Ad noctem

Dávno opuštěné podzemí, jehož hroutící se zdi vyprávějí tisíce příběhů z dob druhé světové války i drobné příběhy ze současnosti, mě lákalo měrou vrchovatou i děsilo při pomyšlení, že tam dole pod skálou jsou ukryty kilometry chodeb zaniklé nacistické továrny, v nichž panuje černočerná tma, kde kamenné bloky hrozí zřícením a mnohá místa již vzala za své. Avšak cosi nás táhlo dovnitř, do ticha jen sem tam protknutého kapající vodou, která se nemilosrdně prodírá prasklinami ve skále a pohřbívá minulost pod tunami uvolněného kamení a bahna.

Kolikrát jsem měla tísnivý pocit. Hrozící masy skály nad hlavou vysílaly nepatrné signály o přítomném nebezpečí. Malý čtvercový vchod se pomalu ztrácel daleko v hlavní chodbě, jejíž zdi osvětlovaly odlesky našich baterek od vodní hladiny. První odbočky skýtaly zajímavá zákoutí, cihlové obezdívky i hnilobou prožrané dřevěné podpěry v podobě masivních kmenů. Starou cihlovou chodbu i hrubé chodby, vyvrtané do skály. Navštívily jsme jakési zděné místnosti, možná vzduchotechniky, několikero záchodků, slavnou trafostanici, do níž už je celkem obtížné nahlédnout, protože vstup je už zhusta zasypán, kartotéku a sloupový sál, který se stal naším cílem, jehož jsme dosáhly při druhé čtyřhodinové návštěvě (zatím celkem 3).

Sloupový sál je mohutná chodba s mnoha podpěrami, k němuž jsme se dohrabaly chodbou 40 a 42 tuším. K sálu č. 26 jsme se ani nepokoušely vyrazit, protože se v černotě rýsoval ohromný zával a v jedné podpěře na stěžejní křižovatce zela nepěkná prasklina (a na další rostou krápníky). Chodby 37 a 40 jsou vyztužené betonovými nosníky po stranách, mezi nimi se však hroutí stropy a tam, kde jsou nosníky dál od sebe, vznikají vysoké hromady opadaného kamení.

Všimly jsme si, že šňůrky, kterými si tu někdo z předchozích návštěvníků označoval cesty, už mnohde leží pod čerstvě opadanými kusy stropu. A nenechte se mýlit, nejde o nikterak maličké kamínky, některé urvané desky měly i metr na výšku.

Před našimi návštěvami po dlouhou dobu zhusta lilo a ve většině chodeb bylo znát, kam až sahala voda. Někde ještě stále protékala nebo zůstala stát v tůňkách na dně. Odvodňovací systém už je dávno zničený, i když jsou ty vybetonované příkopy občas ještě vidět.

Stejně tak jsme místy nalezly křižující se úzkokolejky a rozličné další rezaté věcatosti, jako zbytky elektrického vedení apod.

Při každém přelézání závalu, který sahal až po strop původní chodby, jsme ani nedutaly, prohlížeje si stropy, zvrásněné prasklinami, i některé, z nichž se urvala celá mohutná deska tzv. víko na rakev.

Vším tím plížením, focením a osvětlováním jsme strávily asi dvanáct hodin času. Zkoumaly jsme odbočky i zákruty, končící zdí s průchodem, za nímž se skvěl neprostupný zával. Když jsme se dívaly po rozličných webech po internetech, fascinovalo nás, jak rychle se to uvnitř mění. A jsem ráda, že ty weby jsou, že se můžeme pokochat pořádnými urbex snímky z doby minulé.

Existovaly chvíle, kdy se na povrch draly podivné pocity hrůzy, dosud zalezlé kdesi v temných koutech mysli, na něž nestačí představivost. Takový pocit je nejlepší hned zkraje zadupat do země a nedovolit mu vystrčit růžky. Je to úplně něco jiného, než se běžně děje.

Stála jsem sama v chodbě jen s chemickým světlem čelem k závalu, tyčícím se až ke stropu, nade mnou se pod tíhou horniny lehce prohýbaly traverzy… přemítala jsem o minulosti místa, pak o tom, kolik možných východů z dané lokace ještě existuje, kdyby náhodou, pak zase o tom, že má vikslajvantová baterka má jen mizerné množství lumenů a velmi často o naprostých ptákovinách, jako je množství sojových špalků a sušenek v batůžku.

