Huíí ťap ťap

Ani nechtějte vědět, jak dlouho jsem ho naháněla.

Byla jsem si párkrát protáhnout kosti. Lezlo po mně asi deset klíšťat, která jsem různě sklepávala z oblečení a tašky a nemůžu říci, že bych z toho byla nadšená. Nesnáším tyto bestie. Přesto bylo v lese příjemně a pak, když se zatáhla obloha, tak i strašidelně, což se mi moc zamlouvá. Fotopřístrojem jsem odlovila i křídlaté a nožičkaté zvířátko, tak kdo se nebojí, může dál.

Pokračovat ve čtení „Huíí ťap ťap“

Jarní květena 2011

Bílé chumle v lese.

Mám tu další nášup barevných obrázků. Příští cíl: meditační lesík za kopcem, ulovit fotografii pučmeloucha, který bude natolik líný lítat a lozit, že na něj budu moci tak půl hodiny ostřit, po tom, co ho budu hledat hodinu v trávě a omylem šlápnu do vosího hnízda. Ne, tak bych to prosil naprogramovat bez těch posledních položek. Po oněch šílených uragánech z předešlých dnů a nocí byla obloha pěkně vymetená a šedivá duchna nad pláněmi doznala značné ztráty na duchnovitosti, takže bylo hezky vidět až k Řípu. Cosi mi na mysli celý den bobtnalo a při každém pohledu z oken to bylo silnější, až jsem se v pět hodin rozhodla, že je čas. Mnozí již byli znaveni dnem, či předešlým dnem, ale já si řekla, že tedy vytáhnu svetry a půjdu.

Pokračovat ve čtení „Jarní květena 2011“

Silence

Mechové zátiší.

Uvažovali jsme, že vytáhneme ten starý žlutý hadr, co měl být původně na závěs a náležitě se jím omotáme, vezmeme koryta, zvonečky a dáme se cestou tibetských mnichů, jenže na kopci to není na závěs, ale na čepici, rukavice, dva svetry a další vrstvy a taky by ta koryta zůstala prázdná, možná by do nich někdo plivl. Umínila jsem si, že musím mít fotku „těžce nad věcí“. Těžké to fakt bylo, neboť jsem se do kopce skoro neunesla a taktéž mě rozesmály schody, které moudřejší raději obešli, protože koho má bavit zvedat nohy. Stromy tu rostou v podivných formacích, někdy skoro z kopce, jindy se tak divně kroutí.

Pokračovat ve čtení „Silence“

Podzim 2010

Do oken zasvítilo slunce a svými paprsky na zdech vykreslilo prohřáté obrázky. Vylákaly mě ven. Beru si fotoaparát, abych pro sebe zachytila krásu podzimu, všechny ty hřejivé barvy stromů a nafotila květenu v makro režimu, se kterým dost zápasím, především pak proto, že se mi velmi klepaly ruce. Překrásně zbarvené stromy, zalité sluncem, vrhaly stíny přes pozlacenou cestu. Občas jsem se prostě zastavila a zírala na tu krásu. Lidi už ani nevědí, co v té přírodě mají.

Pokračovat ve čtení „Podzim 2010“