Amnesia: The Dark Descent

Hororová akční adventura Amnesia The Dark Descent vzdává hold lovecraftiánské atmosféře, titulům jako Alone In The Dark či Penumbra (také najdete v recenzích), vyznačující se spletitým příběhem, jehož nitky vedou jen a pouze do temnot a všudypřítomnou tmou, prostoupenou výkřiky hrůzy a utrpení, které jsou umlčeny děsivým tajemstvím, žijícím ve zdech již značně rozpadlého sídla, osaměle stojícího kdesi v lesích. Zdá se, že i zdi mají oči a černá zející díra, v níž se promění každá chodba a každé schodiště, dýchá zatuchlý vzduch, prosycený strachem a zápachem prastarých a strašných věcí.

Článek obsahuje spoilery. Nevědomost, zmatení, otázky. Jediné, čím si je hlavní postava jista je, že se jmenuje Daniel a ve zdánlivě opuštěném sídle není omylem. Cosi se zvrtlo a on musí dát střípky vzpomínek, deníků a hádanek dohromady dříve, než se stane něco hrozného. Po celé ohromné budově a jejím ještě ohromějším podzemním komplexu se povalují listy z deníku, který Daniel během svého působení v těchto končinách sepsal. Budou pomaličku ale jistě skládat ucelený obraz o jeho minulosti a o jeho činech. Není to archetyp hrdiny, dokonce není ani lidumil a jeho mysl i duše jsou poznamenané působením mistra Alexandera a temných sil, pokroucené a zaslepené. Pro dobro tu nebylo místo. Nikdy.

Hala s děravou střechou.
Hala s děravou střechou.

Sídlo je vskutku děsivé už od pohledu. Protkané spletí chodeb, šachet, schodišť, místností, hádanek a monster. Vaším nejlepším přítelem se stává olejová lampa a vzácně nacházené zápalky či nádoby s olejem. Ovšem i ten nejlepší přítel se někdy obrátí ve zrádce. Nechte mě to vysvětlit. Daniel je jenom obyčejný člověk. Neoplývá žádnými speciálními schopnostmi, žádnými kouzly a žádnými zbraněmi. Jedinou taktikou, jak zabránit konfrontaci s bubáčisky je se včas a hlavně potichu zašít do toho nejtemnějšího kouta a to je přesně ten moment, kdy by lampička neměla svítit, protože jinak se s jejich rozpadajícími se pařáty a jaksi poněkud mrtvolným vzhledem setkáte tváří v tvář a to mi věřte, že podobné situace bývají infarktové. Ostatně jako spousta jiných zajímavých situací v této parádní hororové hře.

Ani temnota není na dlouho váš přítel. Daniel se sice může přizpůsobit tmě a spatřit tak kus temné chodby, prostoupené mlhou, před sebou, ale zároveň se zvyšuje riziko, že se strachy zblázní, nebo omdlí a pak monstra sežerte si mě. Tady je opatrnost vždycky namístě, stejně tak jako rozvaha a dobrá volba akce. Někdy je lepší vzít nohy na ramena a kmitat jako o život, jinak vás ta věc dostihne. Věci bývají obvykle velmi rychlé, velmi hladové a smrtící. Jedno dvě škrábnutí Daniel zvládne, ale neválí se tu příliš mnoho léčiv (lahvičky s laudanem), a tak se stane, že občas musíte nějaký úsek hry párkrát opakovat, ale není to tak hrozné.. pominu-li tekoucí nervy a hnědé spodky.

Docela útulný pokojík.
Docela útulný pokojík.

Kontrolujte často stav Sanity v inventáři a pokud můžete a máte pocit, že je v daném místě bezpečno a žádný bubák tudy nepůjde, nechte Daniela stát třeba u svíčky nebo zapálené lampy, aby se uklidnil, jinak by vám mohl sebou někde praštit a jeho hrůzou rozmazané vidění a přerývaný dech také není moc příjemný. Špatně se tak identifikují bubáci v temných místnostech a chodbách a také veledůležité titěrné věci schované v knihovnách a u hromad krámů. Vystraší ho skoro všechno, co se nějak vymyká běžné lidské existenci. Tma tmoucí, hrůzné zvuky, záhadné poryvy větru, pohled na bubáky, pohled na mrtvoly, setkání s červeným sajrajtem.

Monstra mají svou hlavu, no nebo spíš parodii na ni a jsou zvědavá. Courají se po chodbách a hledají nějakou oběť k snědku. Nejhorší jsou asi vodní monstra, těm je dobré házet kusy nalezivších mrtvolek, za kterými se poženou jako hladový vlk a na chvilku je taková uleželá noha nebo trup zabaví. Nemusím vám jistě sáhodlouze přibližovat, co máte v takových situacích dělat (držet se co nejdéle na harampádí, bednách a co nejrychleji se dostat pryč a ještě dál).

Nepřítelem je i jakýsi sajrajt, červená hmota, která prorůstá celým sídlem a postupně zaplňuje všechna patra a všechny kouty. Mně to přijde jak kdyby měl celý barák akné, protože ty bobtnající hroudy jsou odporné a občas cosi vyprsknou a zraní vás, pokud se okolo nich šikovně neprosmýknete. Vskutku nechutné totok.

Jakási laboratoř ve sklepení.
Jakási laboratoř ve sklepení.

