Aliens versus Predator 2010

Sérii Aliens versus Predator mám velice ráda. Jsem fanynka původních filmů z let 1979 (Alien se Sigourney Weaver) a 1987 (Predátor s Arnoldem Schwarzeneggerem), bylo tedy namístě si pozvat vetřelce a predátory až domů do kompu.

Aliens vs. Predator vyšel začátkem roku 2010 ve verzi pro Steam (komunitní platforma pro nákup elektronické verze her, provozovatelem je společnost Valve). Moc dobře vím, jak nepříjemný může být fakt, že člověk nemá přístup k netu, proto si nejsem moc jistá moudrostí rozhodnutí, že bude hra přístupná jen na Steamu a tam je ji třeba aktivovat.

Instalace hry si pro sebe usyslí celých 15 GB prostoru a ještě, než se dostanete k samotné pařbě, stáhne se další ohromný balík dat v podobě patchů. S pomalým a nespolehlivým připojením k internetu tento proces může být nepříjemné peklo.

Predátoří loviště.
Predátoří loviště.

AvP je hra dělaná především pro konzole. Nečekejte klasický PCčkový quick save, quick load, nečekejte ani výběr z uložených pozic (poslední checkpoint můžete natvrdo uložit do jednoho ze čtyř volných slotů), můžete si být jisti, že vám všechny doličné předměty budou zářit a blikat a zbraň také neseberete automaticky, ale někdy dost otravným přidržením klávesy „E“. A dalo by se pokračovat ještě dlouho.

Hra obsahuje tři příběhově propletené kampaně za tři rasy, tak, jak to asi už znáte. Můžete zvolit mezi mariňákem, vetřelcem a predátorem. Osobně vždy začínám kampaní za mariňáka, který se celou dobu připosraně dívá na svůj detektor pohybu, posléze se zaměřím na vetřelce, abych si svět očíhla ze stropní perspektivy a nakonec testuji predátora, který umí tak pěkně hopkat po stromech a teď i nově odlákávat strachy rozklepané vojáky do temných koutků, kde je zbaví tíže bytí.

Budeme si hrát na schovku?
Budeme si hrát na schovku?

Během hraní můžete plnit různé subquesty a získávat tak achievementy, neboli odměny v podobě odznáčků za úspěšně splněný úkol. Namátkou zmíním například sbírání zvukových záznamů, predátořích trofejí či ničení nádob s mateří kašičkou. Dále můžete získat například achievement Elite Sniper. Celkem je jich asi padesát. Achievement „Not bad for a human“ mi připadá opravdu přitažený za vlasy, neboť byste museli získat všechny předchozí. Mimochodem, dohrál to někdo na obtížnost Nightmare (nemá záchytné body)?

V režimu jednoho hráče se počítá i celkové score a na konci každé z kampaní dostanete celkové hodnocení a shrnutí vaší akce.

Kampaně samotné jsou oproti předchůdcům velmi krátké. Já mám prozatím odehráno 14 hodin a šlo by to i za kratší dobu. Každá kampaň obsahuje přibližně šest misí, v každé z nich plníte množství úkolů. Postup se průběžně automaticky ukládá. Na některých místech jsou savepointy celkem rozumně umístěné, takže se nemusíte stresovat, ale občas se stane, že celkem náročný úsek má savepoint až někde o dvacet dychtivých a hladových emzáků dál a vy si nesete jen jeden stimpak – lékárničku.

Jednotlivé levely jsou poměrně malé a lokace se napříč kampaněmi opakují. Sledujete sice jinou část příběhu, ale když vidíte tutéž džungli a ruiny už potřetí, říkáte si, sakra, a tohle má 15 GB?

Tuhé začátky v děsivém komplexu.
Tuhé začátky v děsivém komplexu.

Zpočátku jsem byla ve hře za mariňáka fascinována kolonií, exteriérem a i ta džungle mě klepla přes nos svým detailním ztvárněním. Kolonie opravdu jako by z filmů vypadla. Je prošpikována technologií, chodbami, zátarasy, větracími šachtami a když zříte prvního vetřelce, jak se dere z šachty v podlaze a jeho černé tělo se leskne v probleskujícím světle vaší slabé baterky, říkáte si: „jo, tak to je ono, to se jim povedlo.“ Grafika je úžasná. Vetřelci se hemží, slizí, jsou dokonale detailní, predátor jako by se tu náhodou zastavil přímo z filmu a interiéry mě krásně vtáhly do děje.

