Lenka 'Trinity' Voráčková

Zápisky z děravé paměti skalního fandy: druhý film Akta X je pln odkazů na seriál – přesněji na různé momenty v něm, od tužek zapíchnutých v Mulderově stropě, přes výstřižek z novin s fotografií Mulderovy sestry, až po starý a zežmuchtaný plakát s nápisem „I Want to Believe“. Epizodní rolička tvůrce Chrise Cartera na nemocniční chodbě připomíná staré dobré časy, kdy se v dílech Anasazi a Požehnaná cesta vyskytl jako jeden z hlavounů FBI vyslýchajících agentku Scully. Najde se také množství vtipných momentů. Když pominu tužky na stropě – ten, který mi utkvěl v paměti je scéna, kdy se Mulder na chodbě FBI dívá na zeď, kde visí fotografie George Bushe a na pozadí zazní typický hudební X-Files motiv.

Tak máme opět lovosický Altrosek (rýmuje se s „pár trosek“, ale asi je to podobnost jen čistě náhodná) za sebou. Letos to dalo pěkný osmý (nebo kolikátý, heh) ročník (27. – 28.6. 2008) a jak už je tak zvykem sumírovat, je třeba říct, že se tento dvoudenní hudební festiválek zase posunul o krůček dál. Na Altrosu jsem se poprvé vyskytla před dvěma lety a tak to můžu směle porovnat. Ano, letos se dostavilo více lidí, vypilo se více piva, dokonce zahrálo více kvalitních kapel (z mého pohledu tak 2+, mezi něž patřila formace Škwor a E!E, možná že Imodium by pro vás také nebylo marné, no a nakonec by se sem mohl vejít také Vetrol, který schytal to největší vetro (vedro), ale přišel s vcelku odvážnou exhibicí… nebo jak bych to měla nazvat. Z loňského fesťáku si vybavuji parádní metalové Chainsaw, kterým to tehdy náramně zvučilo a škoda, že nepřijeli aji na tuten Altros.

Zase jsem si po dlouhé době zahrála něco… ze starších her. I když slovo starší je relativní pojem, obzvlášť je-li datum vydání hry situováno do roku 2005, což není zas až tak dávno (psáno r. 2008). Jedná se o střílečku Brothers in Arms: Road to Hill 30, kterážto se odehrává v mém oblíbeném prostředí druhé světové války, za noci před a pár dní po dni D v ‚okolí‘ města Carentan v Normandii.

Predátor je lovec. Alien je lovec. Jeden používá hi-tech výbavičku, druhý je zbraní sám o sobě. Možná jste zhlédli původní Vetřelce nebo Predátora a tajil se vám dech, pot stékal po tvářích a půlky propotily do dřepítka navždy svůj obrys. To bylo o něčem, o akci, strachu, atmosféře. Jenže teď přichází Requiem a ačkoliv se občas snaží – to jsou ty kousky, které se notně podobají vydařeným předchůdcům – ve výsledku nejde ani tak o bestie jako o to, vykostit pár puberťáků a ukázat pár slečen. Některé věci jsou vyloženě trapné a vulgární a nevyzrálost autorů svítí jak jebák na zadnici nahony daleko.

Je to pár měsíců, co jsem napsala poslední článek do této sekce. Budiž. Věnovala jsem se spíše předělávání celých stránek, než abych rozšiřovala řady textových souborů. A nebýt Danovy akčnosti a chuti poznat jiný modelovací software, než je (na můj vkus příliš složité) 3DS Maxko, asi bych se jen tak k něčemu nedokopala. Začalo to nevinně, a to pososáním blueprintů, nákresů a fotografií. Kvalitní podklady jsou nezbytně nutné a jak jsme zjistili, není jich mnoho. Některé blueprinty byly příliš malé, jiné příliš odfláknuté a deformované. Člověku nezbyde než se v tom hodinu hrabat a upravovat podklady v Photoshopu, Gimpu atp. Na závěr úvodu chci upozornit na to, že tento článek je napsán na základě prvních větších zkušeností s podklady, když pominu svou elektrickou kytaru atp. Je to opravdu amatérský způsob a některé postupy mohou být naprosto mimo mísu zkušených modelářů. Berte to tak. Taktéž zde vše nepopisuji step-by-step, neboť by z toho byl tisícistránkový manuál.