Lenka 'Trinity' Voráčková

Tento spisek je sesbírán z fragmentů mých bestiálních snů, mírně poladěn, realističnost jim naneštěstí vůbec nechybí:

Kráčím zpustlou krajinou, o mé holé kotníky se otírají ostrá stébla suché trávy. Mlhavý opar dusí půdu, která praská pod smrtícími údery umírajícího slunce. Zemdlelé ráno je stejně tiché jako ta předtím. Zastavím se v okraj pláně, uprostřed níž ční do výše vyhřezlá zemina, okraj gigantického kráteru. Dopadla tu bomba? Nevzpomínám si právě teď přesně… Jen ten ohlušující rachot, kdy se zhroutil svět.

Stůj, jen na chvilku se zastav a pohleď před sebe… Vnímej ten ruch kolem a nechej ho proudit svými smysly. Dálnice pulzuje pod tvýma nohama, vibrace rezonují celou lávkou a ty se díváš v dál. Celé město máš jako na dlani, celý ten životem kypící soumrak civilizace, v rozkladu šedivém, emočním vakuu.

Kdo by jednou něchtěl být rebelkou v černém. Nehlašte se všichni. Ono to bylo delší, ale takhle to bude bohatě stačit. A víc ani ťuk.

Začalo pršet a kapka krve se dotkla tvých rtů, nebe je černé a měsíc září rudě, neb tento čas je časem smutků. Vše, pro co jsme žili, se obrací v prach. Bloudíme věčností, jako světlo bloudí vesmírem, nenalézaje klid. Rosou třpytící se sklo pokryto steskem, v němž odráží se tvář, jíž krůpěj života z mých žil zbarvuje v strach.

Jedna z prvních… inspirace… no to nemůžu říct. Byla už noc. Hm, většinou píši v noci a já přemítala o lidech, co jsem potkala, převážně pak o jednom takovém, ale to už není vůbec důležité. K inspiraci mi stačí klidně i pohled do očí a žádné bláznivé myšlenky, jaké byste si asi mohli představovat.