Mariňák

Protože jsem hrála na lepším stroji, mohla jsem si vychutnat skvělé ozvučení a výsledný, tajemně strašidelný dojem, který mě provázel každým temným koutem opuštěné základny. Jako mariňák jsem měla jedno oko neustále přilepené na detektoru pohybu, jestli neuvidím, jak se ke mně tmou plíží smrt. Charakteristický pípavý zvuk, oznamující blízký pohyb nepřátel, mě prvních pár hodin opravdu znervózňoval, neb ty mršky mohly být kdekoliv – na stropě, pod podlahou, na sloupu za mou pomyslnou mariňáckou hlavou. Vetřelci se naučili dokonale se hemžit jako hmyz, využívat prostoru k prudkým výpadům a rychlého přeskakování ze stěny na stěnu, abych je nemohla zaměřit. Drží se od vás do chvíle, než zaútočí pařáty. Do té doby plivou kyselinové obláčky, které nedělají mariňákové smahlé pleti dobře.

Zákusek.
Zákusek.

Jako člověk se musíte spoléhat na svůj arzenál, detektor pohybu a slabě svítící baterku. Zpočátku máte jen pistoli VP78, která střílí 9 mm náboje s tupou hlavicí. Dá se přepnout do režimu rychlé střelby, ale mně se s ní velice špatně hrálo. Upižlat jednoho mrštného vetřelce tímhle flusátkem dá celkem zabrat a na to mysleli tvůrci achievementů a vymysleli jeden, který získáte za několik desítek killů touto pistolkou.

Zbraň, kterou jsem si naopak oblíbila především v těsných prostorách je brokovnice ZX-76. Alternativní střelba umožňuje využít obě hlavně najednou, což oceníte především v momentě, kdy vám nezbedný vetřelec dýchá přímo do obličeje. Párkrát se mi je takto podařilo odpravit reflexivně, kdy na mě slizík neočekávaně bafnul. Ano, spodky tentokrát zůstaly suché. Však mám praxi.

Pulsní puška M41A/2 nesmí v mariňákově výbavě chybět. U ní mě samozřejmě těší především granátomet, když tančím prostorem s houfem přítulných vetřelců za prdýlkou, ocenila jsem jej mnohokrát, ale zas tolik volně dostupné munice se tu neválí.

Bishop je všude.
Bishop je všude.

Smartgun, těžká zbraň, se kterou si moc nezasprintujete, se využije hlavně v momentech, kde máte dostatek prostoru pro pohyb, únik, dobrý rozhled a emzáci jdou pokud možno z jednoho směru, což je u po stropě lezoucích vetřelců opravdu zřídkakdy k vidění. Také je velice raritní a když už jsem ji našla, byla jsem ráda, že disponuje automatickým zaměřovačem.

Zbraně dostáváte k dispozici postupně. Plamenomet tak zříte až po nějaké době pařby. Využívala jsem jej převážně na rychle kmitající cíle jako jsou přísavky (facehugger) a houfy vetřelců. Zapálený vetřelec (ne pro věc, ale napalmem) je především znám svou výbušnou povahou, a tak si dejte velký pozor, abyste se neocitli v jeho blízkosti, když to na něj přijde. Hořící totiž exploduje a mohl by vás těžce popálit.

Moc fajn je puška M42C s hledím. Pokud máte trochu sniperskou duši jako já, oceníte především ono hledí a také fakt, že skrze ně můžete vidět obrysy nepřátel i za překážkami. Využijete v tmavých rozlehlých prostorách a to především ve vetřeleckých jeskyních a v džungli.

Nic netušící vojáček.
Nic netušící vojáček.

Při boji zblízka využijete možnosti praštit vetřelce přes papuly pažbou zbraně. Vyvedete je tak z rovnováhy a získáte drahocenou pikosekundu (pozor, oblíbená Kulhánkovina) navíc. Stačí krátká dávka do výčnělků na zádech a už vás nebudou trápit, pokud si tedy omylem nestoupnete do jejich krve – kyseliny, která vám prožere podrážky a víte, že ve hrách můžete umřít i na postřelený palec, co teprve prožraný kyselinou.

Zdraví doplňujete stimulátory. Vždy u sebe nesete maximálně tři kousky a to platí i u predátora. Drobná zranění se hojí krátkým odpočinkem, což není vždy možné.

Cestu vám mohou pomoci zpříjemnit i sentry guny, strážní jednotky automaticky detekující a likvidující nepřítele.

K ruce budete mít i světlice, které na krátký okamžik červeně ozáří velký prostor, abyste se mohli podívat s čímže zase máte tu čest a v jakém počtu si pro vás jdou.

Mezi nepřátele nepatří jen vetřelci, ale i facehuggeři, nechutně rychlé cupitající prstnaté, ocáskaté potvůrky, co se vám vmžiku přilepí na obličej, aby nakladly vejce do hrudi nebohého mariňáka. Na ty je lepší plamenomet.

