Aliens versus Predator 2

Temnotou koridoru kdesi v kolonii na nevlídné skalnaté planetě, známé pod označením LV1201, se rozléhá pípání detektoru pohybu. Ta hrůza, která si sem našla cestu, může číhat kdekoliv. V šachtě pod podlahou, ve ventilaci, protkávající celý komplex, nebo se na vás může dívat ze stropu z toho temného konce chodby, kam světélko z vaší baterky nedosáhne. Plíživé stíny bojují s poslední skomírající zářivkou a vy máte pocit, že se v nich něco hýbe. V celém obytném komplexu nenalézáte jediného žijícího člověka. Jste tu možná definitivně sami a nepříjemně studený pot, který cítíte vzadu na krku, jen stupňuje psychické vypětí, se kterým prozkoumáváte jednu místnost za druhou

Predalieni patří mezi ty silnější a nenažranější emzáky.
Predalieni patří mezi ty silnější a nenažranější emzáky.

Takhle nějak vypadají úvodní úrovně v pařbě za mariňáka v řeži známé a obávané Aliens versus Predator 2. Na rozdíl od jedničky, kde na vás vetřelci bafali hned zpočátku, tady budete nejprve nepříjemně napínáni a ticho opuštěné základny sem tam protne nepříjemný a hrůzu dmoucí pípavý zvuk detektoru pohybu. Možná, že vaše spodky budou již hnědé a vy pořád ne a ne narazit na nepřítele. Úvod v mariňákově kůži je tu hlavně od toho, aby vás řádně napnul a co nejvíce děsil. Jste si vědomi toho, že zvuky, tak specifické pro predátora, jehož postup vpodstatě první metry kopírujete, z vás mají vyždímat litry potu ještě dříve, než na vás zaútočí první vetřelec a že si věru na takový atak počkáte. Pro harcovníky, kteří prošli peklem tam i nazpátek (v AvP I) je to trochu zbytečně rozvleklé a pokud jste v avépéčku noví, mohla by na vás padnout jistá obava z toho, že tam snad autoři zapomněli ty příšery dát.

Co se týká příběhu, jde o starou známou klasiku – prachatá korporace, zlotřilý Dr. Eisenberg, který vidí v nových rasách nebývalé možnosti v oblasti genetiky a zbrojního průmyslu a vy jste jako pěšák vyslán do komplexu, který samozřejmě přestal komunikovat s vnějším světem. Vetřelci, kteří zde obývají prastaré ruiny neznámé rasy, se hlava nehlava snaží o infiltraci výzkumných zařízení a konzumaci personálu, Predátoři, kteří sem přilétají za vidinou trofejí, kazí plány vám, Dr. Eisenbergovi i Generálu Rykovovi a jdou po vás i po vetřelcích. Hrát tedy můžete za všechny tři rasy a každá z nich má svá specifika i své – někdy dost nízké cíle.

Toxické jezírko.
Toxické jezírko.

