Budyňská koruna 2012

Je tomu již několik let, co jsem byla poprvé a nadlouho naposledy na středověce laděné šermířské akci, známé jako Budyňská koruna. Kdysi dávno jsme tam sjeli omrknout ony vyhlášené rytířské turnaje. Bylo to ještě za dob štábu a mohutného larpaření. A tak dlouho jsme projížděli Budyní nad Ohří a z dálky okukovali zdejší vodní hrad, až jsme se tam konečně také pozastavili, vylezli a na chvíli se přenesli o několik staletí zpět. Předcházelo tomu několikaměsíční oznamování typu: 23. června je ta Budyňská koruna, rytíři, tam musíme konečně jet. Oplechované vlasaté muže ve zbroji a s meči po ulicích mnoho nevídáme, víte?

Zúčastnili jsme se dvou soutěžních vystoupení SHŠ Golem a SHŠ Inferno. Golemáci potěšili bitkami, dokonce si nechali zavázat oči. Rubali se hlava nehlava. Mezitím jsme se nasmáli u představení kejklíře, který si již třináct let pěstuje dlouhý vous a čeká, až mu ho UNESCO uzná jako chráněnou krajinnou oblast s výskytem vzácných hub, lišejníků a breber, aby mohl požádat o grant a nemusel už pracovat. Po té se představila skupina Animata s dobovými tanci a tanečním divadlem z prostředí středověké hospody Tancovnice, frejéřky a zlodějnice.

Fotila jsem, co jsem mohla. Válela se ve špíně, abych toho vyfotila ještě více. A lidé v pohybu jsou opravdu zajímavé téma. Odběhla jsem do zlatého sálu na další představení. Zde vystupovala šermířská skupina Lepus. Za temných nocí na starém hradě, po té, co odejde poslední návštěvník, ožívají stará brnění a obrazy, chodbami se nesou zvuky hádky a boje, ale jen co kohout zakokrhá, přízraky se vrací na plátna a vše se zas vrací do obvyklých kolejí. Představení bylo hezké, zlatý sál je místnost s mnoha nástěnnými malbami a vedou do ní točité kamenné schůdky. Místa bylo asi pro sto diváků, a tak jsem si řekla, že si to nenechám ujít. Vlezla jsem si k oknu, zatímco všichni odcházeli, nafotila jsem něco málo shůry.

Když vystoupili Inferňáci, valila jsem oči. Jejich produkce se nese ve velice akčním duchu, podbarvená ryčnými tóny, nechybí tajemné zlo, bitky, skvělé masky, ani stříkající krev i zpomalení času. Skoro bych řekla, že jsem v tom viděla trochu Warhammeru a jeho nákazu Chaosem a zaslechla něco od Two Steps From Hell. Tady už jsem trochu nestíhala fotit, protože účinkující se tloukli hlava nehlava a vláli po celé scéně. Tři démonky vypadaly velice epesně, jako tanečnice z muzikálu Dracula. No a závěr, závěr dopadl velice pekelně. Děcka, co celou věc komentovala, seznala, že se asi budou bát a že by ty zlé postavy nechtěly potkat a vypadá to, že si Inferno našlo svého diváka. Řežbu sledovaly s nadšením i s respektem a užívaly si každou scénu. Především pak odhalení efektně nalíčeného zlouna s děsivýma čočkama na očích. To už by skoro bylo lepší natáčet.

Po tomto vystoupení přišel ke slovu zase kejklíř a dobová hudba Rebule. Ale to už jsme pobíhali okolo hradu, fotili detaily a budovy a okukovali stánky. Indy si sehnal pěkný dračí pohár s červeným sklem. Já jsem si koupila jednu celou turistickou známku (a párek v rohlíku). Oblezli jsme hrad, omrkli baštu, cimbuří, sochy i vrátka, ležení polonahých rytířů a pak už byl zase čas dotlapkat k samohybu a přesunout se dom. Jinak program samozřejmě pokračoval až do půl jedenácté. Vpodvečer došlo na vyhlášení vítězů šermířské soutěže, večer pak probíhala další představení i ohnivé show.

Kromě již zmíněných skupin do Budyně zavítala i skupina historického šermu Rebels, ale v době, kdy vystupovali s představením Robin Hood, jsme teprve nakládali samohyb o mnoho kilometrů dál. I tak jsem si ty dvě hodiny užila. Konečně jsem zas viděla nějaké rytíře a bitky a nic se mi nestalo

Turnaj o Budyňskou korunu