Mezi nejhorší nepřátele si řadím androidy pana Karla Bishopa Weylanda (který buduje lepší světy), protože mohou útočit i když jim ustřelíte hlavu, zaútočí, když si myslíte, že už leží mrtví na zemi a nehrozí žádné nebezpečí. Se světem se loučí silným elektrickým výbojem, tudíž není vhodné prohlížet si jejich zbytky zblízka.

Predy je král džungle. Sorry, Tarzane.
Predy je král džungle. Sorry, Tarzane.

Praetoriáni jsou též tuzí protivníci. Jsou to velcí vetřelci, strážci královny a je lepší si s nimi dát honičku mezi sloupy v těsnějším prostoru a upižlat je brokovnicí. Alespoň tedy mně to tak přišlo vhod. Taková honička okolo sloupů s pořádným bastardem za zády má něco do sebe.

A dostávám se k nejděsivějšímu tvoru vůbec – nechť zazní famfáry, neboť na scénu přichází lovec lovců predátor. Tato planeta je jejich lovištěm a vyskytují se na ní mladí predátoři, kteří mají prvním lovem a soubojem dokázat, že jsou hodni statusu nelítostného intergalaktického lovce. Střetnete se hned s několika exempláři a zde se uvidí, jak jste zvládli ovládání a taktizování. Netřeba však míti strach.

Dostanete možnost emzáka odrazit, či povalit na zem, což se moc hodí, když třeba vetřelec už už otevírá mordu s tím, že vám udělá lobotomii. Kolikrát mi to jen zachránilo kejhák.

K mariňákově výbavě patří i hackovací zařízení, které umí pěkně drásat nervy, protože zatímco dešifruje zámek, vy musíte pohotově odrážet útoky nepřátel.

Ali

V kampani za vetřelce se vylíhnete v laborce pana Weylanda. Jste označeni číslem 6 a už jako statný a sliznatý macek začínáte prostým výcvikem v hermeticky uzavřené laboratoři. Jste-li slizík učenlivý, brzy vás čeká slastný útěk.

Vetřelec versus Predátor.
Vetřelec versus Predátor.

Ovládat vetřelce není jen tak. Protože už nemusí chodit jen po zemi, ale může lézt po stropě a hopkat po zdech, přichází rozměr zmatenosti a nezkušenému hráči dá chvilku práci, než to všechno vstřebá.

Jako vetřelec jste zbraní sami o sobě. Vetřelec disponuje svým jak břitva ostrým ocasem, pařáty a mordou, kterou se lidem dívá často a rád do hlavičky, jestli v ní vůbec něco je (podle mě by ve skutečnosti odešel zklamán či by zemřel hlady, pozn. red.)

Hra za vetřelce se spíše podobá stealth akci. Další kroky je lepší rozmýšlet a i když je vetřelcův silný útok fatální, není radno ukazovat se na veřejnosti. Beztak by jeho fešnou muskulaturu nikdo neocenil. Jako vetřelec využijete všechny ty šachty, díry a temné kouty, které vás ve hře za mariňáka tolik znervózňovaly.

Nepřátele je dobré likvidovat po jednom, a tak vetřelec dostal do vínku možnost přilákat pozornost svým zasyčením. Vojákům zvědavost nedá a jdou se s drsnými nebo připosranými průpovídkami podívat cožeto. Pak už stačí jen ladně hupsnout ze stropu či se tiše přikrást a dokonat dílo zkázy.

Číhá za bránou.
Číhá za bránou.

Vetřelec může předvést hned několik způsobů likvidace od roztrhání oběti na cucky (force attackem), přes nabodnutí na ocas až po lobotomii, kdy zříte ksichtík vyděšeného vojáčka skrze vetřelcovu mordu a pak už jen rudý flek a zející díru v mozkovně.

I v novém AvP doplňujete zdraví tak, že nebohé oběti urafnete hlavu. Co přibylo, je možnost využít civilisty coby inkubátor. Vetřelec se přikrade, čapne maníka, vkusně s ním smýkne na zem a nechá objevivší se přísavku přicucnout se k obličeji oběti. Ano, i za úspěšné „zfacehuggerování“ všech dostupných civilistů je achievement. Abyste civily omylem nezabili, jsou označeni zelenou aurou, rádi však v krajní nouzi páchají sebevraždu, tak hrajte opatrně.

Královna komunikuje s vaším vetřelcem jakousi společnou myslí. Ze vzdáleného úlu posílá příkazy (ne, poštou opravdu ne), které se objevují na vašem task listu.