Mariňák je nejslabší, přesto je na tom po stránce bojového arsenálu na vysoké úrovni. Zastřílíte si z klasické pulsní pušky, pohrajete si s trojhlavňovým rotačním kulometem (Minigun), zadovádíte si s raketometem, užívajícím samonaváděcí raketky, sniperkou, vyzkoušíte si granátomet, do něhož jsou různé druhy munice, reagující na pohyb, EMP granáty, spider granáty atd., automaticky zaměřující kulomet Smartgun je také věc veselá a familiárně jsem si tuto hračku nazvala ‚kosič‘. Pokud se chcete vcítit do role Riplayové, ozkoušíte alieny oflambovat plamenometem (pro změnu ‚smažič‘). Po všech koutech se válí armory, batohy s municí, světlicemi, bedýnky s tímtéž a lékárny. Baterie a noktovizor se dost rychle vybíjí, takže další nervy na pochodu navíc. Hackovacím zařízením se vloupáte do zamčených skříněk, které pěkně vyberete (krom otvírání nedobytných dveří, to k ničemu jinému není dobré). Propálíte se několikero zámky kapesní svářečkou. A ačkoliv vám na začátku zakážou použít megazbraň Alici (něco jako ozbrojený nakladač ze dvojky, osazený laserovou puškou, plamenometem a raketometem), nakonec si s ní zařádíte v posledním levelu, který se odehraje právě v těch desítky tisíc let starých ruinách. Dr. Eisenberg si vaši přítomnost nijak zvlášť neoblíbil a řádně vám váš pobyt v zavěšených PODech, kde má veškeré své laboratoře a zařízení, znepříjemní. Z průseru, který by mohl skončit líhnutím vetřelce z vaší vlastní hrudi se dostanete pomocí tajného spojence – slečny Tomiko, která sleduje své vlastní cíle a snaží se zjistit něco o podivné smrti svého bratra, toho času v Eisenbergových službách. Mimo standardní laboratoře a dokonce i obydlené oblasti se dostanete i do řádně zavetřelcované základny, ve které jsem měla fakticky nahnáno. Skutečně zde nezůstal jediný kout nedotčen a po příjezdu ve vypůjčeném APC na vás padne tma, naprosto oslizlé prostředí a hrůza z toho, co vás tu čeká.

I téhle krasotinky si trochu užijete.
I téhle krasotinky si trochu užijete.

Za vetřelce si projdete spletitou cestou, kdy se ze špatně ukotveného boxu vysype vaše vejce, a vy, jako maličká přísavka, zdrhnete hledat nějakou tu vhodnou oběť. Jeden takový spáč se nachází v komplexu ve své ubikaci a cesta k němu bude muset být velice tichá a obezřetná. Jediná část hry, ve které využijete stealth akci ;). Líhnutí malého vetřelce už jistě znáte. Je třeba se prokousat hrudníkem oběti ven a prchat stíny pryč. Dokud se pořádně nenapapkáte, nemůžete dělat nic, než se plížit temnými kouty a dávat setsakra majzla na ozbrojené hlídky. Když se z vás konečně stane statný macek, můžete začít pouštět hrůzu všude kolem. Vetřelčí zbraně jsou zcela specifické. Ocasem můžete omráčit oběť, mordou efektně urafnout hlavu – to vám dá nejvíce zdraví, roztrhat ho pařáty nebo nenávratně zničit vetřelčím berserkem – standartně pod E a jedná se o rychlý skok na oběť, proveditelný i z větší vzdálenosti se zdrcujícím atakem vašich spárů. Z oběti takto zbyde obvykle jen mastný flek a nedoporučuje se útok používat v momentech, kdy potřebujete nepřítele zkonzumovat a doplnit si tak zdraví. Vetřelec i tady umí lézt po stěnách a po stropě, některé útoky jsou tedy velice překvapivé a jeho skokům by záviděli i na olympiádě. V temných chodbách se orientuje pomocí svého druhého módu vidění, který využijete poměrně často. Jenže lidé nejsou tak hloupí, aby si své životy chránili jen nějakými směšnými puškami, po mnoha chodbách jsou rozeseté automatické strážní jednotky, a ty budete muset dosti vynalézavě obcházet různými šachtami, povypínáte pár větráků a prorazíte něco mřížoví i dveří, pěkně jako ve filmu. Vetřelec se později dostane do hnízda, odkud se Eisenbergovi podařilo unést vetřelčí královnu a jak budete nasraný, tak se vám ho podaří vystopovat až k přistávací ploše a pak tradáá… No ještě vám tu bude zavazet něco predátorů, takže bacha na to. A nebyla by to prachsprostá zištná korporace, kdyby na takovéhle špinavé úkoly neposlala skvadru androidů, bouchačů s tuhým kořínkem.

Řádně nasupený vetřelec.
Řádně nasupený vetřelec.

