak na skalní vyhlídku, tak na vrch Lovoš, z něhož byl hezký pohled do dálav.

Po krajině sluníčko kreslilo. Zasněžené Středohoří pomalu přecházelo v zelená pole. Mraky se převalovaly a o překot se hnaly k Praze. Nahoře vládl fičan ledový, který pomalu ale jistě sílil. Na vyhlídce nad skálou mi přimrzala fotografická ruka k foťáku, vichr hučel v korunách stromů a u chaty zpívala meluzína. Přesto jsem zde chvíli počkala, až Oskar vyleze zpoza mraků, když už se sem ženu, tak se ráda pokochám krásou západu, i když kolem mě létají větve.

Neotálela jsem však do tmy, jako jinde. Sežrala jsem karboš ve chlebu a vydala jsem se na cestu zpátky. Pár dobrodruhů už tu bylo přede mnou, ale nahoře se nikdo nezdržoval. Cestou jsem ještě pochytala pár paprsků, zdokumentovala jsem stav stezky a típla už zšeřelý pohled přes řeku Labe. Někdy se tam chci vypravit, až nebude taková slota.

Video

Výhledy a slunce západy po milionté