Praskla mi žárovička v baterce, ježto nebyla určena do podobných podmínek (vysoká vlhkost, rozdíly v teplotě v různých koutech apod.). Zničila jsem jedny zapůjčené fancy gumáky, do kterých mi hbitě natekla ledová voda a napříště jsem si zase zapomněla fusekle do nových pracovních gumáků, které jsem mezitím pořídila v jednom pražském obchodě. Zapomenuté fusekle způsobily hned dvě nemilé věci. Zaprvé jsem v botkách poněkud plavala, což je blbé při přelézání šutrů, zadruhé mi začala být ukrutná zima i přes vrstvy zimního oblečení a vězte, že toho dne bylo venku slunečno a třicet stupňů nad nulou :D.

Pro svou bezpečnost jsme udělaly několik věcí (pominu-li fakt, že nás přitahují urbexy, což je věc veskrze nebezpečná, ale také dost… relaxační, nikde nikdo, ticho, žádní turisté, čumilové apod.), předně jsme měly blembáky na hlavách, dostatek baterek, ohadrů, jídla a oznámily jsme, kam jdeme a do kolika tam asi tak budeme, kdybychom se nevrátily, aby nám tam pak někdo donesl svíčku a věneček. Do prašných zákoutí se hodí i respirátor, který jsem si ani jednou nenasadila, takže mám teď plíce obalené jílem.

Nakreslila jsem si mapu pěkně starou analogovou metodou do papírového bločku za použití tužky. Mapa už je tak počmáraná poznámkami, že se v ní na první pohled asi málokdo vyzná, ale hlavně, že my už víme :). Schválně jsme si pak barevně omalovaly úseky, které jsme prozkoumaly a zdokumentovaly z historizujících i osobních důvodů. Na to, kolik času jsme tam strávily a kolik kilometrů jsme naběhaly, je ta část, řekla bych, docela malá a závidím lidem, kteří měli možnost navštívit dnes už nepřístupná místa. Kolik tajemství se asi za závaly a za zdmi skrývá… Ze všech těch výprav různých fotografů a průzkumníků by byla pěkná kniha – v proměnách času i s dobovými snímky pro srovnání. Me wanna.

„The war is over, you can come out“, ozvalo se jednou od vstupu a návštěvní kniha (takový mokrý počmáraný papír) dala tušit, že nejen místní chodí kolem. Mimochodem, vy co jste ji tam dali, měli byste si tu „knihu“ odnést, už je zhusta popsaná a asi brzy zplesniví :D, nebo to se tam nechává? Netuším. Je to už druhá, kterou jsme na výpravách za opuštěnostmi potkaly :). Stejně tak je popsáno a počmáráno mnoho zdí. Bylo jen s podivem, že jsme uvnitř dupaly jen my. Dychtivé skupinky jsme potkávaly až cestou pryč.

Závěrečné titulky:

Fotily jsme naším klasickým patmatovským stylem. Nejsme profesionálové. Urbexu se věnujeme pro zábavu. Filtry by Indy. Nápady a nasvěcování: Trin a Indy. Nasvěcování: Montgomery. Focení: Indy a Trin. Nosič stativu: Trin >.<. Nikonek: Indy.

Doporučené vybavení (fotografové si přidají pár kg věcí navíc): ušmudlatelné zimní ohadry, pracovní gumáky vysoké, šátek, blembák, baterku o světelném toku minimálně 300 lumenů (nevím, proč jsem chtěla napsat lemurů, asi přepracovanost), čelová baterka, zásobu sojových špalků (nebo jídla dle diety), zásobu pitiva, něco pro povzbuzení (tuareg nebo rum), náhradní baterie do světlometů, chemické světlo (tyčinky), křídy, mapu, odhodlání. Doporučuji nacvičit si rychlé převlékání do „civilu“ a pokud musíte jet samohybem, nerozjíždějte už tak dost poničenou cestu k onomu malebnému a inspirujícímu místu, ale nechte ho někde opodál, kde si myslíte, že by to bylo moudré.

Veškerá kráva je ohrazena a bez souhlasu autora a uvedení zdroje není dovoleno s fotografiemi jakkoliv nakládat. Rozhodně je nenakládejte do octa, jinak se rozpustí.

© 2013 Lenka Trin Voráčková, All rights reserved.

Podzemní továrna a sloupový sál