Zatímco se mariňák i vetřelec prochází z velké části po interiérech, predátor umí pěkně hopkat po výšinách, tak se nám často prochází v exteriérech. Cestu v prvních pár misích si odskáčete po podivných stromech a cestou se setkáte především s Eisenbergovými výzkumníky a slabotami typu klasická stráž s pulsní puškou či pistolí. Jeho hlavní zbraní je neviditelnost, kterou ovšem nevyužijete ve vodě, dále několikanásobný zooming a brutální zbraně, které vystřelují různé vidlice, výboje, nebo sítě, do nichž si můžete lapit vojáka či aliena a pak je jen na vás, jestli ho rozsekáte svým oštěpem, břity na zápěstí, nebo usmažíte výboji. Predátor má také několik speciálních módů vidění, zaměřených na lidi (modrý), vetřelce (červený), predátory (invertovaný) a klasický, to kdyby na vás šly mdloby nebo epileptický záchvat. Zbraň, se kterou se dají dělat psí kusy, je disk, jejž vrhnete směrem k nepříteli a jeho let můžete částečně korigovat tím, že si ho uprostřed letu přivoláte zpět, nepřítele tak můžete nemile překvapit zezadu, jen se tomu chudák už nestačí ani podivit. Jako specialitka tady působí možnost sbírat lebky nepřátel a tím si tak zvyšovat počty munice u specifických zbraní. Jedná se hlavně o Speargun. Další vychytávkou je dálkově ovládaná bomba, která se zasekne do zdi a vy ji pak můžete odpálit, pokud se na své cestě setká s tělem nepřítele, exploduje okamžitě. Predátorův medkit sestává z oněch dvou nožíků, které si predy za hřmotného řevu vbodne do hrudníku, taková akce ho zaprvé zviditelní a zadruhé vysosne mnoho energie, již je třeba dobít pomocí Energy Siftu (hází blesky a při jeho použití se můžete jen šourat krokem – nepěkné, když jsou v blízkosti nepřátelé). Dobíjení kloakovací energie se také neobejde bez efektů, které na vás v nevhodných místech dost upozorní, tudíž si stavy energií kontrolujte a dobíjejte někde schovaní za bukem.

Predátor procourá mnohá starodávná místa.
Predátor procourá mnohá starodávná místa.

Řež je to bezduchá, ducha to má sice co do atmosféry hororového, ale nepřátelé jen tupě stojí a nechají se rasit, vědci se obvykle psychicky sesypou a málokdy jsou schopni jakéhokoliv pohybu. Zajímavější nepřátelé jsou až ti, co chodí po stropě – alieni nebo nepříjemní predalieni, silní praetoriáni či bossové na konci každé ze tří kampaní. Zákeřnost malých přísavek vám jistě nemusím moc přibližovat. Jejich vlastní přibližovací manévry k vašemu obličeji jsou nechutně rychlé a je třeba být obezřetný a zaposlouchat se, není-li slyšet cupitání jejich nožek.

Design levelů se nás často snaží zmást stejnými chodbami, podobnými texturami a hra nás sem tam nutí ke dvojímu procourání téhož místa, ale skutečně jenom sem tam. Jinak jde o klasický tunelový styl – stále vpřed a stranou ani krok. U střílečky to snad ani tak nevadí. Zavetřelcované lokace se tváří vskutku děsivě, povrch planety nevlídně, různě podivně zbarvená jezírka ani tady nejsou určená k rekreačnímu koupání a jsou skutečně dobrá jen k tomu, aby překážela, zabila vás nebo rozleptala nepřítele, který to na břehu neubrzdil. Čekají vás místa rušná jako na Václaváku a místa vesměs klidná, protkaná jen depresivními tóny schizoidního skladatele. Postavy jsou detailně propracované, jenom ten výraz mívají poněkud ustrnulý. Pohyby vypadají dobře a obzvlášť u mrštného aliena je možná stihnete i ocenit.

Navštívíte starou známou fosílii a budete přijati na audienci u královny jako hlavní chod.
Navštívíte starou známou fosílii a budete přijati na audienci u královny jako hlavní chod.