V tom všem zmatku musí Daniel řešit spoustu hádanek, hledat hromadu ingrediencí, kusy artefaktu, nástroje a pojítka a také všechno opravovat, protože by tam žádný příčetný opravář nevlezl. Možná to znáte z jiných her, prostě si v těch temných sídlech obvykle neumí udělat pořádek a součástky k různým přístrojům musíte hledat po všech čertech. Nejlépe pak v těch nejtemnějších a nejvzdálenějších sklepních koutech. To by toho architekta také někdo měl zmasit po prdýlce. Vzhledem k tomu, že se děj odehrává v první polovině devatenáctého století, součástky jsou převeliké a výtah je poháněný paropřístrojem, jedním z mála, které budete opravovat dlouho, protože je rozlezlý snad přes půl hradu.

Naštěstí se občas dostanete do místa, které je osvětlené, na pozadí hraje příjemná hudba nebo je jen plné páček a koleček, se kterými budete muset pracovat a ty nebývají obklopené hladovými monstry, většinou. V temnotě je prostě o něco živěji… nebo spíš mrtvěji? Jen škoda, že ten klid několika málo lokacím moc dlouho nevydrží. Většinou do té doby, než vylezete z nějaké místnosti nebo provedete nějakou akci. Ehm. Když už jsme u těch místností, víte, že se můžete schovávat do skříní?

Flashbacky.
Flashbacky.

Interakce s prostředím je perfektní. Fyzika pracuje a tak budete otevírat šuplata, vytrhávat mříže, skládat na sebe bedýnky, točit ventilama, tahat za páčky a pomaličku otevírat dveře, když se tedy zrovna jaksi neotevřou samy. Sem tam seberete předmět, abyste jím rozbili, prorazili nebo utrhli jiný předmět. Dáte dohromady soukolí, potrubí, stroječky a dokonce i nějaký ten dryják. To později pro Agripu, který už jaksi není ve své kůži, ale chce vám pomoci. Celkem upovídaný tvor. Když ho necháte, rád vám prozradí kdeco.

Daniel je tak šikovný, že si do svého poznámkového sešitku zapisuje stěžejní informace, které často pomohou v postupu vpřed. Všechny listiny taktéž najdete v zápisníku. Cutscény, které by odvyprávěly příběh zde nejsou. Vše se odehrává vzpomínkovými rozhovory, či zvuky hrůzy pod obraz a to v momentě, kdy šlápnete na bludný script a přehraje se příslušný flashback. Veškeré aktivity jsou prováděny v reálném čase a ještě z pohledu první osoby, abyste se mohli lépe vžít do prostředí a postavy. Tedy doporučuji podložit plínkami.

Jakási hmota na zdech.
Jakási hmota na zdech.

Graficky ztvárněná nechutnost vypadá výborně. Rozklad a rozpad prostor, světla a stíny, tedy spíš ty stíny působí správně děsuplně. Efekty flashbacků, ztráty duševního zdraví a nuzného osvětlení lampičkami a svíčkami dodávají atmosféře šťávu. Level design úrovní není zbytečně komplikovaný, až na pár oblastí jako je obrovská podzemní kobka s načervenalou mlhou a temné chodby vězení, na něž je dobré mít zásobu zápalek i oleje a není radno toto spletité místo podcenit. Dostanete spoustu chodbiček, odboček, skladišť a harampádí k proplížení a prozkoumání.

Muzika a zvuky hrají do noty celé hře a zbarvují obraz do ještě temnějších odstínů. Sem tam se zatřepou okenní tabulky, to když za vašimi zády zařve monstrum a půjde po vaší stopě. Zase bych doporučila hrát klasicky za tmy se správně poštelovaným bubeníkem pod stolem, aby to mělo ty správné grády.. Pokud byste to psychicky neunesli, pozvěte si nějakou návštěvu. Předně musím říct, že bát se můžete i ve dvou a více lidech. Mě a Martinu atmosféra důkladně vtáhla, tudíž je zde vytvořeno několikero kráterů, když se snažila zalézt před hrůzou, linoucí se z monitoru, způsobem úskok přes půl místnosti. Ovšem jsou chvíle jisté, kdy i mi spiritsté nemáme tak nahnáno a jdeme prostě kupředu. Mnohdy se spíš leknu toho, jak se lekne někdo druhý, než situace ve hře.

Hodně podivná fontánka v hale.
Hodně podivná fontánka v hale.

Na Amnesii se mi nelíbilo pár aspektů, především pak mi připadalo, že občas nedostatečně informuje. Hádanky nejsou zas až tolik zapeklité, jen je třeba zkoušet a koumat, dokud se neozve starý známý zvuk a záblesk oznamující úspěch. Někomu by mohly vadit hambaté mrtvolky, zmínky o mučení a podobné věci. Rozhodně to není hra pro zhýčkané dětičky ani pro lidi se slabým srdcem a ani já některé věci nemusím a v jeden moment jsem s tím chtěla švihnout, protože mi to už přišlo značně opakující se až nudné a na nechutnosti si nijak zvlášť nepotrpím.

Prázdná temná síň, prázdné klece.. zatím.
Prázdná temná síň, prázdné klece.. zatím.

Herní doba činí přibližně 12 hodin, což je velice hrubý odhad. Rozložila jsem hlavní pařbu do dvou dnů, přičemž už u toho nevydržím sedět tak dlouho jako kdysi. Můžete se prokousat ke třem závěrům, které budou záviset na vašem rozhodnutí s padouchem spolupracovat či ho zničit. Oltáře, světelné paprsky, oběti a vynahacený hlavní emzák included. Na konci hry se pak zobrazí jedna ze tří částí hesla, které využijete k rozbalení zararovaného souboru s názvem super_secret. Nachází se ve složce, kam jste nainstalovali hru. Enjoy.

Na stupnici strachu: pět z pěti spoďárů hnědých, čili perfektní bubákovina.