Vetřelec bojuje jak proti vojákům, tak proti androidům a predátorům a predy je velké sousto, neboť se může uzdravovat, a tak je dobré mít ho pořád na očích (pokud se to dá o neviditelném predátorovi říct) a pustit se v té slabé chvilce do něj. Občas vypomohou uslizení kolegové. Velkým vetřelcovým nepřítelem jsou i ony automatické strážní střílny, které je moudré velkým obloukem obejít, a kde svítí jejich modré laserové zaměřovací světlo, tam raději nechodit. Strážní robot jako takový se zničit nedá, ale můžete se pokusit najít a „vypnout“ počítač, který ho řídí. Vetřelec ho obvykle propíchne ocáskem. I světla jsou rozbitná a je dobré si na věc udělat pořádnou tmu, to je můj jasný názor.

Predy

Hru za predátora nelze uspěchat. Zbraně mariňáků i útoky vetřelců pro něj mohou být velice rychle smrtící, i když působí jako nejdrsnější tank.

Aby ho nebylo tak snadné dostat, může skákat do velkých dálek, čímže získáváme nový taktický prvek. Disponuje maskovacím zařízením, jenž jej zneviditelní pouze pro pohyb a to ještě navíc po souši. Jakákoliv interakce s prostředím, boj a voda jeho ochranu deaktivují.

Krasavec, což?
Krasavec, což?

Základní zbraní predátora jsou čepele na rukou, které slouží coby kuchací náčiní, jímž se může i krýt.

Plazmomet využije k naváděné střelbě v takzvaném focus módu neboli režimu soustředění, v němž na obrazovce vidíte všechny nezbytnosti, například stupeň ozbrojení dané osoby a další informace. Plazmomet střílí i neřízené střely v rychlém sledu, ale to je plýtvání. Je třeba jej poměrně často nabíjet z vysokonapěťových zdrojů (kam jste jako mariňák tahali různé baterie).

Dále má k dispozici pohybové miny, kopí a bojový disk, který jsem využívala celkem často. Správně vržený a naváděný disk může pocuchat čupřinu vícero cílům, což je šikovné a též odměňováno achievementem.

Predátor má možnost využít zoom a různé režimy pohledu jako jsou termovize (na lidi) a elektrovize (vetřelci). Masku s vetřelčím režimem však nezískáte hned, ale život predátora je s ní o mnoho snazší neboť jsou vetřelci, krásně zeleně zářící v temných koutech a na vysokých stropech rozlehlých jeskynních systémů, velice snadno rozeznatelní, stejně tak východy z jejich doupat. K tomu připočtěte automatické zaměřování plazmometu a je vymalováno.

Předoušova maska.
Předoušova maska.

Predátor, stejně jako vetřelec, může využít možnosti nepřítele vyrušit a odlákat na odlehlé místo, kde na něj mocným hupem ze stromu nebo ze skály udeří a umlčí jej navždy. K odlákávání používá různých modulovaných audiozáznamů lidského hlasu.

Predátorovým nemesisem se zde stává krutě tuhý predalien, jenž je jako každý součástí příběhu. Projdete-li nejprve kampaň za vetřelce, víte kde se tu tak najednou vzal. K predalienovi není radno přistupovat jako ke kamarádovi, se kterým jste se dlouho neviděli. Jeho je nejlepší likvidovat z dálky všemi dostupnými nejlépe výbušnými prostředky (napříkad různé kanystry a bomby).

Všechny tři rasy mohou sprintovat a někdy je opravdu moudřejší vzít nohy, ocas nebo trofeje na ramena a pláchnout co nejdál od nebezpečí, které jste na své romantické uslizené cestě předpeklím potkali.

Každá rasa využívá svých vlastností a výhod vrchovatě. Hra alespoň není stereotypní, což už se ovšem o lokacích říct nedá.

Kdopak nám to tady lozí..
Kdopak nám to tady lozí..

Osobně mám slabší mašinu, a tak mi šlo AvP ve stylu megální slideshow, tudíž jsem neupižlala ani jednoho vetřelce. Po půl roce jsem ho testla na lepším stroji. Ani tam nešla hra nastavit na vysoké detaily, ale při rozlišení 1680×1050 pixelů běžela krásně.

Grafika je opravdu ultimátní. Možná je to i tím, že tu nic lepšího než je Oblivion a Ghost Recon Advanced Warfighter 2 hrát nemůžu.

Atmosféra hry je hororová, děj krvavý a postavy, za které hrajete, ultimátní. Pro mě je AvP (3) „must-have“, i když se lokace opakují, kampaně jsou celkově dost krátké a ničím moc nevybočují a příběh zlotřilého Weylanda u predátorské líhně pro vetřelce nepřekvapí.

Též konzolovitost hry čiší na hony a defaultní rozložení kláves je trošku nezvyklé. Přesto by jí milovníci žánru, filmů a atmosféry na zavetřelcované planetě, mohli dát šanci. Už dlouho jsem se u hry takhle nebavila a neproseděla u ní (zatím) 14 hodin.