Příběh je vyprávěn poněkud chaotickým stylem, kde se protíná minulost generála Rykova, kterou strávil v džungli a setkal se tam kdysi dávno se svým nemesisem – jímž se stáváte vy, pokud si dáte misi za predátora; minulost doktora Eisenberga, jenž má za sebou také jednu ošklivou epizodu, strávenou v podzemí základny, napadené vetřelci a jediný mariňák má zpočátku šlechetné cíle zachránit lidi z odmlčivšího se komplexu, cíle jsou to nezkalené děsivými zážitky a přítomnými příšerami. Všechny tři linie se samozřejmě protínají a vy se sem tam ocitnete v místech, kde už jste byli za jinou postavu, ale tehdy to tam vypadalo úplně jinak. Nebo potkáte sami sebe, ale ve hře za jinou rasu. Jako mariňák se například podplížíte pod boxem, kde mají uskladněného predátora, vy pak zjistíte, že jste to vlastně také vy v momentě, kdy vás Rykov ve hře za predátora dostal.

Jak už jsem naznačila, zvuky schizoidního skladatele úžasně podbarvují scenérii vesměs úspornými a strašidelnými tóny, hudba zní z bedýnek a je vojensky rázná, když jde do tuhého, nebo podivně klidná, nesoucí předzvěst ošklivých věcí, plížících se temnými kouty. Zvuky zbraní znáte z filmů a ucho zaplesá radostí. Predátor a jeho specifické klokotání (nebo jak to mám nazvat) už i Arnoldovi kdysi naháněl husí kůži a nejinak tomu bude i tady. Vetřelec disponuje svým dýchavičně syčícím výrazivem a jeho řev poznáte i na sto honů. Když si hru pustíte v klidné místnosti do většího množství bedýnek, pak ty za vašimi zády způsobí nepříjemnou husinu a vstání chlupů na zátylku. Když to zrovna nikoho neruší, nebojte se potunit basy a hlasitost, podložte si komín plínkami a přesně o půlnoci se směle pusťte do pařby. Ano, je to trochu klišovité, ale půlnoc má to kouzlo a vaše smysly se společně s přicházející tmou jen zostřují – to je pak účinek!

Nepříliš vyvážený multiplayer vám nabídne všechny možné přítomné kreatury a pěkné mapky k proběhání. Bývá to mnohdy větší sranda než je takový trochu vysušený singleplayer. Máte-li tu možnost, rozhodně mulťák vyzkoušejte. Nebudu ho tu recenzovat, bo je to dávno a já neměla tolik příležitostí ho testovat.

Některé multiplayerové mapy vynikají svým designem.
Některé multiplayerové mapy vynikají svým designem.

Hra je na dnešní dobu (vyšla v roce 2001) poněkud chudá, s téměř nulovou umělou inteligencí, ale nemáte-li zaběhanou hororovou scénu, není na ní mnoho špatného. Dokáže nabídnout obstojně děsivou atmosféru, příšery, parádní zbraně a jste-li fandy filmu, pak je možné, že vás osloví. Vyšel k ní i datadisk s názvem Primal Hunt, který se více zaobírá predátorskou minulostí, jde v ní o záhadný artefakt, kterého se vetřelci bojí a hrajete buď za vojandu korporace Dunyu, Predátora nebo Predaliena. Oproti základní hře však přichází s nemastným neslaným dějem a mise skončí, a vy budete chvíli nechápavě koukat ‚cožeto‘. Jediné plusy byly v mobilitě Sentry Gunů (strážní automaty), které jste si mohli odnést kam libo, možnosti užít dvou bouchaček najednou a v 360 stupňovém rozsahu vašeho detektoru pohybu. Jinak na datáči AvPéčko naštěstí nestojí. Primal Hunt je na rozdíl od základní hry jen o tahání peněz z kapes a ‚ohřívaná polívčička‘. Chcete-li řádnou dávku vetřelčího slizu, jděte do základní hry a náramně si ji užijte.