Bahna 2019

Dostat se na 30. ročník Bahen tedy rozhodně nebylo jen tak.

Minulý rok jsme fňukali u hodinového přenosu, protože nám onemocněl člen výpravy. No a letos se pro změnu sešlo hned několik věcí, jako tři téměř probdělé noci (prostě jen tak, k čemu spánek), bolehlav jak cyp, slejvák a následné zjištění, že stěrače nestírají a že na tu cestu teda není vůbec vidět. Takže pěkné zdržení. Čuměli jsme na pumpě, než ta sprcha trochu povolí. V servisu nic nevěděli. No, pak jsme ještě cukali v koloně, kterou tedy nepamatuji, že by na příjezdu na Bahna byla tak pomalá. Atakdále. Matrix se prostě velice snažil, abychom se tam nedostali. Pak se zase snažil, abychom neodjeli a také cedilo a cedilo. Na cestu jsme vyrazili v 7 ráno a byli jsme rádi, že se můžeme podívat na historické ukázky.

Všechny úvodní famfáry jsme tedy minuli, a tak jsme se rozhodli, že se koukneme okolo stánků a táborů vojáků, což nikdy moc nestíháme, ale ani tentokrát se to nepovedlo oběhat celé. Ale tábor i vojenská nemocnice vypadaly epesně. Už se bylo zapotřebí štosovat někam, odkud by bylo vidět na akční plochu. Davy se táhly do dálky a nad námi se začaly nenápadně generovat mraky. Dokonce chvíli svítilo slunce. Stihla jsem se připálit, i když vesměs stále panovala temnota, která na celou válku vrhla stín.

Z ukázek mě nejvíc oslovila Dukla. Akce z druhé světové války. Nad hlavou přelétávala sovětská stíhačka a všude se střílelo z tanků a samopalů. Dynamické ukázky, kde je vidět a slyšet spousta techniky a rubou se mezi sebou velké skupiny vojáků, jsou samozřejmě to pravé. Ideálně, když se technika i vojáci postupně ukážou obecenstvu (čti švihnou s sebou o zem metr před objektivem a ne kilometr za hranicí viditelnosti, kdy ani pořádně nevíte, co se na ploše děje). Z obsazení Polska jsem byla zpočátku trochu zmatená, protože z našeho úhlu pohledu nebylo moc dobře vidět, co se vlastně děje. Uprostřed bitevního pole stál hraniční přechod a spousta vojáků a strojů o sobě dávala vědět dýmem a výbuchy. Jedna z velkoplošných obrazovek také vypovídala službu.

Akce AČR mi přišla o dost chudší než jakou si ji pamatuji z minulých let. Chyběly mi skupiny vojáků před tím objektivem, barevné čmoudíky a šutry odlétávající od helikoptér. Musím však podotknout, že ukázka Policie by to všechno vyrovnala, ale mezitím se spustil slejvák a má skupinka už se chtěla jít najíst, nakupovat a pak odjet, aby se stihlo dojet domů nějak včas. Já bych tam klidně ještě poseděla, možná jsem měla, pak bychom se prostě připosrazili. Podařilo se mi zaplnit celou paměťovou kartu, ani nevím, jak k tomu došlo (RAW za to může). Akorát je trochu komplikované nějak držet foťák pod plachtou, aby do něho neproudila voda z nebe. Jsem se musela obejít bez teleobjektivu, což je škoda, ale nedá se zatím svítit a ohledně oprav starého Canonu jsem skeptická.

Letos se snad nikdo nepřevrátil. Na déšť jsem byla ready se svým protichemickým stanem (bachratá pončo pláštěnka). A když jsme se pak stavili u mekáče pod střechou na drobný gáblík, přestala mě po tom lowkovém cheeseburgeru bolet hlava (nějaká čertovina v tom bude). Za sebe doufám, že se dožiji příštích Bahen, že nikomu nebude blbě a že se auto po cestě nerozpadne na prach. A i když je tento akční den pozemních vojsk proklatě daleko, snad si jej nenecháme ujít ani napříště. My se rozhodně vzdávat nebudeme. A i přes rozličné kotrmelce a snahu zabránit nám v postupu jsem si ukázky užila, akce se mi líbila a určitě se těším na další ročník.

Video

Foto